Hlavní obsah

Jak to vidí chlap: Po infarktu raději nechce dělat vůbec nic

Foto: Rido, Shutterstock.com
17. 12. 2020

Manžel paní Renaty prodělal lehký infarkt. Od té doby uběhlo už přes půl roku a on se o sebe pořád strašně bojí. Preventivně nechce dělat vůbec nic, odmítá společné výlety i sexuální život, a jejich manželství začíná dost trpět.

Článek

Naše čtenářka Renata poslala na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz tento e-mail:

Vážený pane Hausmanne,

moc vás prosím o radu. Věřte mi, opravdu to nechci zlehčovat, je mi moc líto, že můj muž prodělal letos na jaře lehký infarkt, ale to, co se s ním děje poté, už myslím hraničí s nenormálností. Manželovi je 56 let a na jaře mu byl diagnostikován lehký infarkt. Byl týden v nemocnici, a pak měsíc doma. Já pracovala z domova, tak jsem o něj pečovala. A moc ráda. Vlastně to bylo velmi hezké období, byli jsme spolu, a v té chvíli mi přišlo úplně normální, že o sebe měl strach.

Lékaři mu naordinovali několikaměsíční klid, což opravdu důsledně plnil a já to chápala. V létě jsem myslela, že se to s ním zlepší, že už vyrazí ven, že třeba pojedeme na nějaký výlet, a že se už i pomilujeme. Ale je prosinec a nezměnilo se nic. Manžel leží, je na nemocenské, vzdychá a nedělá prostě nic. Když navrhnu jakoukoli aktivitu, tak prý nemůže, protože by to mohlo ublížit jeho srdci. Včetně sexu, co kdyby se mu u toho něco stalo. Víte, děti už máme docela velké, takže ty už si žijí svým životem, já mám také kamarádky a své koníčky, takže se nenudím, ale manžel mi chybí. A upřímně? I sex mi ve svých 53 letech chybí. Mám sex ráda, mám ráda společné výlety, předtím jsme si i dokázali dlouho do noci povídat, teď prostě nic. Co byste mi radil? A i mému muži jako chlap chlapovi? Moc bych ho chtěla zpět. Děkuji vám moc, vaše čtenářka Renata.

Vážená paní Renato,

blaží mě, že mi přisuzujete i lékařské schopnosti, já jsem však svůj doktorát dobýval studiem matematiky, fyziky a chemie. Ovšem jako úspěšný „absolvent“ těžkého infarktu myokardu (bezvědomí, zástava srdce, opakované elektrošoky) mám své zkušenosti a návody, které jsem na svém vlastním těle a o svém vlastním rozumu vyzkoušel.

Hlavní následná léčba spočívá v podávání látek proti srážlivosti krve a na dilataci příslušných cév – zdůrazňuji slovo příslušných. To má nepopiratelnou logiku – koronárky se neucpou sraženinou, a navíc budou roztaženější, klesne tlak a srdce se nebude tolik namáhat. Jenomže podle zákona o zachování hmoty je vždycky něco za něco – když se někde roztáhne, musí se jinde přiškrtit (hádejte, kde). Krve v těle je totiž pořád stejně (viz sympaticus, parasympaticus, aĺfa a beta blokátory). Tímhle se už lékaři nechlubí, nic jiného jim také nezbývá. Odškrtnou si vyléčený případ, farmaceutické firmy se radují, statistiky úspěšnosti léčby se zlepšují. Akorát už nikdo pro jistotu neměří statistiku „lásky“.

Co s tím? Můžu posloužit svým příkladem, i když nevím, jestli na to bude váš muž chtít slyšet. Belhat se po bytě a skuhrat, jíst hrsti prášků a nesexovat – a nebo být rovnou mrtvý, to už vyjde nastejno. Takže není co ztratit. Cévy lze ale také „protáhnout“ zvýšeným průtokem při sportu, při námaze, ano – i při sexu. Srdci se uleví také snížením váhy. Pohyb je riziko, které nemusí vyjít, ale co, když už je člověk prakticky stejně mrtvý. Po této úvaze jsem všechny ty prášky spláchnul do záchodu, podepsal reverz a zdvojnásobil sportovní aktivitu. Za těch deset let, co od té doby uplynulo, jsem odehrál na ledě stovky hokejových zápasů (dnes večer jdu zase), uběhl tisíce kilometrů na suchu i na běžkách, provedl bezpočet horolezeckých výstupů a sehrál nekonečně tenisových a beachvolejbalových setů, spoustu z nich v přímém slunečním žáru. (Postelovými extravagancemi se zde nebudu chlubit). Zkrátka tělo naživu buď chce zůstat, nebo nechce. Umělé udržování položivota, jak vidíte, k ničemu nevede. Váš polomrtvý muž vám akorát blokuje možnosti vyžít se někde jinde. Neodsuzoval bych to, kdyby to byla čistě klinická záležitost. Tohle je však stav mysli, lenost a nedostatek vůle. Neochota vzít si kecky a obejít blok, zítra blok oběhnout a za měsíc dát desítku, „proroštovat“ srdce studenou koupelí... A postupně likvidovat prášky. Kde skomírá duše, ani tělo nechce žít.

Člověk, aby pořádně žil, nesmí být vyjevený z toho, že se mu může něco stát. Takže rada? Zapracovat na způsobu manželova přemýšlení. Zdůraznit, že lékaři si nemohou dovolit doporučovat sport místo prášků. Najít mu motivaci, třeba běžky nebo tenis a sama se s ním do toho pustit. A občas mu zahrát Suchého píseň: Ti, co žijí s chutí, nikdy nezahynou.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek