Krutá pravda o Ježíškovi. Takhle její odhalení zvládly děti našich čtenářek

Každý, kdo má děti, to zná. To netrpělivé pobíhání po bytě, vyhlížení Ježíška z okna, napětí, zda ani letos nezapomene a k tomu všemu nádech tajemna, protože každé dítě ví, že Ježíšek existuje, ale vidělo ho někdy nějaké?

Zpočátku samozřejmě nemají důvod cokoli zpochybňovat, protože máma s tátou mají přece vždycky pravdu. Jakmile ale začnou trochu dorůstat, jsou věci, které jim na celé té věci přestávají sedět. Dřív nebo později musí rodiče kápnout božskou. A logicky mají obavy, jak na pravdu dítě zareaguje. Ano, reakce bývají různé, ale většinou nakonec všechno dobře dopadne a o kouzlo Vánoc nepřijdete. A tohle jsou skutečné reakce dětí.

Toník se o neexistenci Ježíška dozvěděl klasickou cestou, řekla mu to spolužačka Ema, když si společně fantazírovali, co všechno by chtěli najít pod vánočním stromkem. „Toník vymýšlel, že chce dostat auto, stíhačku nebo tank a Ema na něj vybafla, že to dostane těžko, protože na to rodiče nemají. Toník přišel domů celý nešťastný,“ vypráví čtenářka Marcela.

Ta se se svým mužem snažili, aby jejich syn na Ježíška věřil co nejdéle, tak se nechtěli vzdát ani poté, co jim vše zkomplikovala prostořeká Ema. „Nakonec jsem mu řekla, že možná u Emičky doma nosí dárky rodiče, ale u nás Ježíšek. Toník chvíli přemýšlel a pak přišel s vlastním vysvětlením. Podíval se na mě a pronesl větu „Ema kecá“. Na Ježíška věřil ještě rok, potom to nějak samo vyplynulo a už jsme se k tomu nevraceli,“ popisuje Marcela.

Lucka chodila už do druhé třídy a pořád věřila, že Ježíšek si odnese její dopis a nakoupí jí podle něho překvapení. „Já už z toho byla trochu nervózní, protože mě kamarádky přesvědčovaly, ať jí řeknu pravdu, že jinak se jí ve škole budou smát. Mně se to ale přiznávat nechtělo,“ vzpomíná její maminka Mirka.

Nakonec to Lucce došlo samo, něco zahlédla v televizi, něco zaslechla ve škole a doma rovnou oznámila, že ví, že Ježíšek není, ale že jí to nevadí. „Vzala to dobře, ale hrozně jí zajímala jedna věc. Ptala se pořád dokola, kde jsme na ty dárky vzali. Opakujeme jí totiž, když loudí hračky, že ty se jen tak nekupují a že musíme šetřit. Nakonec řekla, že jsme nejlepší rodiče na světě, protože i když šetříme, za její dárky klidně utrácíme,“ říká Mirka.

Kačce řekla zprávu o tom, jak je to s Ježíškem, její sestřenice, a vlastně se ani na ni nikdo nezlobil. „Bylo mi jasné, že dřív nebo později se to dcera dozví, a nakonec jsem byla ráda, že jsem to nemusela být já, kdo jí to prozradil,“ přiznává Kateřina starší.

Přesto ale Kačka překvapila. Pár týdnů před Vánocemi za ní přišla a přinesla jí napsaný dopis pro Ježíška.

„Viděla, jak mě to udivilo, a řekla mi, že ona bude věřit na Ježíška dál. Normálně mě to dojalo. Takže u nás se dál věří, píše se dopis Ježíškovi a i se mu děkuje na balkoně po nadílce. Kačce už je jedenáct a nehodlá na tom nic měnit,“ raduje se Kateřina.

I Lukáš se dozvěděl o tom, kdo platí a balí dárečky pod stromkem, ve škole. Dobře to ale nevzal. „Přišlo mu to strašně líto, brečel a říkal, že nenávidí Vánoce. Bylo to drama a stálo mě hodně vysvětlování, než to přijal,“ vypráví jeho maminka Lenka.

Jenže protože jsou děti pěkně vychytralé, Lukáš nové zjištění brzy obrátil ve svůj prospěch. „Najednou začal chodit a ptát se, proč jsme mu nekoupili loni tohle a předloni tamto, a že už tedy neplatí, že si toho může přát málo, aby zbylo i na ostatní děti. Nakonec si do dopisu, který jsme zachovali, naporoučel tolik dárků, že jsem málem omdlela. A tak nás čekal další rozhovor o tom, že nemůže mít všechno, co by chtěl,“ doplňuje Lenka.

Dopis Ježíškovi je jedna věc, druhá pak to, kolik z něj by toho děti nakonec měly najít pod stromečkem. Kolik vánočních dárků opravdu potřebují? Rozhodně méně, než si přejí