Hlavní obsah

Muž měsíce: Erik Martin Lawart: Lodičky nemají být pohodlné, ale hezké

Foto: Tomáš Rubín

Že ho baví práce s kůží, věděl už od mala. Přesto to nejdřív zkusil se dřevem a vyučil se tesařem. Nakonec se ale Erik Martin Lawart (46) naučil šít boty a nyní je z něj vyhledávaný švec. Takový, co vám ušije boty ručně a na míru. Jací jsou jeho zákazníci, jak dlouho vám boty od něj vydrží a existují pohodlné lodičky?

Článek

Když vejdete k němu do dílny, ocitnete se v úplně jiném světě. Všude starobylá šídla, kopyta, prostě ševcovské nástroje jako z pohádky. O zeď je opřená kytara a boty v různých fázích rozpracování čekají na dokončení. Voňavá kůže se těší na svůj další osud a mezi dveřmi visí dětská houpačka. Přiznávám, nic tak útulného a hlavně opravdového jsem dlouho neviděla.

Tomu všemu kraluje charismatický a usměvavý švec Erik Martin Lawart, u kterého si nechal šít boty třeba Karel Gott (†80) nebo Karel Schwarzenberg (82). Usazená v pohodlném starožitném křesle a se šálkem vonící kávy v ruce jsem si s ním povídala o botách a lidech.

Vždycky jste chtěl být švec?

To úplně ne, ale už na základce jsem si začal vyrábět takové kovbojské doplňky, třeba nátepníky. Vzal jsem malý šroubováček, nabrousil ho a ve škole jsem vzal kus žíněnky a kladívkem na dřevěném prkénku jsem tím šroubováčkem dělal do kůže díry. A pak jsem to prošíval jehlou pomocí kombinaček tam a zpátky a byl jsem na sebe děsně hrdý, že umím pracovat s kůží.

A co ve škole, taky byli hrdí, když jste jim ničil žíněnky?

Úplně nadšení nebyli, ale pak mi některé označili jako vyřazené a ty pak beztrestně rozvíjely můj talent.

To byla základka, po ní jste se šel vyučit na tesaře?

Já chtěl stavět krovy katedrál. Ale bohužel se dnes moc katedrály a ani jejich krovy nestaví. A když jsem se vyučil, situace tady byla pro takovou duši, jako jsem já, šílená. Protože dřevo se využívalo například pro výrobu forem na odlévání betonu a podobné věci.

Foto: Tomáš Rubín

Říkáte pro takovou duši, jako jsem já. Co tím myslíte?

Duši, která věří tomu, že když máme nějaký materiál, tak bychom ho měli používat na to, co je jeho posláním. A já si prostě nemyslím, že dřevo je tady od toho, aby dělalo formu na beton.

Co jste tedy dělal?

Třeba jsem stavěl interiéry v muzeích, pracoval jsem u archeologů, bylo toho mnoho. Ale vše jsem dělal jen proto, abych mohl být ve své dílně a dělat si své věci. Vždycky jsem doufal, že jednou se tím budu moct i živit a v roce 1995 jsem si řekl, proč bych vlastně nemohl ušít boty.

A jak jste se to naučil?

Sám na sobě. Všechno to byl vždy pokus a omyl, takže jsem hodně trpěl, ale díky tomu jsem se to naučil.

Foto: Tomáš Rubín

Lawartovým cílem je přiblížit se co nejvíc ševcovině ještě z dob před rozmachem elektřiny

Trpěl?

Když si člověk začne šít boty pro sebe, tak opravdu na vlastní kůži zjišťuje, jaké chyby dělá. Já jich zpočátku dělal velmi mnoho, takže to bolelo, ale získal jsem mnoho informací. A díky tomu dneska už ty chyby nedělám, na sobě jsem se poučil a vyučil.

Vzpomenete si na první prodané boty?

