Hlavní obsah

Ivana Chřibková: Píšu si! Díl první

Foto: Andrey Yurlov, Shutterstock.com

Jmenuji se Ivana Chřibková a jsem spisovatelka. Prý člověk v životě vnitřně ví, čím chce být, jen se musí sem tam poslouchat. Když mi bylo pět, chtěla jsem být dlaždič, v deseti archeolog a hledat dinosaury, v patnácti malířka, v sedmnácti Hana Hegerová a jíst čerešně. Kromě toho dlaždiče se rodičům žádné zaměstnání nejevilo jako výdělečné, protože, kolik může být na světě neobjevených dinosaurů, a tak jsem se rozhodla, že budu spisovatelka. Táta k tomu neřekl nic a máma začala přehodnocovat výhody mých předešlých návrhů.

Článek

Trvalo hodně let, než jsem se jí opravdu stala. Ta léta byla rozdělena do někdy nesnesitelných měsíců a ty do ještě náročnějších týdnů. Často jsem si přála, aby se týden smrsknul jen na dva dny, aby z něj zůstala jen sobota a neděle. Ale jak říkala moje babička – všechny lidi, co si stěžují nebo drží dietu, bych poslala přeházet hnůj – tak si nestěžuju a vím, že na každým týdnu něco bylo.

A na každým něco bude. Budu vám o nich psát. Za sedm dnů se toho může stát hodně, nebo nic. Sedm je prý magické číslo. Sedm bylo statečných i trpaslíků. Sedm divů má svět, sedm let mi na základní škole trvalo, než jsem se na hrazdě přetočila úplně dokola (a pořád čekám na příležitost, kdy tenhle um v životě uplatním).

Tenhle týden trochu magický byl. Dokonce tak moc, že jsem si na jeho sklonku otevřela sedmičku vína… Snad, abych se psychicky připravila na dalších sedm.

Foto: Profimedia.cz

Sedmička je magické číslo. Sedm bylo trpaslíků, divů světa i statečných

Sobota

V sobotu jsem vstala v šest, abych se nakadeřila, oblékla na ramínku připravené šaty, do batůžku sbalila parádní nové boty a odjela na workshop tvůrčího psaní, který jsem coby spisovatelka vedla poprvé v životě. Měsíc jsem si pečlivě připravovala přednášku. Týden předtím se učila průvodní řeč, kterou jsem přednesla pokaždé jinak a pokaždé v jiném časovém rozpětí. Jednou jsem se ve svém monologu dostala od tvůrčího psaní ke zpěvu španělské hymny.

V ten moment jsem začala mít obavu o celkovou úroveň svého projevu. Ale druhý den jsem se znovu namotivovala a den před přednáškou si řekla, že na to musím jít od lesa a koupila si nové boty. To mě uklidnilo.

Do Ostravy jsem přijela den předem. Pro případ nenadálých událostí, jako je několikahodinové zpoždění vlaku, zemětřesení, ztráta zavazadel, dokladů, sebe nebo rozumu. Navštívila jsem mámu, která byla moc ráda, že mě konečně vidí. Spát jsme šly pozdě a já usnula až příliš rychle. Dokonce tak rychle, že jsem si z obličeje zapomněla sundat pleťovou masku. Když mi máma ráno drhla obličej, uklidňovala mě, že doba prodlužuje účinky. Podle logiky jejích výpočtů, mi to ráno bylo dvanáct. Vyjely jsme.

Předpokládaných deset zájemců se rozrostlo na bezmála padesát. V duchu jsem si říkala, že jsem připravená, vypadám mladě a mám parádní boty. Že mám na nohou pantofle a že jsem se zapomněla přezout, jsem zjistila zhruba uprostřed přednášky.

Ostatně „Dášenka šla taky celou cestu v bačkůrkách“, a došla.

Neděle

V neděli měl být relaxační den s rodinou mého bratra a přáteli. Těšila jsem se a snad v euforii se nabídla, že budu hlídat děti. Má dvě. Holky. Ta starší mi řekla, že až dopiju kafe, budeme na parkovišti před restaurací hledat poklad. To zvládnu, jsem spisovatelka, mám fantazii. Nic, co by připomínalo poklad, jsme nenašly, a tak jsme alespoň zkompletovaly odpadky v okruhu jednoho kilometru. Řekla, že ta hra byla celkem fajn, ale že už ji hrát nechce a co prý mám v kabelce. Našla červenou rtěnku. Potom, co si namalovala kruhy kolem očí, nám ta menší klopýtla, spadla na dlaždičku a rozbila si hlavu.

V rychlém sledu vybíhá kamarád z restaurace s ubrusem naplněným ledem a volá „Je to vypraný!“ Bratr přistavuje auto a jedeme do nemocnice. Přibíháme na pohotovost.

