Zpověď 25 let abstinující alkoholičky: Zavřela jsem se doma, vypnula telefon a řekla si, že se prostě upiju

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Šárka Morávková se v současné době věnuje své celoživotní vášni a tou je cestování. Pracuje jako průvodkyně a travel designérka, tedy sestavuje dovolené na míru. Dříve pracovala v médiích a točila se kolem světa filmu. Ten ale musela kvůli závislosti opustit. „Věděla jsem, že se nemůžu vrátit do té stejné společnosti, ve které jsem byla. Sežralo by mě to,“ říká v našem rozhovoru.

Dnes se angažuje ve spolku Pavučina, který podporuje ženy závislé na návykových látkách, nejčastěji na alkoholu. „Je to pořád ta nejdostupnější droga. V běžném nákupu se flaška vodky zkrátka ztratí,“ říká Šárka Morávková, která vzpomínala na svůj vlastní boj se závislostí.

S alkoholem se většina dospívajících setká dříve než v povolených osmnácti letech. Jaké byly vaše první zkušenosti s pitím?

Myslím, že první kontakt začal v době, kdy jsem chodila do tanečních. Člověku je šestnáct a pokoutně shání nějakou tu skleničku vína nebo piva. V osmdesátkách se navíc ještě „nehulilo ani nešňupalo“, takže alkohol byl vlastně logicky dostupnou drogou. A to i pro nezletilé, protože nám ho vždycky někdo koupil nebo nalil. Provozovatelé barů a stánků to tehdy moc neřešili, prostě vám nalili dvojku bílého a bylo.

Kdy jste začala pít víc než „jen“ skleničku nebo dvě?

Ono je to strašně pozvolné. Je až fascinující, jak rychle dokáže lidské tělo odbourávat alkohol. Pokud jste zdraví a máte dobrý metabolismus, jako jsem měla já, dokážete pít roky poměrně vysoké dávky. Jsou lidé, co si dají dvojku vína a stačí jim to. Já mezi ně, bohužel, nepatřím. Mohla jsem vypít několik panáků, pár dvojek vína a nic mi nebylo. Opila jsem se, ale nebylo mi blbě. Víc pít jsem začala kolem dvacátého roku života. Pracovala jsem tehdy v Československém rozhlase a bylo zvykem jít po směně do hospody. Akorát že já jsem pak ještě doma vypila další láhev vína.

A začala jste pít sama.

Zvládala jsem obojí. Spoustu let jsem pila především společensky, protože jsem byla svobodná, bezdětná a ráda se bavila. Závislost už potom funguje tak, že když někde skončíte a přijdete domů, automaticky si nalijete. Takže já si doma v noci dala sedmičku vína a pak šla teprve spát. Když jsem začala pracovat pro filmovou distribuční společnost, znamenalo to každý den premiéru, křest nebo jiný mejdan.

Uvědomovala jste si tehdy, že už je alkoholu ve vašem životě moc?

Dlouhou dobu jsem to tak nevnímala, protože většina lidí kolem mě pila úplně stejně. Byli jsme parta alkoholiků, kteří zvládali přes den „tvořit hodnoty“ a po nocích pařili. Občas jsem ale dostávala varovné signály od party lidí, se kterými jsem chodívala hrát volejbal. I tam se po zápase popíjelo, ale většina si dala dvě tři piva, kdežto já měla na hřišti víno nalité v PET láhvi a pila i během hry.

Když už si naléváte víno i do sportovní lahve, musíte si uvědomovat, že už to není úplně v pořádku…

No jasně, vy to víte, ale vůbec to neřešíte. Stejně jako si sportovec vezme minerálku nebo ionťák, vy si automaticky vezmete do kabelky placatku vodky, protože „dodržujete pitný režim“. Ten pohled už je úplně zkreslený a pokřivený. A nepřemýšlíte nad tím, kam až by to mohlo zajít, protože to ještě není to dno a průser. Já byla opravdu několik let v módu, kdy jsem přišla ve dvě v noci domů a ráno jsem vstala, oblékla se, namalovala a šla pracovat. Samozřejmě jsem pila i přes den, abych měla hladinku, ale ještě jsem se nikde nemotala a nepadala.

Myslíte, že to lidé z práce tehdy nevěděli?

Myslím, že to museli poznat.  Z člověka je to cítit, ale alkoholik si myslí, že není. Proto pije hlavně vodku. Ale z vás to táhne všemi póry. Dneska projdu kolem člověka, který měl jedno dvě piva a okamžitě pokrčím nos. Takže tipuji, že to věděli, ale protože jsem pořád fungovala, bylo to pro ně tak nějak přijatelné. Později jsem ale samozřejmě došla do fáze, kdy jsem si musela dát panáka v sedm ráno a mít v kabelce placatku vodky, abych se mohla napít už v tramvaji. A pak už je člověk často opravdu opilý přes den a začne dělat průsery, blábolí, zapomíná…

Jak ten průser vypadal ve vašem případě?

V jedné práci se se mnou rozloučili a pak jsem nastoupila do mediální agentury, kde jsem se po pár dnech neskutečně opila a nechala celý barák otevřený. Ráno mě našli technici, jak spím za stolem a tam vybavení za miliony korun… Řekli mi, že jestli se to stane ještě jednou, poletím. Vydržela jsem dva dny. To už víte, že je zle. Chvíli po téhle zkušenosti jsem to začala řešit právě díky kolegyni z té agentury. Řekla mi „Pojď, vezmeme Zlatý stránky…“, nalistovala kontakt a zavolala do Apolináře.

Jak to pokračovalo?

No, většina alkoholiků nenastoupí rovnou do léčebny. Nikdo se nechce nechat na čtyři měsíce někam „zavřít“. Já šla na pohovor k panu doktoru Profousovi do Apolináře, jehož jménem se strašila už generace mých rodičů. Mezi dospělými se říkávalo „Dávej si bacha, jinak skončíš u Profouse…“.

To ho muselo mimochodem velmi pobavit…

On se tomu hrozně smál. Nebyla jsem evidentně jediná, kdo mu tohle řekl. Když jsem mu povyprávěla svou anabázi, tak mi řekl, že jedinou možností je klasická ústavní léčba, ale to jsem samozřejmě nechtěla slyšet. Tak jsem začala chodit jednou týdně na skupinu a dvakrát týdně pro antabus (lék, který se používá k podpůrné léčbě závislosti na alkoholu, pozn. red.). Deset měsíců mě nenapadlo se napít. Zhubla jsem, zlepšil se mi osobní i pracovní život a všechno vypadalo skvěle. Jenže jsem o závislosti nevěděla vůbec nic. A to byl kámen úrazu. Pak jsem dostala pracovní nabídku, která se neodmítá, a měla jet na rok do zahraničí, abych se naučila anglicky.

A odjela jste?

Ano, nakonec jsem odletěla na Floridu a plánovala si, jak budu mít práci v hotelu a chodit na jazykový kurz. No ale dopadlo to úplně jinak a já po dvou týdnech, kdy jsem chodila přes noc uklízet do Walmartu a spala pomalu ve spacáku na zemi, odcestovala do New Yorku. Tam jsem se po týdnu napila. Kluk, u kterého jsem si našla bydlení, měl od kamarádů z Čech dovezených pár lahví Becherovky. A když jsem otevřela ledničku, hlava zafungovala tak, jak byla patnáct let zvyklá. Cvakla jsem si a nic se nestalo. Nevěděla jsem, že se to alkoholikům děje, že jim první ani druhé napití nic neudělá.

Ale ono udělalo…

Do pár dnů jsem byla zase na litru tvrdého. Když jsem vypila zásobu kamarádovi, šla jsem si nakoupit sama. Do Čech jsem se vrátila v hrozném stavu. Já ty měsíce v New Yorku prostě prochlastala. A dodnes děkuji všem andělům nade mnou a slibuji jim, že už kvůli mně opravdu nebudou muset ani jednou v životě zatřepat křídly. Co jsem tam prováděla, bylo neskutečné a divím se, že se mi nikdy nic nestalo, nikdo mě nepřepadl, nezabil, neznásilnil…. Tolikrát jsem tomu šla naproti. Když jsem se vrátila domů, racionálně jsem si řekla, že budu ještě měsíc dva pít, a pak půjdu do léčby.

A jak to dopadlo s prací snů?

Tam jsem opravdu nastoupila, ale vydržela tam jen tři týdny… Domů jsem si tahala šanony, které jsem v noci překládala se slovníkem a chodila spát nad ránem úplně vyřízená, protože jsem se v New Yorku samozřejmě anglicky nenaučila. Tak jsem se jednoho dne zavřela doma, vypnula telefon a řekla si, že se prostě upiju. Bylo mi všechno jedno, už jsem chtěla opravdu jen pít. Měla jsem hrozné stavy, kdy jsem nevnímala, jestli je deset dopoledne nebo sedm večer, a měla jsem noční můry, které už hraničily s deliriem. V tomhle stavu vlastně neděláte nic jiného, než přepíjíte absťáky, protože je vám tak blbě, že už potřebujete opravdu vysoké dávky alkoholu. A pak už tělo nemůže. Spousta lidí takhle opravdu končí, že se upijí k smrti nebo skočí z okna.

Jak se vám podařilo z tohoto stavu vymanit?

Asi pud sebezáchovy. Prostě jsem zvedla telefon a zavolala své kamarádce, aby mě odvezla k Apolináři na detox. Byl víkend, takže nepřijímali, ale kamarádka jim řekla, že do pondělka nevydržím a že se odtamtud nehne. Nadávali, ale vzali mě. Měla jsem zbytkáč 3,75 promile. Ležela jsem čtyři dny na detoxu a jenom brečela. Asi jsem se s alkoholem tak nějak loučila. Tenkrát jsem se rozhodla, že už se nikdy nenapiju. A za tři týdny jsem nastoupila na čtyři měsíce do léčebny.

Co nejdůležitějšího vám pobyt v léčebně dal?

Asi režim a řád jako takový. Alkohol a myšlenky na něj vám zabírají většinu dne, a když z vašeho života zmizí, zbyde prázdno. Kdybych v léčebně nebyla, nevěděla bych, co vlastně dělat. Vy nemáte kapacitu začít víc pracovat, běhat nebo malovat obrazy. V tu chvíli ne. Takže se učíte vyplnit den běžnými činnostmi. A co mi to dalo nejvíc? Asi poznání, že jsem úplně normální, kvalitní člověk, který může v pohodě fungovat. Do léčebny totiž jdete se sebevědomím na nule.

A jak jste z ní odcházela?

Jako sebevědomá a slušně vypadající ženská, která si jen potřebovala vzpomenout, že byla a je dobrá. Jen se to pak někde rozpustilo v alkoholu. To nám říkal pan profesor Heller, který pro mě byl roky mentorem a později i přítelem: „Kdybyste neprošly tím, čím jste prošly, nikdy byste nezjistily, jak kvalitní lidi jste“. Protože většina žen, které do léčebny jdou, jsou chytré, schopné a úžasné.

Jak přistoupit k situaci, kdy mám pocit, že to někdo v mém okolí s alkoholem přehání?

Asi bych začala takhle: „Hele, jsi moje kámoška, ségra, máma, kolegyně… mám tě ráda, záleží mi na tobě a vidím, že se s tebou něco děje, že máš nějaký problém. Co vidíš ty, jak to vnímáš? Vždyť přece musíš vědět, že se měníš, že chodíš pozdě do práce, zapomínáš, nedržíš slovo…“ A zeptat se jí, jestli neuvažuje, že by si o tom s někým promluvila.

A co když někdo pochybuje sám o sobě a říká si, jestli už nelítá v závislosti?

Kdo tvrdí, že neví, jestli má problém s pitím, tak kecá. Ví to, jen to nechce přiznat. Je to stejné, jako když vás něco bolí. To také víte, jen se tváříte, že vám není blbě. Jsem přesvědčená o tom, že to dotyčný jen nedává znát a sám sebe ukecává a chlácholí. Já to dělala deset let.

Jak se vám jako roky abstinující alkoholičce žije dnes?

Žiju skvělý život, fakt. Jsem už dvacet let vdaná, hodně cestuju, hodně pracuju, mám spousty koníčků a přátele, bez kterých by to nešlo. Alkohol ani cigarety mi nechybí, protože jsem našla to nejcennější, a tím je osobní svoboda. Svoboda se nenapít je úplně jiná než svoboda se napít.

Nemám problém s alkoholem. Vážně? Pracovat a platit účty nic neznamená. Nebezpečné pití se pozná jinak!