Hlavní obsah

Jak to vidí chlap: Proč mi tají novou rodinu? Neměla bych s tím problém

Foto: Kinga, Shutterstock.com

Paní Bohuslava je se svým exmanželem rozvedená 22 let, už dlouho mají přátelské vztahy. Proto ji překvapilo, že s ní i s jejich dospělým synem přestal komunikovat, když nedávno založil novou rodinu. Dává to nějaký smysl? Na to odpovídá Josef Hausmann.

Článek

Čtenářka Bohuslava napsala na e-mail jaktovidichlap@firma.seznam.cz: „Dobrý den, mám prosbu. Je mi 52 let a jsem 22 let rozvedená. S exmanželem máme syna (30 let), je již samostatný a žije s přítelkyní. S bývalým manželem, je mu 54 let, jsme i po rozvodu zůstali přáteli, ze začátku to moc neklapalo, ale hrany se obrousily. Vzhledem k tomu, že ani on, ani já jsme nezaložili novou rodinu a s nikým jsme ani nežili, trávili jsme, dokud byl syn malý, společné Vánoce, oslavy narozenin, nebo jsme třeba jeli někam na výlet. Když jsem potřebovala vymalovat byt, přišel, vymaloval, když jsem potřebovala na chalupě s něčím pomoct, pomohl. Sám se i nabízel. Oba dva jsme za těch 22 let měli nějaké vztahy, ale nikdy nic vážného.

Loni v létě ale došlo ke změně, můj bývalý manžel si našel přítelkyni, která je o 11 let mladší než on a má dvě děti. Nastěhoval se k nim a od té doby přestal komunikovat jak se mnou, tak i se synem. Když jsem se nakonec jednou dovolala, slyšela jsem dětské hlasy a rachot, ptala jsem se ho, co to je, a on vše popřel se slovy, že jde o hlasy zvenku. Až pak jsem se od našeho společného známého dozvěděla, že má novou rodinu.

Nechápu to. Já mu novou rodinu přeju, aspoň má někoho, kdo se o něj postará, ale co nechápu, je, proč mi prostě neřekl, že, dedukuju „asi jeho přítelkyni vadí, že se se mnou stýká“? Já bych se stáhla. Stejně tak nechápu, proč přestal komunikovat se synem. Ráda bych si s ním o tom promluvila, ale nevím, jak na to. Poradíte mi, prosím? Děkuji vám. Bohuslava“

Vážená paní Bohuslavo,

v duchu onoho Saint-Exupéryho „Za všechno, co jsi k sobě připoutal, neseš zodpovědnost“ má muž – na rozdíl od ženy, která v náručí nového partnera snadno dokáže svého předchozího dokonale z hlavy i ze srdce vytěsnit (pokud od něj něco materiálního nepotřebuje) – pořád hluboko v duši zasunutou starost o bývalou manželku. A svým způsobem i pocit provinění, že zklamal její do něj vložené naděje na to, že bude ten Saint-Exupéryho imperativ pro ni plnit až do smrti. Proto vám vždy ochotně pomáhal. Vymalováním bytu si na čas vyžehlil svědomí. Kdybyste se znovu odbyla (schválně používám tento termín pro pochopení mužské logiky), měl by svým způsobem od vás pokoj. Břímě „co si, chudáček, počne sama“ by od něj převzal někdo jiný. V tom jste mu, bohužel, neulehčila a on vás má (mentálně) na krku dál.

Založením nové rodiny vás ovšem v hloubi svého empatického srdce podvedl nadobro. Definitivně vás zbavil naděje (jedno, jestli jste si ji dělala či ne, on to takhle cítí) na to, že ve vás má pořád ženu, která ještě není úplně ztracena a možná se i vrátí. V této roli ovšem zklamal, a proto se bojí vám pohledět do očí. Za své „provinění“ se stydí před všemi zúčastněnými, a proto přestal komunikovat i se synem, možná i ze strachu, aby mu to nevyčetl. V poslední době bývají totiž děti rády, když se o rodiče, v tomto případě o mámu, má kdo starat a ony jsou z obliga.

Mnohokrát mně bylo ze strany žen spíláno, že omlouvám mužskou nevěru odkazem na genetické dědictví po pradávných rozsévačích, jimž jsem dal jméno praproutníci. Kdyby genetická zátěž muže končila na touze po rozmanitosti milenek, bylo by nám, chlapům, na světě fajn. Ale my jsme zdědili i jiné geny, většinou otravné, ba dokonce život zkracující. Jedním z nich je například gen „Ochraňuj ženu, hlavně ať se nic nestane jí, ty, chlape, jsi postradatelný“ (pracovně mu říkám gen „Titanik“, protože kvůli němu se muži dobrovolně vzdávají spásy v záchranných člunech).

Gen výčitek svědomí je další z této neblahé série. Je zajímavé, že kvůli těmto genům se ženy nečertí.    

ynezorPumanzeSaNyknalC