„Co a komu se stalo?“ ptá se sestra za přepážkou. Vzhledem k tomu, že neseme dítě, které má okolo hlavy omotaný ubrus s nápisem Gambrinus, nechápu, jak mohla pojmout podezření, že postižen je jeden z nás dvou dospělých. „Dítě spadlo na hlavu,“ odpovídáme svorně. „Kdy se dítě narodilo?“ Ani jeden si ve stresu neumíme vzpomenout. Sestra pojme podezření, že jsme dítě ukradli. Podáváme jí doklad. Dívá se na nás s podezřením a potom začne psát do počítače její iniciály. Malá je napůl cizinka. „Tohle je?“ „Přehlasované o.“ „Moment.“ „To dítě krvácí,” snažím se připomenout okolnosti. „Dobře, ale mně to tady nejde napsat. Heleďte, pravidla jsou pravidla, dokud nejste v počítači, nemůžete dál.” Přivezou opilce, který leží na lehátku. Malá se k němu otočí: „Taky jsi taky spadnul?“ „Taky...,” odpoví.

Úraz hlavy je povrchový, už večer se za dozoru tří dospělých lidí snaží přeskočit spícího psa.

Pondělí

Pondělí už ale relaxační bude. To si slibme. Slíbíme si a vyrazíme na Praděd. Nálada je dobrá. Máma nám udělala osmnáct vynikajících housek, pro případ, že by někdo z naší pětičlenné výpravy dostal výraznější hlad. Přijíždíme na Praděd a vydáváme se k vrcholu. Dvě děti, bratr, švagrová a já. „Jé, já zapomněla boty,“ řešíme u auta první problém. Podívám se jí na nohy a začínám mít všech pantoflí na světě tak akorát dost. Nevadí, půjdeme pomalu. Jdeme pomalu, je krásně a užíváme si les.

Jdeme a jsme připraveni na výšlap k vrcholu. Jdeme a nejsme připraveni na borůvkové hody. Ztrácíme se ve třetí restauraci, kde objednáváme borůvkové knedlíky.

„Nevadí,“ říká bratr, „pošleme děti a ženu v pantoflích dolů autem a my ty knedlíky shodíme adrenalinem.“ Objednává dvě koloběžky a určuje trasu 16 kilometrů. Dřív, než se stačím zaregistrovat, mi někdo na hlavu nasadí helmu. „A co on?“ ukážu na bratra. „On ji dostane taky, ale vy vypadáte víc nestabilně.“ Zacvaknu popruh na helmě a odhodlaně až urputně se odrazím. Nohu vystřelím dozadu jako v Labutím jezeře, aby viděla, že sice nejsem stabilní, ale jsem pružná. Dostanu křeč do kyčle. Nevadí. Nejsem protažená.

Vstřebáváme instrukce o cílové stanici a vyrážíme. Brácha z nás dvou zdědil veškerý sportovní talent. Vypadá při sportu dobře, má svaly, umí běhat, má fyzičku, nemá zábrany. V první zatáčce na mě čeká pět minut.

„Jen bych tě rád upozornil, že jsme skupině A určili předpokládaný čas střetnutí za 40 minut, ne za čtyři dny.“

Ujistím ho, že jsem se jenom potřebovala trochu sžít s tím strojem, ale že odteď už pojedu rychleji. V druhé zatáčce upozorňuje, že mě obešel chodec.

Než jsem ho dojela ve třetí zatáčce, stihl si odskočit, natrhat hrst borůvek, postavit domeček z mechu a přezpívat píseň ‚Jdou po mně jdou‘.

U páté zatáčky na mě nikdo nečeká. Šestou projíždím šusem, protože jsem se trochu otrkala. Sedmou dostávám nervovou ataku, že pokud budu neustále držet brzdy, prasknou brzdová lanka. Osmou jede za mnou a natáčí mě, že by mu to jinak nikdo nevěřil. Devátou se ke mně vůbec nehlásí a připojí se teprve za vesnicí, když se blížíme k cílové stanici, ale prý nemá strach, že bych ji mohla přejet. Koupím mu pivo za utrpěnou újmu a slibuju, že příště to bude lepší. Říká, že žádné příště nebude, protože na to nebude mít v životě dostatek času.

Tento týden si píšu

  • Avizovaných dvacet hodin u neslíbatelné rtěnky není pouze reklamní tah.
  • Pleťové masky přikládej ve dne.
  • Pokud chceš shodit knedlíky jízdou na koloběžce, vyber si příště jízdu do kopce.
  • Když víš, kam jdeš, dojdeš i v bačkůrkách.
  • Týden má sedm dnů, mám ještě čtyři na to se vzpamatovat.
ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama