Bez mámy ani den

Hanka dobře věděla, že šestiletý Eliáš sice začal chodit do školy docela rád, ale jinak obtížně snáší její nepřítomnost. Dokonce i v družině plakal. Když Hanka musela odjet na týdenní stáž, babička se na vnoučka těšila a hodlala mu snést modré z nebe. „Po dvou dnech mi ale zoufale volala, že je to s ním k nevydržení. Nic ho nebaví, nezajímá, pořád se ptá, kdy už se vrátí máma, nechce jíst, před spaním usilovně pláče. Rvalo mi to srdce, po telefonu jsem ho utěšovala, že se brzy vrátím, ale to ho vždycky jenom víc roztesknilo a rozplakalo," líčí problém s Eliášem Hanka.

Z jiného pohledu vzpomíná na své strasti Klára. Jako starší sestra malé Elišky se o ni starala, když je rodiče začali posílat na různé kroužky, v létě k babičce nebo později na tábory. „Vůbec se nedokázala - až na vzácné chvíle - zabavit s ostatními dětmi, držela se mě jako klíště a pořád škemrala, že chce zpátky domů, k mámě. Bylo mi jí líto, ale někdy mi to šlo pěkně na nervy. A taky jsem měla vztek na naše, že i když to věděli, stejně ji se mnou všude posílali," stěžuje si ještě po letech Klára. Elišce je dnes skoro patnáct a nerada tyhle historky poslouchá. Určitě přijde i doba, kdy se jim obě sestry srdečně zasmějí.

„Samozřejmě má téměř každé dítě období, kdy je extrémně fixované na matku nebo ho děsí jakékoli vytržení z domácího prostředí. Koneckonců srdceryvné scény třeba ve školkách jsou toho důkazem. Děti, které se odmalička okamžitě adaptují na cizí lidi a prostředí, jsou spíše výjimkou. Ale přibližně od pěti let je přílišná závislost problémem, nemluvě o tom, když přetrvává až třeba do dvanácti let," tvrdí dětská psycholožka Vanda Musilová. Jak dodává, vesměs tato fáze časem přirozeně odezní. Ale do té doby pro rodiče není snadné najít kompromis, aby dítě nebylo zbytečně traumatizované a zároveň aby se postupně naučilo samostatnosti. Zvlášť když je to z praktického hlediska nutné - například když rodiče musejí absolvovat služební cesty a podobně.

Podle psycholožky je chyba dítěti absolutně ustupovat a mít ho takzvaně stále za sukní. Nicméně postupně by se mělo naučit být na omezenou dobu mimo domov a tuto dobu prodlužovat. Naopak je ale surové a traumatizující takto přecitlivělé stvoření poslat na týden do cizího prostředí. „Prostředí by mělo být relativně známé, vlídné, to znamená u příbuzných, u rodin, kde má vrstevníky a kamarády.

Velmi důležité je, aby matka při loučení nepropadala panice a nedávala před dítětem najevo, že je ze situace nervózní a sama rozlítostněná. To pak holčičku nebo chlapečka ještě víc stresuje. Měla by naopak působit vyrovnaným a uklidňujícím dojmem. A hlavně dítě ujistit, že se v dohodnutou dobu vrátí, a to tak, aby to pochopilo. Třeba: Až začne být tma; Až skončí večerníček, Až se dvakrát vyspíš... Není třeba připomínat, že se takové sliby musí důsledně plnit. Jinak se situace ještě zhorší," radí závěrem Vanda Musilová.