Hlavní obsah

Muž měsíce: Jan Marek: Šťastná zvířata jsou snem každého chovatele

Foto: Zoo Praha

Není moc takových, kteří by řekli, že práce je jejich koníčkem. V případě Jana Marka, vrchního chovatele kopytníků v pražské zoo, to ale platí doslova. Pracovat tu chtěl od dětství, zvířata miluje, pomáhá je zachraňovat a vlastně si denně plní svůj sen.

Článek

V Zoo Praha pracoval už jeho bratr a vlastně díky němu se dnes o kopytníky stará právě Jan Marek. Náplní jeho práce ale není jen péče o zvířata, je součástí úžasného a letitého projektu pražské zoo na záchranu koní Převalského a jejich návratu do volné přírody. Je nám ctí představit vám našeho dalšího muže měsíce.

Začněme úplně od začátku, jak jste se k chovatelství koní dostal? Není to úplně obvyklé zaměstnání.

Můj starší bratr pracoval u kopytníků právě v Zoo Praha, a když mi bylo asi třináct nebo čtrnáct let, chodil jsem mu sem pomáhat. Už jako malý jsem v něm měl vzor, také jsem se toužil stát chovatelem a hlavně u kopytníků. Tehdejší vedoucí vystudoval stejnou školu jako já, byl bratrův kamarád a na jeho doporučení jsem se sem pak dostal.

Co vás na této práci nejvíc baví a naplňuje?

Především je to můj koníček. Živím se něčím, co mne vždycky zajímalo. Hlavně mě baví, že je za tou prací vidět výsledek. Když se o zvířata dobře staráte, daří se jim, zvyknou si na vás a přináší vám to každodenní radost. Další level je, když se rozmnoží a podaří se odchovat mládě. A tím nejvyšším je právě to, že se zvířata daří vracet zpátky do volné přírody. Kdybych dělal v nějaké továrně na lince, výsledek hned zase tak vidět není.

Foto: Zoo Praha

A co je naopak nejtěžší?

Je to fyzicky namáhavá práce, člověk je někdy samozřejmě unavený. Jako vrchní chovatel neřeším jen zvířata a vše kolem nich, ale také spoustu administrativy a dalšího zařizování. Když se sejdou tyto dva faktory, je to občas šrumec. Tou nejtěžší částí mé práce je pak samozřejmě situace, kdy se o zvíře staráte od narození a pak třeba uhyne. Už jsem tady tak dlouho, že jsem bohužel zažil i to. Kolikrát je těžké se s tím vyrovnat. Ale k té práci to prostě patří.

Sám jste řekl, že nejde jen o péči o zvířata, ale o spoustu dalších povinností. Jak tedy vypadá váš běžný pracovní den?

Ráno přijdu na sedmou hodinu a jako první zkontroluji rajon, tedy celý výběh a zázemí, a zvířata. Pak na počítači vyřeším e-maily a další administrativu, která nepočká. Poté vyrážím na úklid a krmení zvířat na rajonu, na kterém ten den jsem. V průběhu dne pak přicházejí různé provozní záležitosti celé mé sekce a pokračuje dál péče o zvířata v jejich denním režimu.

Máte mezi koňmi nějaké své oblíbence? Zvíře, ke kterému máte třeba bližší vztah než k ostatním?

Klisna Hara je velmi kontaktní, k té mám blízký vztah, mohu ji i díky tomu snáz a lépe zkontrolovat. Třeba když je březí, tak si nechá sáhnout na vemeno, jestli se jí už nalévá před porodem. Veterinární trénink je u ní pak jednodušší, nechá se i podrbat.

Foto: Zoo Praha

Pro chovatele je důležité, aby zvířata prospívala, byla spokojená a rodila mláďata

Pražská zoo se aktivně podílí na záchraně koně Převalského a vrací ho zpátky do přírody, konkrétně do Mongolska. Vy osobně se těchto převozů také účastníte. Vzpomenete si na to, když jste takto odvážel koně poprvé? Jaký to byl pocit, když byli vypuštěni do volné přírody?

Naprosto neuvěřitelný. Pro chovatele je největší vidinou, aby se zvířata měla dobře, prospívala, byla spokojená, rodila se jim mláďata, která odchovají, a aby zvířata vypadala šťastně. O tom sní každý chovatel. Že jeho práce má vyšší cíl, že zvířata, která se díky zoologickým zahradám podařilo zachránit před vyhubením, se vracejí do volné přírody, to už je naprosto neskutečný pocit. I když možná v té první chvíli mi to úplně nedocházelo. První transport byl natolik náročný a byli jsme tak unaveni, že mi to došlo ne v tu chvíli, kdy se koně vypustili, ale až později, za dvě tři hodiny. Děkuji řediteli Zoo Praha, který je otcem celého projektu Návrat divokých koní, že jsem tuto možnost dostal a že jsem se mohl na transportu podílet. Snad se mi to brzy splní znovu.

Není vám pak třeba po těch koních smutno? Ve smyslu, že se o ně staráte, pečujete o ně, máte k nim vztah, a najednou jsou pryč? Byť z ušlechtilých důvodů?

Není mi smutno. Za prvé ty koně nejsou jen ze Zoo Praha, pocházejí z různých evropských zahrad – z Německa, Maďarska, Belgie nebo Švýcarska. Na transport se koně připravují v Dolním Dobřejově, tam si k nim člověk vztah tolik nevybuduje. A za druhé u většiny v zoo narozených zvířat dochází k tomu, že když dosáhnou určitého věku, musí ze skupiny odejít, většinou do jiné zoologické zahrady. S tím už jste předem smířeni.

