Pařížská tropická zahrada fungovala jako lidská zoo

Chátrající objekty bývalých skleníků a pavilonů obklopené zelenou džunglí Vincenneského lesíka, ve kterém byla popravena Mata Hari... Takhle vypadá Jardin tropical de Paris dnes. Trosky někdejší pařížské tropické zahrady působí mysticky i poeticky zároveň. Ve své historii však mají škraloup, který jim na půvabu dosti ubírá: několik let fungovala jako vesnice lidských exponátů neboli lidská zoo.

Jak to dopadne, když jsou v muzeu jako návštěvníci zvířata?

Tato zahrada ve skutečnosti nebyla žádnou světovou raritou – v 19. a 20. století byly výstavy lidí vcelku populárními podniky, které provozovatelům přinášely slušné výdělky. Svou lidskou zoo měla většina metropolí, kromě Paříže třeba Londýn, New York, Hamburk, Milán nebo Moskva.

Zájem o pozorování lidí cizích ras sahá mnohem hlouběji do historie. První popsaná lidská zoo byla v aztécké říši, tedy v oblasti dnešního Mexika, kde byli spolu s exotickými zvířaty vystavováni jako kuriozity například liliputové, hrbáči či albíni.

Láká vás muzeum penisů a vibrátorů?

Jardin tropical de Paris byla založená roku 1899 jako experimentální zahrada, která měla sloužit pro pokusy s exotickými rostlinami. Cílem bylo zvýšit produkci kávy, banánů a dalších plodin ve francouzských koloniích.

Pro návštěvníky tu ovšem nebyla k vidění pouze cizokrajná flóra. Zahrada měla Pařížanům přiblížit prostředí a původní životní styl a kulturu v Africe, Asii a Oceánií před kolonizací. Z toho důvodu krom skleníků vznikly později také pavilony se zvířaty a vesnice s domorodci.

Nejkrásnější zahrady Česka jsou nádherné i bez lidských exponátů.

Ačkoli dnes zbyly už jen trosky, stále je patrná velkolepost zahrady. Na rozloze 45 000 m² byly zbudovány celé domorodé vesnice, které představovaly repliky daných území se vším, co do nich patří, tedy včetně lidí. Ti byli do Paříže deportováni z celého světa, bez souhlasu a v leckterých případech i proti své vůli. Přestože nestrádali hlady a jejich biologické potřeby byly pokryty, z hlediska sociálního s nimi bylo zacházeno jako se zvířaty.

Nacházely se zde vesnice představující Indočínu, Madagaskar, Kongo, byla tu farma ze Súdánu, tábor Tuaregů a sídliště Kanaků z Nové Kaledonie. Vesnice byly zbudované ve stylech typických pro dané oblasti a v troskách stále zůstaly k vidění některé indočínské prvky, například zdobená brána, most přes řeku nebo altánek.

Obecenstvo miluje bizarní podívanou. Už jste byli v kostnici v Sedlci?

Návštěvníci Jardin tropical de Paris si mohli nejen prohlédnout vesnice s „domorodci v přirozeném prostředí”, ale také si vyslechnout odborný výklad například o tom, jak se liší tělo Evropana od těla jiné rasy. Z dnešního pohledu může být nepochopitelné, že se lidská zoo těšila u Pařížanů tak nebývalé popularitě. Před sto lety byly morální a společenské zásady nastaveny v mnoha ohledech jinak, proto dnes těžko soudit.

Lidská zoo ukončila provoz nedobrovolně na konci první dekády 20. století. Zastavila ji tehdy pařížská městská rada, která uznala, že podnik takového typu je nehumánní. Všem lidským exponátům byl nabídnut azyl v Paříži. Dnes si romantické ruiny můžete prohlédnout zdarma i s průvodcem.

Někde vystavují živé lidi, jinde zase mrtvé.