Milena Steinmasslová: O rozvodu, lásce a receptu na dobrou tchýni, která nepindá

V páteční premiéře se na Televizi Seznam v pořadu Moje místa dozvíte, proč nosila ve Vysokém Mýtě u babičky Milena Steinmasslová za tričkem pstruhy a sbírala do sklenice pijavice, kam se chodila v Podolí bát, kam si chodila ke svatému Antoníčkovi vyprosit lásku a proč si o ní kolegyně Dana Syslová myslí, že je čistá duše. Intimní zpovědi si můžete exkluzivně s předstihem pustit TADY. A jejich podstatnou část přečíst.

Prý máte ráda tajemství, Mileno. Když někdo překvapuje vás, nebo vy někoho?

To překvapení je přesnější výraz. Mám je ráda i jako dárky. Mí synové jsou praktičtí, takže se stále ptají, co bych chtěla, ale ten mladší, který se smířil s mými povahovými rysy, tak říká: Jo, bude tam něco, abys byla překvapená. Co se týče tajemství, to je dvojsečné, protože někdy člověka obohacuje a někdy ho tíží. Mám ráda ta tajemství, která jsou spojená s nějakým zajímavým prožitkem.

Někdy je hrozné mít tajemství, které nechcete.

Tak by se po něm člověk neměl pídit. Nikdy jsem neměla potřebu vědět o soukromí kohokoliv víc, než mi řekne. Ani v případě svých nejbližších.

Ve filmu Němá tajemství hrajete strašnou tchyni. Přečetla jste si scénář a řekla jste si: Jo, to chci?

Ano, protože ta role je pro mě věkem a určitým druhem myšlení - i když ona řeší některé situace způsobem, který bych nezvolila. Není příliš sympatická, ale žádné její jednání není bez rozmyslu. Ví, co a proč dělá. A proto může potom v jednom okamžiku říct promiň.

Vzala jste si do toho filmu něco ze sebe, ze svého života, z toho, jaká vy jste tchyně?

Já jsem jednotchyně, protože mám jenom jednu snachu a od ní mám, počkejte, já vám to ukážu… (Odběhne a vrací se s magnetem s nápisem Pro nejlepší tchyni na světě). To je něco jako občanka, kterou můžu ukazovat.

Jak se to dělá, vysloužit si glejt o nejlepší tchyni na světě?

Mám je moc ráda a do ničeho jim nekecám. Myslím si, že to stačí.

Musí se člověk občas držet?

Ano. Když se někdo zeptá, proč neříct názor. Ale když začnete do něčeho nevyžádaně pindat, znamená to, že přebíráte zodpovědnost za to rozhodování, a to tedy ne. Tudy moje cesta nevede.

Jaké tchány jste měla vy? Vaším tchánem byl František Pavlíček, scenárista.

Ano, ano. A druhý byl Ladislav Novotný, produkční na Barrandově, protože moje tchyně měla postupně dva muže. Oba to byli moc fajn chlapi. S tátou Pavlíčkem jsme si vykali, protože byl opravdu obrovská osobnost. Nedávno Česká televize opakovala jeho Úsměvy, tak jsem na něj vzpomínala. Byl tam spíš zamyšlený a říkal velmi chytré věci, ale dokázal být neuvěřitelně vtipný. Já jsem milovala, že si vystřihoval z Rudého práva básně s nádechem upřímného komunistického pohledu na svět. Pak vzal harmoniku, hrál a ty básně četl - to byla nebetyčná sranda.

Takže on vám prodloužil život, jak jste se nasmála.

Rozhodně. A Láďa, druhý manžel mé tchyně, byl také moc hodný, takový tišší. A s tchyní jsme vycházeli celkem slušně, ona byla velmi inteligentní, sečtělá, středoškolská profesorka.

František Pavlíček vám coby chartista radil, abyste si nebrala jméno Pavlíčková.

Ano. Říkal, že ten akt svatby stačí, že není potřeba na něj upozorňovat.

Přesto jste to potom trošku odnesla, ne?

Ale na to nebudeme vzpomínat. Pět let života bylo složitých, ale mohlo se stát něco jiného - třeba jsem si mohla dvakrát za sebou zlomit nohu. Pan profesor Sklenčka byl rozkošný. Říkal: Ježíši, tak s ním žijte, ale neberte si ho. Což byla možná dobrá rada, ale ne pro mě v tom daném okamžiku.

Prožila jste velkou lásku, ale potom také dramatický rozvod.

Rozvod nepatřil k hezkým etapám, ale nepatřil také k těm nejhorším. Nakonec jsme to zvládli a já jsem velmi spokojená, že to je tak, jak to je. Myslím, že to bylo moje dobré rozhodnutí.

Věříte v lásku?

Ježíšmarjá, samozřejmě. Není jediný důvod nevěřit. Já věřím i v manželství. To, že mně se to nepovedlo, neznamená nic než to, že mně se to nepovedlo. Ale okolo mě, což je zřejmě určitá míra nějakého zostřeného trestu, protože okolo mě jsou samá šťastná manželství. Vy máte také šťastné manželství, tak se podívejte, jak je to úžasné. Myslím, že v podstatě když to jenom trochu jde, tak je to ten nejlepší model, jak projít životem a potom v tom konci mít vedle sebe člověka, na kterého se můžu spolehnout a jenž mě nedá. Protože samota není nic špatného, tam je spousta docela fajn věcí, ale samozřejmě není to jednoduchá disciplína.

A máte někoho takového?

Myslíte jako vedle sebe? Ne, nemám.

Mluvila jste o herci Otu Sklenčkovi, profesorovi na DAMU, ale tam jste se dostala oklikou - chtěla jste být učitelkou, protože jste se pořád o někoho starala.

Byla jsem starší ségra a patřím ke generaci, ve které děti vyrůstaly na ulici. Patřila jsem k nejstarším z našeho baroka, takže jsem se o tu drobotinu starala. Maminka mi dala ve čtyřech letech ségru do kočárku a já ji hlídala. Buďto to bylo obecné pravidlo, anebo mně maminka prostě věřila, že ji někde nezapomenu.

A nezapomněla?

Kupodivu ne, protože já jsem vždycky milovala malé děti a to mi zůstalo.

Proč jste tedy na tu pedagogickou školu nešla?

Nedostala bych se na ni s mým kádrovým profilem.

Měla byste špatný vliv na socialistické děti?

Doufám. Jako měli v uvozovkách „špatný“ vliv na mě mí profesoři a učitelé. To říkám ráda, protože já si toho povolání nesmírně vážím. Vždycky slyším o těch špatných kantorech, o těch lidé z nějakého důvodu vyprávějí víc, ale já jsem měla obrovské štěstí. Od první do páté třídy na paní učitelku Krčmářovou, na třídní od šestky do devítky na paní učitelku Houskovou a potom samozřejmě celý sbor Gymnázia Jana Nerudy, to byl za totáče úplně neuvěřitelný ráj. Paní ředitelka Pechová byla taková drobná žena, která rozestřela deštník nad tím gymplem, a my jsme tam zažívali míru svobody, snad jsme si ani tenkrát neuměli představit, jak velké to je. Takže mně dali mí profesoři a učitelé strašně moc a především úctu k tomuhle povolání.

Brzy jste začala točit.

Ještě na gymplu, vlastně začátek byl… devítka, osmička? Film Už zase skáču přes kaluže s Vladimírem Dlouhým. A potom se tehdy točily takové ty mládežnické inscenace, tam jsem se potkávala se stejně starými herci z konzervatoře - Honzou Krausem, Táňou Medveckou, Vaškem Vydrou. Čas tehdy nebyl drahá komodita, takže všichni měli čas nás učit to řemeslo: před televizní a filmovou kamerou, v dabingu, v tom jsme měli velikou výhodu.

Brala jste to jako samozřejmost? Že se točí jedna věc za druhou, že budete obsazovaná, že prostě takhle to půjde?

Ke své ostudě musím říci, že jo. Na rozdíl od dětí z hereckých rodin, které věděly, zač je v Pardubicích perník. Já ne. A nevědomost sice hříchu nečiní, ale někdy vede k neúměrné sebejistotě. Ale jak jste na to už sama narazila, sňatek mě z toho rychle vyléčil.

A sexbomba v Jak utopit Dr. Mráčka byla ještě před sňatkem, nebo po?

Ta byla před sňatkem. A nebyla to sexbomba, byla to taková sexbombička maximálně.

Musela jste být vnímaná jako sexbomba, když si vaše fotky vojáci vylepovali ve skříňkách.

O tom jsem slyšela a četla až později. Možná, že jsem posilovala armádu Československé socialistické republiky, aniž jsem o tom věděla.

To vám zase mohlo posílit sebevědomí, ne?

Holka moje zlatá, já nevím. Dokonce, když na mě někdy sednou chmury, si musím připomenout: Máš za sebou Zdislavu, máš za sebou Ranč U Zelené sedmy, hrála jsi tohle, tohle, tohle, něco z toho se ti třeba úplně nepovedlo, ale tohle se ti povedlo. Nevím, proč je mé sebevědomí tak křehké. Prostě jak říkal Jiří Stránský, dej mu pánbůh nebe, jsem tak vrtaná.

Nezlepší sebevědomí děti, když žena získá takový jiný pohled?

To je, myslím, jistota, že jste v životě odvedla nějakou práci, která má smysl. Je to nesmírně důležité - ale že by to pomohlo v práci? Řeknu vám moji oblíbenou historku: jednou jsem přišla domů, a řekla, že jsem strašně unavená. A můj starší syn, který moc nemluví, ale má dar takového stručného, pregnantního vyjádření, se na mě tak podíval a říkal: No, kdybys byla Chýlková, tak bych se nedivil, ale takhle? Takže jako někdy vás děti vrátí zpátky do toho správného horizontu.

Minulý týden jsem na vás byla v Kašparu na Krásce z Leenane. Autor Martin McDonagh je strašně drsný. Že vy budete tak drsná, jsem nečekala, musím říct.

Matka, kterou hraju, volí tedy opravdu nelidský postup k dceři, velmi necitlivý. Ten vychází z obrovského strachu. Strach je strašně složitá emoce, ta vás může dostat do role vrahů, do role lidí, co mučí. A ona má opravdu zvířecí strach z toho, že bude odkázaná na cizí pomoc.

A proto terorizuje svou dceru.

Protože neví, jak jinak ji zlomit, aby od ní neodešla jako dvě dcery předtím.

Chodí potom za vámi diváci?

Chodí. Třeba přijela paní ze Slovenska, přišla s manželem a říkala: To je můj osud, žila jsem jako ta dcera, akorát já jsem si svého Petra vzala. Nebo přijdou diváci a řeknou: To je naše tchyně. To je moje máma. Nejlepší byla moje milovaná kamarádka. Její manžel vstal, měl pro mě kytku, a já slyším tu kamarádku: Nedávej jí tu kytku! A vy víte, jak je to malé divadlo, vlastně klub, všechno je tam vidět a slyšet, tak jsem při děkovačce vytřeštila oči, manžel také vytřeštil oči a krčil rameny. Po představení jsem šla za ní a říkám jí: Vždyť je to jenom jako. Ona byla přesvědčená, že to zlo někde ve mně musí být! Pak když jsme se viděli asi za 14 dní, už to bylo dobré.

Synové vás v Krásce viděli?

Jen Honza. Tomáš od dětství nemá moc rád divadlo a na mě chodí vyloženě nerad, vnímám to tak, že nemá rád přítomnost jiných lidí ve mně.

Ani jeden kumšt nevybrali. Jste ráda?

Jsem ráda, že jsou šťastní tam, kde jsou. Měla jsem snahu jim nabídnout hodně podnětů, takže jsem jim nabízela výstavy, koncerty, hrady a zámky, hudební nástroje, sport. Každý šel úplně jinam. Tomáš je nesmírně vtipný a milovala jsem jeho slohy, tak jsem si tajně přála… Ale ne, šel cestou mikroekonomie. A Honzík je ajťák.

Máte nějaké role, o kterých si říkáte: Tak do tohohle už jsem dozrála, to bych ráda?

Neměla jsem nikdy vysněnou roli, spíš vysněná témata. Teď se moc těším na jednu věc, poprvé v životě jsem se rozhodla, že seženu peníze na představení. Protože jsem nechtěla jít za šéfem Kašparu Jakubem Špalkem, malá divadla to teď nemají jednoduché a já jsem mu nechtěla ukousnout z koláče, který má pro všechny. Bude o Toyen, mé velké lásce. Snažila jsem se o zhmotnění toho snu tři roky. Moje představa hodně souvisela s pohybem v jejích obrazech, s jejím introvertním přístupem k životu a s tou sílou být sama. S mou bývalou žákyní Klárkou Hajdinovou, která dělá závěsné techniky a akrobacii, budeme představení Toyen – Všechny barvy samoty hrát v Kolowratu.

Teď vám řeknu, co mě na vás překvapilo. Že se nejmenujete Milena a že jste napsala hru o Stalinovi.

Napsala jsem dokudrama mezi Stalinem a Bulgakovem (spisovatel Michail Bulgakov, autor kultovní knihy Mistr a Markétka), je to o souboji mezi tou nedefinovatelnou bytostí, ani nechci říct lidskou, a nestatečným člověkem, který žil celý život statečně. Čerpala jsem hlavně z deníků, které psala Bulgakovova žena Jelena, a z jeho her. Když mu ďábel říká, že na komunismu přece bylo něco dobrého, a on odpovídá, že to dobro tam je jenom proto, aby mohl existovat. A když Bulgakov umírá, dostane otázku: Ty sis neodpustil? Ne, já jsem si neodpustil, protože jsem znal hrůzy a nebezpečí komunismu, a přesto jsem zůstal jeho součástí. Já jsem si neodpustil, odpoví spisovatel. Strašně jsem chtěla, aby tohle zaznělo. Hráli jsme to v Celetné.

A to vaše jméno?

To je produkt mé blbosti, ale už na něm trvám. Prostě první produkční, který se mnou sepisoval smlouvu na Barrandově, když se podíval na Miloslava Steinmasslová, říkal: To je strašně dlouhé, já tam napíšu Milena. Mně bylo čtrnáct, nevěděla jsem, že by si člověk měl své jméno nějak bránit. Když mi přišel balík na jméno Milena a já měla v občance Miloslava, paní mi ho po určitých rozpacích vydala, ale já jsem pochopila, že jsem se dostala do klinče. Od té doby jsem Milena pro divadelní svět a Miloslava pro balíky.