Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Same, viděl jsi film Minecraft?“ zeptala jsem se jednoho dne svého vnuka.
Podíval se na mě s vědoucí převahou a utrousil: „No jasně. Ty ne?“
Musela jsem se přiznat, jak neodpustitelnou mezeru mám. A tím mé ponížení ani zdaleka nekončilo.
„A tu hru znáš?“ špitla jsem.
„Já ji hraju.“
„A můžu to taky zkusit?“
„Naučím tě to,“ ustrnul se.
Nejdřív jsem si to, jak bývávalo kdysi zvykem, pečlivě nastudovala. Dozvěděla jsem se, že Minecraft stvořil Švéd Markus Persson, který první hru vyvinul ve svých osmi letech. Prazákladní Minecraft vymyslel skoro jako pánbůh za šest dní – a sedmý den si odpočinul. Na rozdíl od pánaboha za to ale dostal v přepočtu padesát šest miliard korun. Tuším, že takovou sumičku za knížku žádný spisovatel nikdy nedostal. Tak jsem byla zvědavá, co ten kluk tak převratného vymyslel.
Se Samem jsme začali návštěvou kina. Dočetla jsem se, kolik nadšených dětí vyprodává kinosály a jak přitom řvou nadšením, tak tedy potvrzuji: náš Sam celou dobu vykřikoval, věděl, co přijde, znal film nazpaměť. Já jsem seděla a soustředěně hleděla a snažila se přijít na to, co na tom je. Hranatý svět působí famózně. Chce se mi říct pohádkově, ale to opravdu není správné slovo.
Děj filmu mi přišel poněkud slaboduchý, ne tak Samovi. Ale nechci být boomer, možná jsem slaboduchá já. Pravda je, že obtloustlý hrdina byl vlastně sympatický a přijde mi skvělé, že děti někoho takového milují. A vůbec – všechen ten krychlový svět má nepopiratelný půvab, a pokud opravdu vede k tvořivosti, tak mu tleskám.
Další den mi začala výuka stejnojmenné počítačové hry. Nastaly mi perné chvíle. Před očima se mi míhaly neustále se pohybující obrazy, které můj vnuk hravě ovládal na iPadu, a kamsi se řítil krychlovým světem.
„Ukaž? Jak to děláš? Můžu to zkusit?“ No, nešlo mi to. Slovo „hravě“ je totiž zásadní. Já se vlastně bojím takhle rychle klikat, někam klepat, ale děti to činí s lehkostí ptačího letu.
„A tohle je jako co?“
„Zlověstný klíč, máš to tam napsaný.“
„Od čeho je to klíč? A proč je zlověstný?“
Neodpověděl, kamsi se řítil, a tak jsem se nedozvěděla, jestli je mu to jedno, nebo to ví. Myslím, že dnešní děti kromě jiného dokážou zacházet i s tím, čemu nerozumí, což mi přijde hodně zajímavé. Nebojí se neznáma. Proklikají se jím a náramně se přitom baví.
„Vidíš? Tady je dům, kterej jsem postavil, teď jdu do svýho bytu, když se chceš otočit, musíš takhle, chápeš,“ vysvětluje mi a kliká v jakémsi čtverečku.
„Hele, králíček, můžeš si ho ochočit, když mu dáš mrkvičku.“
„Kde ji mám vzít?“ odtuším, ale odpovědi se nedočkám, asi jsem ztracený případ.
Kam to ten svět spěje, skoro se mi chtělo říct větu, kterou nenávidím. Můžu vůbec tomu hranatýmu světu porozumět? Třeba jo. Třeba bude stačit, když se od dětí naučím, že slovo „rozumět“ začíná mít jiný význam. Že nejlepší je se světem pohybovat, jako když si hraju.
