Dcera krade! Co mám dělat?

Když se nám Adélka narodila, měla jsem obrovskou radost, že máme krásnou blonďatou holčičku. Oddechli jsme si mužem i proto, že jsme očekávali, že výchova dívky bude méně komplikovaná a snadnější, než kdybychom měli chlapce. „Holčičky přece nezlobí,“ říkávali jsme si s manželem Jardou.

Jakmile ale naše dcera začala chodit do školy, nastaly první problémy. Byl to její první kontakt s dětmi, neboť do školky nechodila. Hlídala ji totiž naše aktivní babička. Ta na ni přece nemohla mít špatný vliv, vždyť učila Adélku zpívat, četla klasické české pohádky a dokonce občas spolu hrály na zahradě i kopanou. Nutno ještě podotknout, že naši dceru nerozmazlovala, jako to mnoho babiček dělá. Adélka se naučila uklízet si po jídle své talířky, umývat sklenice, zkrátka stala se z ní pod její výchovou slušná mladá dáma.

Nyní je Adélce osm let, chodí do druhé třídy základní školy a již poněkolikáté donesla domů poznámku s tím, že se pokoušela spolužákům něco ukrást nebo dokonce ukradla. Jedná se o drobnosti v podobě pastelky, bonbony nebo kousek svačiny či třeba nějakou hračku. Nejprve jsem si myslela, že je to nějaký omyl, ale když jsem pak v její aktovce našla cizí fixy, pochopila jsem, že paní učitelka ví, o čem mluví a píše.

Když jsem dceru vyslýchala a zjišťovala, proč to dělá, řekla mi nejprve se sklopenou hlavou, že se jí ty barevné fixy prostě líbily a že jí bylo líto, že je nemá. Řekla jsem jí, ať je dojde spolužačce vrátit a omluví se. Pravděpodobně to i udělala. Jenže neuplynul ani týden a třídní učitelka si mě zastavila na chodbě s tím, že Adéla ukradla spolužákovi notýsek na domácí úkoly. Od paní učitelky jsem odcházela s tím, že dceři domluvím a postarám se, aby se situace neopakovala. Tentokrát zněla výmluva mé ratolesti jinak. „Chtěla jsem, ať to hledá a ať je aspoň o hodině nějaká sranda, když ten notýsek nebude moci najít,“ řekla dcera. A ještě dodala, že se o hodinách čtení nudí a proto prý vymýšlí nějakou zábavu.

To mi, popravdě řečeno, i trochu souhlasí. Adélka totiž patří mezi jedničkářky. S manželem jsme přemýšleli, jak situaci řešit. Ale nic účinného jsme nevymysleli. Dokonce ani pohlavky a zákazy sledování televize nepomohly. Dalo by se říci, že pravidelně jednou za měsíc nějaká podobná poznámka nebo stížnost od paní učitelky přijde. Dokonce jsem se byla na její doporučení poradit se školním psychologem. I dceru jsem k němu vzala na několik sezení. Výsledek nás ale nemile překvapil. Dceru je prý dobré dát do školy, kde se probírá více látky, učí se rychlejším tempem a je i více předmětů. V úvahu by přicházela třeba základní škola zaměřená na cizí jazyky nebo na umění. Ale psycholog si zřejmě neuvědomuje, že žijeme v malém městě, kde takováto škola není. A dojíždět každý den půl hodiny do školy a půl hodiny ze školy? To mi nepřijde po osmiletou holčičku zrovna vhodné.

Podle psychologa Vojtěcha Bendy je rada, kterou dal paní Zuzaně školní psycholog, zcela logická a pochopitelná. „Je opravdu možné, že se dcera při některých předmětech nudí. Proto je dobré ji zabavit anebo nabídnout školu, kde nebude na vymýšlení krádeží a ukrývání notýsků a pastelek čas,“ říká Benda a hned dodává, že jezdit půl hodiny do školy není žádná složitá věc. „Dceru můžete vozit autem anebo jí může vozit či doprovázet babička, je-li tak aktivní, jak říkáte. Ale i to, kdyby cestovala do školy a ze školy sama, může být ku prospěchu věci. Alespoň by se osamostatnila,“ říká Benda. Problém však bude, pokud dcera v krádežích ani na jiné škole nepřestane. Pak může jít o špatnou výchovu nebo dokonce o poruchu osobnosti.

Co byste paní Zuzaně poradily vy? Proč si myslíte, že její dcera krade? Napište na info@prozeny.cz!