Byly pro jednoho kardiochirurga. Tehdy stály závratných patnáct tisíc korun a dělal jsem je hrozně dlouho. Nakonec mu i byly, ale nelíbila se mu barva. Říkal, že mají barvu jako hovno, což měl trochu pravdu. Ale zase jsem se díky němu snažil ty boty nějak barvit a naučil jsem se patinovat.

Dneska ale už vaše boty nestojí patnáct tisíc, ale zhruba šedesát tisíc korun. Jak se hledají zákazníci pro takhle luxusní zboží?

Ze začátku po hospodách, nebo spíš po vinárnách. Po večerech jsme si tam povídali, kdo co dělá. Jeden byl chirurg, druhý developer a já šil boty. Tak jsme to někdy dali dohromady. Dnes už si mě nacházejí sami nebo přijdou na doporučení.

Foto: Archiv Lawart

Boty od Lawarta. Vlevo jsou vysoké dámské oxfordky z kůže zvané boxcalf, vpravo pánská perka v kombinaci boxcalf a varan

Jak vypadá váš typický zákazník?

Je to hezký, udržovaný muž, kterého nebaví pořád chodit do obchodu a něco si tam zkoušet. Je to pro něj ztráta času a někdy i peněz. Ví, že u mě bude mít kvalitní boty, a bonus je, že mu u mě v archivu zbudou kopyta, podle kterých mu pak kdykoli udělám další boty. Už sem ani nemusí chodit, jen třeba pošle fotku, jak chce, aby ty boty vypadaly.

A co ženy?

Také chodí, ale je to takové zvláštní. Ony většinou chtějí spíš udělat radost svým mužům, tak jim koupí dárkový poukaz ke mně, a pak sem přijdou s nimi. A když vidí ten proces, řeknou si, že takové boty taky chtějí. Je samozřejmě škoda, že ženy nechodí častěji, nedopřejí si to, ale zase je krásné vidět, jak mají rády své muže a myslí na ně.

Mluvil jste o kvalitě. Když si tedy od vás koupím boty, jak dlouho mi vydrží?

To záleží na vás. Protože když si koupíte Rolls-Royce a budete s ním jezdit po poli, tak taky nevydrží dlouho, protože na to není určený. Je stavěný na to, že máte řidiče, ten se vám o něj stará a jezdí po správných silnicích. A s botami je to stejné. Je třeba o ně pečovat a neničit je nevhodným zacházením. Čistit, krémovat, nenosit je každý den, protože potřebují vyschnout, aby z nich odešla vlhkost z potu. A stejně jako u auta měníte pravidelně pneumatiky, tady musíte jednou za čas podrazit podpatky a vyměnit podrážku.

Foto: Tomáš Rubín

Boty se Erik Martin Lawart naučil šít jako samouk

A když tohle všechno dodržím?

Deset let je rozumná hranice, kdy by měly fungovat bez jakýchkoli velkých opravářských zásahů.

Asi největší výhodou bot od vás je, že jsou ušité na míru, tedy respektují konkrétní nohu. Znamená to, že když si u vás objednám lodičky na vysokém podpatku, nebudou mě z nich bolet nohy?

Budou vás bolet nohy. Lodička z principu od pěti centimetrů výšky podpatku nemůže být pohodlná, protože je to zkrátka skluzavka. Gravitaci neobejdeme, noha chce jet dopředu, ale aby neujela, tak je tam špička, která drtí prsty. To nejsou boty, které mají být pohodlné, to jsou boty, které mají být hezké.

Takže je šijete?

Jen opravdu velmi výjimečně. Snažím se dělat elegantní dámské boty, ale zároveň chodící. Takže končím na výšce podpatku tak pět centimetrů. Strop je sedm centimetrů, ale už by to nebyly lodičky, ale šněrovací boty, aby ta noha byla držená i jinak než jen ve špičce.

Foto: Tomáš Rubín

Lawartova dílna je plná starobylých ševcovských nástrojů

Co vy? Kupujete si boty v normálních obchodech?

Ne, já si boty šiju. V obchodě jsem si koupil jen boty na běhání, a jednou, když jsme jeli na hory a já si zapomněl pohorky, tak jsem si je po cestě koupil. Ale pak jsem je nechal shnít na chalupě, nebyly dobré.

