Článek
Na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz přišel tento e-mail od nešťastné čtenářky Heleny (58):
Vážený pane Hausmanne, prosím, poraďte mi, co mám dělat. Jsem vdaná, je mi 58 let, mému manželovi 60. Máme dvě děti, které si žijí svým životem, jsme na ně právem hrdí: dcera studuje v zahraničí, syn je úspěšný ve svém zaměstnání. S manželem jsme spolu 29 let, příští rok jsme měli slavit 30 let. Do toho jsme letos zkolaudovali náš nový dům, který jsme stavěli přes pět let, a měli jsme zde slavit naše první Vánoce – tedy myslela jsem si to.
Před měsícem se mi totiž manžel svěřil, že má milenku, ke které se chce nastěhovat a žít s ní. Nevěřila jsem vlastním uším, byla jsem v šoku a jsem vlastně doteď, protože nic nenasvědčovalo, že se něco děje. S manželem jsme normálně jezdili na výlety, byli často s přáteli i sex jsme měli – nemluvil o něčem, že by mu nevyhovovalo. Tohle přišlo jako rána z nebe, všechno se mi tím okamžikem zhroutilo a vůbec nevím, co budu dělat. Přece jsme se tak moc těšili, že konečně opustíme panelák a nastěhujeme se do našeho nového domu, plánovali jsme, jaká bude zahrada, jak dům ještě dozařídíme...
A teď z toho nebude nic? Milenku prý má půl roku a ví, že s ní chce žít. Ale co mám dělat já? Jak mám takový podraz unést? A mohu ho nějak přesvědčit, aby se vrátil? Přece těch 30 let jen tak nezahodí, nebo ano? Děkuji moc za radu. Helena
NAŠEL SI VÁŠ PARTNER MILENKU? CHLAP PORADÍ, CO S TÍM
Vážená paní Heleno,
otázky, které jste vyslovila na konci svého podání, vyslovily již miliony stejně postižených před vámi. V literatuře se vaše téma objevuje již v bájesloví (Médea). Všechny ty nářky, stesky a obavy mistrovsky (jak jinak) shrnul Gilbert Bécaud do tří minut jedné písně s názvem Et maintenant (česky: Co bude dál / Kozderková). Napsal ji, když se mu svěřovala kamarádka se stejným příběhem, jaký jste prezentovala vy, a v rádiu přitom zrovna hráli Ravelovo Bolero. V rámci muzikoterapie si ji pusťte. Uslyšíte v ní, že i ti největší velmistři v této situaci neměli jinou radu než zoufalství a žal vyzpívat, vykřičet, někteří jako Beethoven „vysymfonizovat“, až z toho mrazí…
Postihla vás jedna z nepřeberného množství ran, které má osud pro lidi v zásobě. „Čas klíč má k radosti i k hoři a otvírá nám obojí“ (Seifert). Váš příběh má společného jmenovatele s příběhy, kdy někomu vyhoří dům, někdo drahý odejde na věčnost nebo mu diagnostikují těžkou nemoc. Tím společným jmenovatelem je otázka: Co bude (se mnou) dál? Nic nepomůže hledat a usvědčovat viníka, nic nespraví babrání se v tom, co je to za podraz a jak ho unést. Musí se žít dál, vždycky je pro co. Ve vašem případě třeba pro děti.
Z vašich otázek mohu odpovědět jen na: „Mohu ho nějak přesvědčit, aby se vrátil?“ Nemůžete. Svou vůli může vtisknout pouze nadřízený podřízenému. Rovnoprávnost manželů je hlavním úskalím jejich rozbrojů. Myšlení vašeho (ex)manžela je již jinde. Ubírá se směrem: „Posledních pár let života si užiju po svém – když už se na mě štěstí takhle usmálo. Žít ještě pár let naplno!“ Kvůli tomu je ochoten obětovat všechno – i těch 30 let života, na které se odvoláváte, i – jak se zdá – barák, na kterém pět let dřel. Právě přenecháním té nemovitosti si zřejmě vyčistil výčitky svědomí o váš další osud. Sice se (možná takticky) nezmiňujete o majetkovém vypořádání, ale prozatím je to on, kdo odchází s igelitkou.
Z nekonečného zástupu jeho předchůdců jmenujme Leoše Janáčka (vím, už to s tou osvětou přeháním). Ten v pokročilém věku, zahořev láskou k pěvecké divě, oznámil manželce (a svému svědomí): „Věnoval jsem ti celý svůj život. To, co mám před sebou, je již nastavený čas a na ten mi, prosím, nesahej.“ Něco takového by vám nejraději manžel také řekl.
Co bude dál? Odpovím na klinickou část této otázky. Po několik měsíců budete chodit jako tělo bez duše doufajíc, že se manžel kajícně vrátí. Při každém pípnutí telefonu vyskočíte radostí, že vám píše nebo volá, abyste pak zklamaně zjistila, že naděje byla planá. Budete spřádat marné plány na pomstu vůči milence (kupodivu ne vůči manželovi) a budete otravovat okolí věčnými analýzami svého neštěstí.
Až si konečně zvyknete, že on se už nevrátí, začnete si zvykat žít sama, zjistíte, že to zas tak velký problém není, že máte konečně čas na své koníčky a že jsou na světě i jiní muži. Jestli vám osud (nebo seznamka) nějakého přihraje, nezapuďte ho přílišným rozebíráním svého zkrachovalého vztahu. A neporovnávejte neporovnatelné.