Opravdu tedy zvládáte svoje emoce takhle držet na uzdě?

Při prvním transportu jsme měli kobylu jménem Kordula, narodila se přímo v Zoo Praha. Tam emoce trochu byly. Navíc to bylo umocněno tím, že šlo o první transport. Ke Kordule jsem měl blízký vztah, pamatoval jsem si ji od hříběte. Takže tam mi to bylo možná i líto a cítil jsem drobnou nejistotu, co bude dál. Teď, když už ale víme, jak to v Mongolsku funguje, jsem naopak rád, že se nám podařilo převézt a vypustit do přírody takové množství koní. Navíc Kordula patří mezi zvířata, která se tam pravidelně množí a odchovala již několik hříbat.

Foto: Zoo Praha

Zoo Praha uskutečnila ve spolupráci s Armádou ČR již devět transportů posledních divokých koní do mongolských stepí

Máte třeba o ty koně strach? Ve smyslu, zda ten přechod do volné přírody zvládnou? 

Mám strach spíše z cesty. Transport takto velkého zvířete je náročný a my se na něj intenzivně připravujeme. Mám obavy před transportem a v jeho průběhu, aby vše dopadlo dobře. I když mají veškerý wellfare a snažíme se, aby se nic nepokazilo, musíme být ostražití.

Jeden z nejvýznamnějších koňů Převalského je samec Len, pravnuk posledního koně odchyceného ve volné přírodě. Jaký je?

Hřebce Lena tady máme mnoho let. Přivezli jsme ho z Ukrajiny z rezervace Askania-Nova. Len je netypický hřebec. Většina si tvrdě hlídá stádo a nejsou moc přátelští. Například náš předchozí hřebec Gino si klisny držel v lati, když někdo dělal rozbroje, tak mezi ně vletěl a srovnal je, aby byl klid ve stádě. Kdežto Len je spíše pohodový a samicím se do jejich záležitostí nikdy moc nepletl, nechal je, aby si to vyřešily. Len si také velmi rozumí se hříbaty, což jsem u jiných hřebců zatím neviděl. Hrál si i s těmi odrostlými, které matky už odháněly, a běhal s nimi po výběhu. Takže je na převaláka opravdu hodný hřebec.

Máte ve stádu ještě nějakou takto výraznou osobnost, povahově zajímavé zvíře?

Koně jsou osobnosti všichni. V současné chvíli máme v zahradě dvě klisny a jednoho mladého hřebečka, který od nich bude už za chvilku oddělený. Zůstala tady právě Hara, která je hodně kontaktní, jak už jsem zmiňoval, a Jessica, která zase moc kontaktní není. Dokonce mne jednou i nakopla v přímém přenosu při křtinách hříběte. Každé zvíře je nějaké a neplatí to jen o koních.

Foto: Zoo Praha

Do roku 2019 se do západního Mongolska přepravilo celkem 34 koní

Je něco, co vám třeba vaši práci komplikuje? Něco, čím by vám třeba návštěvníci mohli práci usnadnit?

Většina návštěvníků respektuje návštěvní řád, ale někteří mají tendence krmit zvířata nebo chodit do zakázaných prostor, i když tam mají ceduli, že se tam nesmí. To je, bohužel, na běžném pořádku. Jsou pak v prostoru, kde jim i zvířatům hrozí nebezpečí. Práci nám neukázněný návštěvník určitě ztěžuje.

Velmi dlouho nyní byla zoo kvůli koronaviru zavřená, někde jsem zaznamenala, že některým zvířatům návštěvníci vyloženě chyběli. Jak to zvládali koně?

Koně zvládali uzavření docela dobře, návštěvníci jim vyloženě nechyběli, ale velice rychle si odvykli. Když se po měsíci u nich někdo zjevil, tak se splašili. Teď už se ale rychle vrátili do normálního provozu a opět si zvykli.

A jak jste zavřenou zoo prožíval vy?

Bylo to docela divné. Co tu pracuji, zažil jsem zavřenou zoo jen při povodních v roce 2002 a v roce 2013, kdy byla také několik dní zavřená, a jednou, když byl silný vichr. A jinak nikdy, navíc na takovou dobu. Moje práce se nijak nezměnila, pořád jsem dělal tu samou, nijak mi jí neubylo. Ale vnímal jsem, že je zoo bez návštěvníků jiná, smutně prázdná.

Foto: Zoo Praha

Pracovat v zoo byl jeho sen od dětství

Nyní se alespoň částečně zahrada opět otevřela, je to pro vás úleva?

Je to ta zoo, na kterou jsem zvyklý. Není tu takové ticho. Předtím jsme na začátku dubna byli zvyklí, že při prvním hezkém víkendu tu byl velký nával návštěvníků. A teď tu najednou nikdo nebyl. Teď už je to taková zoo, jakou znám. Návštěvníci prostě do zoo patří a bez nich není úplná.

Foto: Zoo Praha

Loni jsme vám v sérii rozhovorů představovali muže, kteří vynikají v oborech, které souvisejí se ženským světem. Muže, kteří život žen činí lepší, příjemnější, hezčí. Byli to naši Muži měsíce. Ani letos vás o povídání se zajímavými zástupci mužského pokolení nechceme ochudit, proto se můžete těšit na další rozhovory. Tentokrát jsou ale pro nás výjimeční tím, že pomáhají a zachraňují. Životy, přírodu, kulturu, vše, na co si vzpomenete. 

Přečtěte si i rozhovor s touto zajímavou ženou. Její práci jí muži závidí. Lenka Straková je sládková

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek