Muži se úspěšných žen bojí. A já už žádného nehledám! Legenda Natália Hejková končí na vrcholu

Jedenasedmdesátiletá rodačka ze Žiliny letos s týmem USK Praha získala domácí titul i prestižní trofej v Eurolize. Tento závěr její velké trenérské cesty by si nezadal s filmovým scénářem – a její příběh zaujal i Netflix.

V dubnu na finálovém turnaji Euroligy ve španělské Zaragoze její tým překvapivě porazil i silné favority, včetně Fenerbahce a Mersinu. „Především semifinále s Fenerbahce by se mělo promítat všude jako reklama na ženský basketbal. Emma Meessemanová, jejich nejužitečnější hráčka soutěže, proti nám dala jen čtyři body. Až mi jí bylo líto, když jsem po zápase viděla, jak pláče,“ vzpomíná Natália Hejková.

Za mimořádné výkony dostala ocenění od FIBA a od fanoušků si vysloužila skandování MVP! (tedy „most valuable player“). „Byl to jeden z nejemotivnějších momentů posledních týdnů. A když jsem o den dřív dostala ocenění od FIBA, uronila jsem i slzičku,“ přiznává dojatě.

Přestože na lavičce USK Praha už nebude, u týmu možná zůstane v jiné roli. „Přispěju radami, pokud bude zájem,“ říká s úsměvem. Přiznává ale, že si na nový rytmus života bude ještě muset zvyknout. „Realita, že už netrénuju, na mě teprve dolehne.“

Mnohem víc prostoru bude mít nyní i pro osobní život – pokud o něj bude stát. Partnera ale nehledá. „Když jsem začala trénovat, byla jsem sama. Najednou jsem byla úspěšná a neumím si představit chlapa, kterému bych doma hodila tašku na zem, jako to dělají oni, ať mi vypere. Muži se bojí úspěšných žen, jako jsem já. A teď už je trošku pozdě. Na život sama jsem si zvykla a vůbec mi to nevadí, stejně jsem pořád mezi lidmi,“ říká otevřeně.

Z Prahy se stěhovat neplánuje, byt má jak v české metropoli, tak i v Bratislavě. Přesuny mezi městy jí nikdy nedělaly problém, během kariéry trénovala i v Maďarsku, Španělsku nebo Rusku. „Vždy to bylo bez problému, snad jen v Maďarsku byla jediným problémem jazyková bariéra. Maďarština je velmi těžký jazyk, nemáte se tam čeho chytit. Co si vybavuju, tak jen kapusta se řekne stejně,“ směje se.

Díky přirozené autoritě si vždy dokázala získat respekt hráček. „Neměla jsem problém udělat rychlé rozhodnutí a přidat se na jejich stranu, když navrhly nějaký vlastní plán. Důležité je umět si přiznat chybu, zároveň je však nesmíte dělat často,“ zdůrazňuje.

Z Euroligy odchází jako šestinásobná vítězka. Přitom jako malá měla úplně jiný sen. „Chtěla jsem být astronautka. Jenže nakonec jsem sledovala jiná souhvězdí, trénovala jsem basketbalové hvězdy.“ A sama se jednou hvězdou stala.