Hlavní obsah

Filip Čapka: Žít mezi samými herci je strašné!

Foto: Isifa

Herec Filip Čapka ztvárňuje jednu z hlavních rolí v představení Biomanželka ve Švandově divadle

Filip Čapka, vnuk, syn, bratr, bratranec i manžel samých herců, šel studovat divadlo absurdně z trucu, jako naschvál svému otci, který mu to prý rozmlouval. Chvíli trvalo, než zjistil, že jde o trvdou práci, kterou se musí učit i tak od začátku. Dceru dnes do této profese nutí. Proč? Prý aby nedopadla jako on...

Článek

Blíží se léto. Báječné léto – pro vás ale jako divadelní projekt s Vieweghem nebo jiným scénářem či rolí. A už asi několikáté po sobě v takovém pracovním duchu. Je to léto podle vašeho gusta?

„To záleží na úhlu pohledu. Jistě bych se rád častěji proháněl na motorce, jistě bych chtěl být častěji doma, s dítětem a se ženou, ale na druhé straně jsem rád, že mám práci. Je to tedy skutečně relativní: jsem docela utahaný, ale zaplaťpánbůh za to.“

Kdy jste měl naposledy dva tři týdny v kuse na to, abyste se třeba vyvalil na pláž a vůbec nic nedělal?

„Zrovna pláž není moje představa dovolené. Ale minulé léto mi vybylo čtrnáct dnů a já jsem si postavil u domu kompletní terasu i s pergolou a zastřešením. To je pro mě relax.“

Časy, kdy vedle učitelů i herci měli dva měsíce prázdnin, jsou zřejmě už pryč, že?

„Naprosto. Nevím, jak je to u učitelů, ale každý herec je dnes rád, když přes prázdniny může dělat. Už proto, že v každém hereckém roce přijdou dva tři měsíce, kdy člověk o nic nezavadí. Až z toho začne nervóznět, dokud se najednou nesesype zase do jiného období až příliš mnoho práce najednou.“

Foto: Alžběta Jungrová

Při generálce letního představení v rámci Báječného léta

Vy ten čas ale pamatujete, když ne z vlastní zkušenosti, pak přinejmenším díky rodině, kde pomalu každý má něco společného s divadlem. Jaké to je vyrůstat v takové famílii?

„Strašný!“

V jakém smyslu? V tom, že se o herectví někdy mluví jako o diagnóze?

„I v tom. Jako dítě mě to fascinovalo, taky proto jsem se na to dal. Jak ale člověk postupně nabírá rozum a zároveň do toho zabředává, odhaluje i negativa. Ta se samozřejmě najdou u čehokoli, ale když se jednou za uherský rok celá ta naše rodina sejde u dědečka, zakladatele ochotnického spolku v Brodku u Přerova, a během třiceti minut začnou všichni mluvit o divadle, je to fakt strašný.“

Copak to, ale co skutečně ona patologická stránka hereckého povolání? Prý se u herců opravdu vyskytuje častěji než u jiných lidí: přetvářka, faleš, lživost, taky narcismus, marnivost, sebestřednost…

„S tím teď trochu bojuju sám za sebe. Vždycky vášnivě odporuju, když mi někdo mimo branži naznačí, že mi moc nevěří, protože hraju. A nedávno jsem v rozhlase zaslechl rozhovor s Davidem Matáskem, se kterým se dobře známe, ale na tohle téma jsme nikdy nezabrousili. Dali mu podobnou otázku a on to potvrdil. Podle něj to je opravdu herecká neřest, na kterou bychom si měli dát pozor. A mě napadlo, jestli není upřímnější než já s tou svou obhajobou.“

A je?

