Článek
Na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz přišel tento e-mail od naší čtenářky Šárky:
Pane Hausmanne, chtěla bych vás požádat o radu jako člověka z druhé strany – muže. Mám přítele, se kterým jsme spolu půl roku, ale já mám jeden hrozný strach: seznámit ho s mojí mámou. Zní to hrozně, ale je to bohužel tak. I vy jste myslím v minulosti jedné čtenářce psal, že by se partner měl podívat na její matku, aby věděl, jak bude jako stará vypadat, a já tu hrůzu už mám teď, kdy mně je 32 a mé mámě je 56 let.
Je to nepříjemné přiznat, ale ona je mimo, je mírně řečeno jednodušší, sedí doma na zadku, je v invalidním důchodu, navíc je strašně sprostá, vulgární a náladová. Kdykoliv za ní jedu, tak se pohádáme, protože to, jak se chová, je prostě strašné a já se za ni stydím. Ale pořád je to moje matka.
Víte, já jsem jiná, baví mě cestovat, vystudovala jsem vysokou školu, mám skvělou práci a teď i moc fajn přítele, kdy vím, že on pochází z úplné rodiny, kde je vzdělání na prvním místě, podpora rodičů je všudypřítomná, o chování ani nemluvě. A já se bojím ho s matkou seznámit, protože mám strach, že mě opustí. Mám totiž i z minulosti zkušenost, že mi to dva partneři vmetli u rozchodu. Nebyly to důvody rozchodu, s jedním z nich jsem se rozešla navíc já, ale zmínili to. A já se hrozně bojím. Prosím, poraďte mi, co mám dělat. Děkuji vám moc. Vaše čtenářka Šárka
Vážená slečno Šárko,
moje slova jste špatně pochopila. Tehdy jsem nabádal nápadníky k tomu, aby si zjistili, jak se matky vyhlédnutých nevěst chovají k jejich otcům, aby byli připraveni na jisté vzorce chování manželek k manželům, které dcery mohly okoukat od matek.
Invalidní důchodkyně má nárok na to, aby seděla na zadku, a sprostý a vulgární člověk ještě nemusí být v jádru špatný. A už vůbec není nikde psáno, že by měly být špatné jeho děti. To by si měl – pokud za něco stojí – váš přítel uvědomit. Navíc asi matka tolik jednoduchá nebude, když vám (spolu)zajistila nejvyšší vzdělání. Pravda, mohla to být i vůle otce. O něm se ale pohříchu vůbec nezmiňujete, jako by nestál ani za to, že se za něj rovněž stydíte – když už se tedy na něm nenalezne nic, čím byste se za něj mohla pyšnit a vykompenzovat tak domnělý handicap matky.
Pokud neplánujete s matkou společné bydlení, měly by být vaše obavy zbytečné. Děti za rodiče nemohou, dokonce ani ty, jejichž rodiče byli vrazi, defraudanti či příslušníci nechvalných partají – natož vy. Člověk si své minusy nosí sám na svém těle a ve své mysli, takže pokud vám někdo při rozchodu na vrub přišil ještě minusy matky, je to pro vás pochvala (nevystačil si s vašimi vlastními chybami) a pro něj výraz ubohosti.
Je hezké, že matku nevynecháváte ze hry, i když si myslíte, že vám to může jen uškodit. Na vašem místě bych se příteli se svými obavami svěřil a na některé matčiny (ne)způsoby ho upozornil. Tím byste dala jasně najevo, že dědičná recidiva těchto nešvarů z vaší strany nehrozí, protože se jich sama děsíte.
Zároveň ukážete svou krásnou vlastnost spočívající v tom, že i když matka takhle dopadla, vy se k ní nadále budete znát. Schopnost sounáležet s někým, komu osud zrovna nepřeje, je pro každý vztah nedocenitelný trumf a moudrý partner to jistě ocení.
