Nevlastní brácha, nevlastní táta, nevlastní máma… Děti ve stínu sourozenců z druhého manželství

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Čím jsou mladší, tím je pro ně snazší se v nových rodinných konstelacích aklimatizovat. „Tříleté dítě bere vše, co se v rodině děje a mění, jako normu, pokud se uprostřed těch změn cítí bezpečně,“ míní psycholožka Jana Markvartová. Nerozlišuje, kdo je vlastní a kdo nevlastní, a na další dítě žárlí (a miluje ho) stejně.

Ovšem chtít, aby podobně reagovalo v deseti letech, tedy akceptovalo nového sourozence bez obav o svoje postavení, bez mrknutí oka opustilo zaběhané rituály a nehlídalo si, jestli rodiče měří oběma stejně, to je nesmyslný požadavek, upozorňuje psycholožka.

Rodiče by rozhodně neměli volit model v Česku populární americké humoristické spisovatelky Betty MacDonald. Podle novinářky Pauly Becker, která napsala její biografii, se Betty s dcerami nemazala. Prostě jednoho dne přivedla svého nového partnera Dona domů a deseti- a jedenáctileté Ance a Jance suše oznámila, že odteď bude žít s nimi. Tečka.

Don naštěstí děti neměl a s Betty MacDonald si společného potomka nepořídili, jinak by dost možná autorka, která bouřlivou pubertu svých dcer velmi barvitě popsala, měla námět na další knihu. Spisovatelka ovšem žila v době direktivní výchovy, kdy se na pocity dětí nikdo moc neohlížel a jelo se podle pravidla: Bude to takhle, protože jsme to řekli!

Podle odborníků rodiče v žádném případě nemají povinnost svůj milostný život konzultovat s potomky, natož se jich ptát na svolení. Určitě však nemohou čekat, že se věci „usadí samy“. „Slaďování vyžaduje čas a trpělivost. Rodiče musí počítat s tím, že se z některých polovlastních sourozenců stanou skvělí kamarádi, ale jindy si nesednou až do dospělosti a v rodině se bude roky pracovat s vynucenou tolerancí,“ varuje psycholožka Jana Markvartová.

Své o tom ví i Valerie, která vychovává tří dětí. „Manžel dceru a syna z prvního manželství ve střídavé péči sice soudně svěřené nemá, ale bere si je k nám domů často. Věděla jsem, že jsem si založila rodinu s mužem se závazky, ale přesto mě zaskočilo, že to sladění bude tak těžké. Rozhodně jsem moc ráda, že si děti zamilovaly našeho syna, jejich nejmladšího polorodého brášku. Nehraju si na jejich mámu, ale snažím se posilovat jejich sourozenecké vztahy. Když jdu dát malému pusu na dobrou noc, jdu se loučit i s nimi – i když ze začátku říkali nééé. Ale vím, že by bylo zle, kdybych na to zapomněla.“

A svěřuje se: „Jasně že vždycky vnitřně upřednostňujete vlastní dítě, které vám říká ‚mami‘, zatímco ostatní ‚teto Vali‘.“ Kdo tvrdí, že ne tak lže. „Ale od začátku jsem si řekla, že ke mně mohou mít klidně i odtažitý vztah, ale chci, aby si jako sourozenci byli blízcí.“

Valerie podotýká, že má kliku v tom, že je s „bývalkou“ jejího muže normální řeč. Ony dvě se nekamarádí, nevyhledávají setkávání, ale zásadně se nekomentují a nepomlouvají. A co se týče dětí, snaží se být ve výchově jednotné. „Tak jako já peču dort k narozeninám, když je slaví manželovy děti podruhé u nás, ona si vzpomene s narozeninovým dárkem pro mého syna. Jak si mezi sebou matláme vztahy my dospělí, je věc nás dospělých. U dětí se snažíme neinfikovat jejich sourozenecké vztahy nějakým naším nesouladem,“ uzavírá Valerie.

Jak ale tyto rošády vidí samy děti? Ne vždycky to vyjde. Pětadvacetiletá Antonie má jednoho polovlastního bratra se společným otcem a jednoho úplně nevlastního, kterého její táta vyženil. Rodiče se rozvedli, když jí bylo osm let, a pak vyrůstala u maminky. „Když se táta stěhoval, naši mě odlifrovali pryč k babičce, abych nebyla u toho, když si odnášel věci. Pamatuju se, že jsem se po návratu při pohledu do jeho prázdné skříně rozbrečela,“ vzpomíná na jednu ze smutných částí svého dětství.

Tím však její frustrace nekončila. Zpočátku se táta snažil, aby se potkávali každých čtrnáct dní. Když se po dvou letech znovu oženil, interval se začal prodlužovat. „Dokud měl různé přítelkyně, šlo to mimo mě, s nimi mě neseznamoval. Navážno to klaplo až se Silvou a já jsem se stala klasickým dítětem z prvního manželství – odsunutá na vedlejší kolej,“ popisuje své pocity. Ještě méně času pak na ni otec měl, když se jí narodil bratr.

Sama dobře ví, že její bratři (jeden polorodý a druhý úplně „cizí“) za nic nemohou. „Cítím křivdu v tom, kolik pozornosti od táty dostávají oni – a kolik jsem dostala já. Zvlášť u toho vyženěného, tedy cizejšího než jsem já, mě bodne u srdce. Je skvělé, že mezi nimi nedělá rozdíly, ale já, vlastní dcera, jsem zůstala mimo hru.“

Antonie v rámci spravedlnosti dodává, že nejde o peníze. Otec na ni vždycky platil pravidelně jako hodinky. „S mámou se nikdy nehandrkoval, když bylo třeba přidat navrch na lyžák nebo na vzdělání nad rámec soudního rozhodnutí o alimentech. Máma mu ani nikdy nebránila ve styku se mnou. Prostě to dopadlo tak, že si emočně vystačí s dětmi z druhého manželství, já se už do jejich světa nevejdu. Třeba se s bratry potkáme, až i oni dospějí,“ říká smutně Antonie.

>>>Brát se, nebrat se… A kdo o svatbu stojí víc: ženy, nebo muži? Nejvíc asi jejich děti!