„Nejspíš každý se tu a tam dostane do situace, kdy musí bruslit, ať už v dobrém nebo špatném smyslu. A to bude zřejmě hodně podobné. My jen máme výhodu, že známe ty patřičné fígle – například, že když se lže, je dobré se dívat do očí, a podobné.“

Foto: Alžběta Jungrová

Prý se každý, kdo na představení Biomanželka přijde, královsky baví

Dá se takovému profesnímu předurčení, obzvlášť s takovou rodinnou anamnézou, uniknout?

„V trochu jiném kontextu to zrovna teď řeším. Dcera se mnou už párkrát byla v divadle a samozřejmě už chce taky hrát. Když jsme vyrůstali my, já s bráchou, kromě dědečka byla vlastně celá rodina proti tomu, abychom šli k divadlu. Nezakazovali nám to, ale nepodporovali nás v tom a rozmlouvali nám to. O to víc jsem to chtěl. U dcery jsem tedy zvolil opačnou taktiku. Nutím ji do toho. Mluvím jako o hotové věci, že z ní bude určitě herečka. Tak uvidíme. Ne že bych to povolání neměl rád, ale nevím, jestli mu současná doba přeje. Podle mě je velká šance být v něm nešťastný.“

Rozmlouvali, leč nerozmluvili. Byla vůbec ve vašem životě výhybka, která by vás bývala zavedla jinam, kdybyste ji nepřejel?

„Nebyla. Jen jsem jednu dobu chtěl být lyžař. Jinak mě ale nic jiného nezajímalo. Byl jsem povaleč a pankáč, líný dělat něco jiného než to, co jsem měl na dlani. Dnes si navíc uvědomuju, že v tom byla i póza, vůči kamarádům i sobě samému. Když jsem pak nastoupil ze školy do prvního angažmá v Olomouci, uvědomil jsem si, že nic neumím. A přišla spousta proplakaných nocí, za kterých mi docházelo, že jsem dojel na vlastní pózu.“

Jak jste se z toho traumatu dostal?

„Dospěl jsem k závěru, že se všechno to, co neumím, musím naučit. Potom přišla jedna krásná noc, která mi hodně pomohla. To jsem si uvědomil, že mě mé povolání opravdu baví.“

Jak to, že jste nic neuměl? Vždyť jste na to měl glejt ze školy, z JAMU. Jak jste ji s takovou prolezl?

„Právě že já byl na škole za hvězdu. Víc ale souhrou konstelací, kdy jsme se s pár spolužáky a studenty z režie trefili spíš než vlastním přičiněním díky několika téměř až kultovním představením šťastně do doby. Do prvního angažmá v Olomouci jsem přišel sice s určitou pokorou, ale nedostatečnou. Převládal pocit: Teď vám to ukážu. Realita mě vyvedla z omylu. A protože jsem ambiciózní a nerad prohrávám, trpěl jsem.“

K tomu tam ještě probíhala jakási vnitřní profesní rivalita s otcem, že?

„Ano, z ní pramenil jak můj trucovitý odchod k divadlu, tak i část té zmíněné pózy. A její příčinou byla moje touha po jeho lásce. Která ne že by vůbec nebyla, ale neměl na ni vzhledem ke své vytíženosti čas. Zbožňoval jsem ho, toužil jsem po jeho pozornosti a chtěl jsem se mu vyrovnat. Potom jsem jednoho dne zjistil, že ho stále zbožňuju jako herce, ale už ne jako tátu. Tehdy začala mnohaletá cesta k otci.“

Foto: Archiv TV Nova

Filip se objevil i coby fotograf v seriálu Dokonalý svět

Která byla vleklá, ale dospěla k cíli, ne?

„Po mnoha peripetiích jsme to vybojovali. Jsme už jako otec a syn.“

Stále ještě řešíte rozpor mezi ideály a nutností platit složenky a hypotéky?

„Ten nikdy nespí, i když momentálně není tak palčivý, protože práce je dost. A můžu říct, že do situací, kdy bych musel říct: Pardon, tak tohle opravdu ne!, se nedostávám. Spíše naopak. Teď jsem například dotočil s Agnieszkou Hollandovou film Hořící keř o Palachovi. I seriál Novy Dokonalý svět, který už by mohl být na hraně, neměl sledovanost, je pro mě důkaz, že to nebyl ten druh práce, o jejímž odmítnutí bych měl uvažovat.“

Je těžké odolávat lákadlu poměrně snadno vydělaných peněz v některém megasledovaném seriálu?

„Naštěstí žádná taková nabídka nepřišla, takže jsem to nemusel řešit. A lákadlo peněz…? Nepotřebuju blahobyt. Potřebuju být v pohodě. To obnáší, mít co jíst, uživit i rodinu, splácet hypotéku na barák, po kterém jsem celý život toužil, a mít na benzin do motorky. Což dohromady už možná trochu blahobyt je, ale dejme tomu že skromný. Na nadstandard si nepotrpím. Což mi snad zachraňuje zmíněné ideály. Ale řeknu vám, že když se sejde pár hubených měsíců a zdá se, že nebude na hypotéku, člověk zpanikaří. A ve slabé chvilce by mohl vzít cokoli a tím se úplně rozdrobit. Osm let jsem byl na volné noze, která tohle riziko zvětšuje. Před časem jsem pochopil, že neuškodí nasadit punkerské svobodomyslnosti uzdu. Už druhý rok, co jsem v angažmá, se učím určité sebedisciplíně. Jak na jevišti, tak obecně i v životě.“

Foto: Isifa

Tým filmu Mamas & Papas Alice Nellis, ve kterém si Filip za hrál se svou manželkou Zuzanou

Jde to?

„Moc ne. Je to těžké pro mě i pro okolí. Těžko se mi nasazuje ohlávka. Zároveň ale cítím, že mi prospěje, až mi sklouzne na krk.“

Představu, jak se v létě válíte u moře, jste mi vyvrátil. Léto s knížkou si snad ale představit umíte. Byl by to Viewegh?

„Těžko už proto, že od něj toho mám dost přečteného. A těžko i z dalšího důvodu, který mě hodně štve. Už asi tři roky jsem nevzal do ruky knížku, přestože dřív jsem čítával jak šílenec. Ne a ne se zklidnit a vrátit se zpátky ke knížkám. Ale Michal by to nebyl asi z ještě jiného důvodu. Jeho knihy jsou jako stvořené právě k moři na dovolenou, kdežto já bych potřeboval něco závažnějšího. Teď zkoušíme v divadle Mein Kampf, mimochodem skvělou školu sebedisciplíny, a já jsem si k tomu vypůjčil od kamarádky spoustu literatury. Doufám, že mi pomůže vrátit se ke knihám.“

Vieweghovy knihy jste četl dobrovolně, nebo vás k tomu přinutila profese?

„Dobrovolně. A tehdy mě bavily. Hrajeme v divadle jeho Biomanželku a moji bližší i vzdálenější kamarádi, o kterých vím, že čtou takzvaně hodnotnější literaturu, seděli po představení jako zmoklé slepice a přiznávali, že se při té hře nejen královsky bavili, ale ve spoustě momentů jim prý šel i mráz po zádech, protože na jevišti se odvíjel jejich život. Michalovi se zřejmě daří lehkostí, která je mu vyčítána, trefovat podstatné věci. Navenek se to tváří jako nenáročné čtení k moři, ale pod povrchem je něco víc.“

Měl jste stejný dojem i z Biomanželky, kterou opět provázely smíšené recenze, možná rozporuplnější než vaši inscenaci?

„Já jsem Biomanželku nečetl. Když se režisér Dodo Gombár dozvěděl, že jsem jediný z obsazení, kdo knihu nezná, rozhodl, že tak už to zůstane. Vlastně mi ji zakázal číst, aby mě rozdíly mezi předlohou a dramatizovaným textem nesváděly ke srovnávání a třeba i nemístnému dotváření.“

ynezorPumanzeSaNyknalC