A soudíte lidi podle bot? Koukáte, co mají na noze?

To vůbec neřeším. Jediné, co mě vždycky mrzí, je, když přijde někdo s tím, že si někde koupil ručně šité boty, přitom jsou strojově šité, nebo dokonce lepené. Vlastně mu v tom obchodě lhali. Mám na to přirovnání. Je to jako by vám sedlák tvrdil, že pole seče ručně a přitom ho sklidil kombajnem. Můžete pole posekat kosou a to je ruční práce. Nebo kombajnem, a pak je to strojová práce. Ono na strojním šití není nic špatného, ty boty jsou dobré, ale ta lež, ta devalvuje práci všech tradičních ševců po celém světě.

Vaším hlavním materiálem je kůže. Jakou používáte nejraději?

Nejradši šiju z pravého boxcalfu, což je dnes již archivní kůže. V minulosti se vyráběla z malých telátek, která byla jen kojená, nikdy neochutnala trávu, a díky tomu má krásnou strukturu a vysokou pevnost. Takhle se kůže dřív dělala, ale pak se asi v 60. letech minulého století od toho upustilo, výroba byla náročná, neekologická a neetická. Takže teď ji sháníme z pozůstalostí starých ševců a podobně. Ještě lepší, co se týče trvanlivosti, je krokodýl, ale tím, že je tak hezký a výrazný, nedá se použít vždy.

Foto: Tomáš Rubín

U ručně dělaných bot záleží na každém detailu

A jakou kůži naopak nemáte rád?

Nedělám z hadů. Oni kůži svlékají, proto není nutné, aby jim rostla tak kvalitní.

Sám uznáváte, že boty od vás nejsou pro každého. Tak co boty z běžných obchodů, vážně nemohou být kvalitní?

Vždycky si musíte definovat, na co a na jak dlouho tu botu chcete. Jestli chcete boty na rok, jděte do jakéhokoli obchodu. A můžete čekat, že vydrží i dýl. Potíž je vlastně jen v tom, že jsou dělané tak, aby neměly moc dlouhou životnost a nešly opravovat. A aby vám bylo hloupé jít je po roce a půl nošení vrátit.

A co vaše vize do budoucna? Máte nějaký ševcovský sen?

Chci čím dál víc věcí dělat ručně, protože se snažím přiblížit k ševcovskému řemeslu v podobě před nástupem elektřiny. Například jsem si nedávno pořídil kančí kůže. Jednotlivé štětiny používám místo jehel, jelikož jsou pružné, tenké, pevné a snadno projdou dírou od šídla.

Foto: Tomáš Rubín

Houpačku má v dílně hlavně pro své děti, ale i on se občas rád zhoupne

Máte dva syny. A ševcovina se často předává z generace na generaci, byl byste rád, kdyby z nich byli taky ševci?

Tak zatím tady spíš jen něco zničí, ten malý mi tu nedávno rozbil jeden šicí stroj, ten starší už dokáže třeba rozřezat nějaké kůže a občas tu spolu něco vyrábíme. Jednou si to asi budou chtít zkusit, a když je to bude bavit, budu samozřejmě rád. Na druhou stranu, znám ve světě ševcovské firmy, kde se to předává z otce na syna už několik generací, a ty syny v páté generaci to nebaví, nenávidí tu práci. Nevidím smysl v tom šít boty, ale vidím smysl v tom, dělat to, co člověka baví. Mě baví boty, ale nechci, aby moje děti k tomu byly nějak nucené.

Do ženského světa muži jednoznačně patří. Tatínci, bratři, milenci, manželé, synové... Zkrátka ti, které tolik milujete. Ale také ti, které ani neznáte, a přesto dělají náš život lepší a hezčí. A takové muže vám každý měsíc představujeme prostřednictvím série rozhovorů

Inspirativní lidi máme rádi. Doporučujeme také skvělý rozhovor s kadeřnicí, kterou místní znají jako Péťu z maringotky.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.