Hlavní obsah

Halina Pawlowská: Začínám pořád nanovo, a to mě nebaví

Foto: isifa

Halina Pawlowská je mnohostranná žena: spisovatelka, scenáristka, novinářka i moderátorka

I když se zdá, že se úplně vytratila a vybírá si oddechový čas, uhnat Halinu Pawlowskou k rozhovoru, byť k němu ochotně svolila, není jen tak. Pokud teď skutečně neodpočívá na chalupě, jde z jednání do jednání, a opět s televizí.

Článek

Začnu hodně zostra, ale vzápětí vám vysvětlím důvod. Kolik vážíte?

„To vám neřeknu. A těšila jsem se, že s vámi povedu inteligentní rozhovor, a ne takovýhle.“

Bohdá povedete. I když se od něj distancujete a tvrdíte, že ho nemáte ráda, jste spoluzakladatelka českého bulváru. Popíráte to?

„Nepopírám. Nemám ráda zlý, ošklivý bulvár. Jsem zakladatelka měkkého pozitivního bulváru. Ten by takovou otázku nepoložil. On by ji ostatně nepoložil ani ten zlý. Ten by si bez ptaní vymyslel nějaké číslo.“

Počkejte, počkejte! Zlý bulvár, pozitivní bulvár. Drbárna je drbárna. Proč v tom dělat rozdíl?

„Bulvár se dá pojmout i jako procházka po široké ulici, jako korzo, na kterém sledujete, kdo se po něm prochází, a snažíte se přijít na to, co se mu stalo. Možná proto se začal používat pro takový druh psaní tento pojem. Moje první takzvaně bulvární zpráva vyšla roku 1990 v deníku Metropolitan, na zadní straně osmistránkové sobotní přílohy. Napsala jsem v ní, že spisovatel Vládíček Körner byl spatřen na Národní třídě, jak vchází do Československého spisovatele a tváří se velice smutně, protože jeho oblíbené fotbalové mužstvo prohrálo na mistrovství Evropy. Dodala jsem, že mně je fotbal ukradený, ale Vládíčka Körnera a jeho ponurý pohled na svět mám velice ráda. A teď si ducha téhle zprávy srovnejte s tím, na co jste se mě zeptal. To je zlá bulvární otázka, nefér už proto, že jste ji položil zrovna člověku, který si ze sebe a ze svých kil umí dělat legraci.“

Foto: isifa

Halině Pawlowské vyšlo mnoho knih a je dnes nejprodávanější českou autorkou

Dobrá, dejme tomu, že jste mě přesvědčila. Jenže to byl rok 1990, teď jsme o 20 let dál. Vy jste za ten čas vnesla svůj laskavý bulvár i do televize, kde má všechno desetkrát větší váhu než na papíru. Obecně přituhlo. Nemáte těžké spaní z toho, že jste otevřela tuhle Pandořinu skříňku?

„Ano, začínala jsem s pořadem V žitě a právě vznikl Blesk. Jenže muselo uplynout ještě dost roků, aby se bulvár rozvinul do té podoby, jakou má dnes. A to už byl vývoj doby, na který jsem neměla žádný vliv. Já jsem v časech, kdy zlý bulvár nabíral dech, prosazovala v časopisu Story a později ve Šťastném Jimovi nadhled a humor, ovšem humor laskavý, nikoli osobní a netaktní. A to prostě proto, že si myslím, že kdo je netaktní, je prase.“

Vaše novinářská orientace na drbíčky ze společnosti pramenila z vašeho nitra, nebo jste se tím směrem vydala proto, že jste pocítila, že něco takového na zdejším trhu chybí? Odhaduju, že založením jste intelektuálnější a třeba Körner vás zajímá jinak, než že je smutný z fotbalu…

„Drbíčky… To nebyly jenom drbíčky. Vzpomínám si, jak mě jednou prezident Havel a jeho mluvčí Dobrovský pozvali do Lán a tam mi doporučovali, aby se pořad V žitě nějakým způsobem dokumentoval, protože podle nich představoval i obraz doby. V něm nešlo jako dnes o to, co má kdo na sobě. V jádru stála vždycky nějaká vyšší, sofistikovanější myšlenka a do ní bylo zakomponováno třeba to, co se jedlo na tom či onom večírku. Dokumentace doby spočívala už v tom, jak se v začátcích jedl skromně uherák, pak se přešlo na lososy a potom to pokračovalo dál… Nikdy jsem nedělala něco, co by mě nebavilo. Nebaví mě vážná móda, a taky jsem se jí i ve Story vyhýbala.“

Čtete bulvár, kupujete ho?

„V žádném případě. Stačí ale otevřít internet, a vysype se to na vás. A koupíte-li si i seriózní novinový titul, najdete to už i tam.“

Proč už nejste tolik vidět jako před deseti a více lety?

„Na to je snadná odpověď: protože nemám televizní pořad, který je pro viditelnost hlavní, určující faktor.“

Foto: isifa

Bude vnuk po babičce?

A televizní pořad nemáte z rozmyslu, či nedopatřením?

„Určitě ne z rozmyslu. Důvodů je víc, ale všechny souvisí s tím, že od doby, kdy skončily Banánové rybičky, začala Česká televize procházet změnami, které nebraly konce. Snad až teď se zdá, že se situace stabilizuje. Celý ten čas jsem navíc s televizí v jednání, tak mi paradoxně ani nepřijde, že jsem se vytratila z vysílání. Ostatně i když nejsem zrovna na obrazovce, nepřestávám psát pro televizi scénáře.“

Z obrazovky jste se ale skutečně vytratila. Naposledy s krátkodechou Mamba Show…

„I ta se stala obětí nekonečných změn a bezvládí, které v České televizi panovalo. Mamba Show byla nasazená jako zkušební pilot o prázdninách a pokračovat se mělo od ledna. Jenže i přesto, že ji sledovalo přes šest set tisíc diváků, což je pro ČT velice dobré číslo, nevysílala se dál, protože tým, který ji měl dál dělat, mezitím odešel. Nebo spíš byl odejit. Připadám si, jako bych pořád začínala nanovo. Což mě moc nebaví.“

Vyřešit to jako kolega Kraus a přejít k jiné televizi vás nenapadlo?

„Dostala jsem nabídky i od komerčních televizí, ale nepřijala jsem je.“

Mám mylný dojem, že jste byla spíše fenoménem 90. let než nového tisíciletí?

„Možná na tom něco pravdy je. I když Banánové rybičky trvaly do roku 2007. Ale v 90. letech došlo k ideální souhře časopisu, televizní show a knih, které jsem začala vydávat. Na trhu časopisů panovala mnohem menší konkurence než dnes, totéž lze říct i o televizních show a i knih dnes vychází velmi mnoho.“

Nemáte pocit, že vám – jak se říká – ujíždí vlak? Vejdete se do současné doby, která možná žádá už něco jiného, než jste zvyklá nabízet?

„To si nemyslím. Nepřipadá mi, že by současné pořady byly něčím nové. Až mě to skoro šokuje. A jestli se vejdu? Nemám se kam vcházet. Podle statistik jsem sotva zahájila poslední třetinu svého života – a se mnou silná cílová skupina. Protože ženy se dnes dožívají průměrně přes osmdesát let. Nepotřebuju oslovovat teenagery. Ale jsem přesvědčená, že čtyřicátnice s dětmi, s partnery a s pocitem, že stárnou, už oslovit mohu.“

Foto: isifa

Dnes už je čas mířit na věkovou kategorii matek, myslí si oblíbená moderátorka talkshow

Hádám správně, že tyhle úvahy jsou základem pro vaše nejčerstvější jednání s televizí, které nám stále zabraňovalo se sejít?

„Hádáte správně, ale nic bližšího vám k tomu neřeknu, protože to zatím nechci prozrazovat a bylo by to i předčasné.“

Co právě čtete?

„Teď jsem četla toho Nora s přeškrtnutým O, Nesbø, Spasitele a dnes v noci jsem dočetla Lovce hlav, ze kterých jsem byla trochu rozpačitá. Je to hodně temné a lehce úchylné. Nejvíc mě tihle Seveřani baví ze začátku, pak mi ta četba začíná někdy být až nepříjemná.“

Takže žádná intelektuálština?

„Co je pro vás intelektuálština? Je pro vás Nabokov dost intelektuální? Tak mě teď čekají jeho povídky. Taky jsem ale dočetla povídky Michaely Klevisové o kočkách.“

Já se tím snažím dopídit, kde se ve vás vzala tendence k drbárně, jakkoli laskavé a jakkoli mi ten výraz máte za zlé. Kde se to otočilo?

„Víte, ale já si myslím, že se nic neotočilo. To byste mohl za drbárnu považovat i Díky za každé nové ráno a taky povídky, které jsem někdy souběžně s tím začala vydávat. Je to pořád stejný pohled. Jen je to jednou časopis, jednou film a jednou zase knížka.“

A jednou talk show. Poslyšte, vy máte ale široký záběr. Baví vás to všechno úplně stejně, nebo něco děláte s větší chutí a něco s menší?

„I když jsem vystudovala scenáristiku, zjišťuju teď, že nejvíc mě baví publicistika. Pravidelně píšu povídky do jednoho polského měsíčníku, ale baví mě i čistší novinařina, časopisecké texty třeba o cestování. Baví mě nové věci. Třeba teď zrovna libreto k muzikálu, na kterém pracuju.“

Libreto k muzikálu?!? K jakému?

„O Adamovi a Evě. O těch z Bible. Ne o těch ,kreslenejch'.“

Prosím?

„To říkám pro jistotu, protože jste novinář. Na to, jestli píšu o těch kreslených Effelových postavičkách, se mě nedávno zcela vážně zeptala jedna vaše nejmenovaná a, pravda, o dost mladší kolegyně. Jinak ale vám ještě musím prozradit, že jsem nepředstavitelně líná a úplně ze všeho nejvíc mě baví nedělat vůbec nic.“

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama