Hlavní obsah

Josef Laufer má nové povolání. Píše reklamy!

Foto: Jan Brunclík

Josef Laufer i v důchodovém věku pilně pracuje!Foto: Jan Brunclík

Reklama

Jako jeho soused mohu potvrdit, že renault, kterým jezdí, u chodníku často i v pozdní noci chybí. Toť důkaz, že si Josef Laufer i v důchodovém věku intenzivně pracuje. Z téže pozice a také jako novinář mohu potvrdit, že se s ním příjemně pije káva a povídá.

Článek

V srpnu vám bude dvaasedmdesát, ale pajdáte nikoli stařecky, nýbrž proto, že jste si namohl nohu při tenise. A jako stařec ani nevypadáte. Jak to děláte?

„Já nevím."

Ale! Mám vám napovídat? Geny? Sport? Nadměrná péče?

„Nadměrná péče? Jako že bych se nechal upravovat? Tak tím začněme: nic takového. Mám dost práce s tím, abych si vylepšoval mozek, než abych se staral ještě o takové věci. Asi nic příliš nepřeháním, v tom by to mohlo být. Geny...? Možná ano. Na to, aby měl člověk reálně podložený pocit, že dobře vypadá, měl by mít na zrcadle připevněnou fotku z doby, kdy mu bylo dvacet. Denně na sebe koukat při holení. Ale když to říkáte... Hezky se to poslouchá."

Pro vaši profesi je to asi dost podstatný faktor, že? Asi není úplně moudré ho bagatelizovat.

„Ano, člověk by měl před publikum předstoupit s vědomím určité estetiky, to bezesporu. Nikdy jsem neměl sklony k šufťáctví, k zanedbanosti. Kartáč a mýdlo je hlavní zásada, od té se odvíjí všechno ostatní. Hlídat si hygienu, hlídat si chrup, protože i ten je součástí prvního plánu. Ono je totiž prvoplánové vnímání objektu, který přichází na jeviště, pro obecenstvo velice důležité. Na nestandardní objekt si často těžce zvyká. Standardem myslím souměrnost, téměř až televizní dokonalost. Při této příležitosti se sluší, abych vyvedl čtenářky z mylné představy, že jsem ztepilý, inteligentní blonďák. Klamu i tím, jak moc – nebo málo – jsem urostlý."

Proč jste tak přešel zmínku o genech? Tatínek nebyl ztepilý, inteligentní blonďák?

„Inteligentní jako lékař nepochybně byl. A jako lékař také vypadal, jako prototyp lékaře, jak nám ho podal Miloš Kopecký v roli doktora Štrosmajera. Byli si typově hodně podobní. A i řeči měli stejné. Maminka byla pohledná, pěkná Španělka. Až do pokročilého věku, kterého se dožila."

Foto: Isifa

Zpívání je jednou z jeho mnoha profesíFoto: Isifa

Řekl jste, že víc práce než péče o zevnějšek vám dá kultivace mozku. A mně se krade na rty ironická otázka: k čemu to člověku ze showbyznysu je, pokud ne spíše ke škodě?

„To je hodně jízlivé, a já vám na to odpovím, že kdyby i showbyznys nebyl podstatný, tak už tu není. Neohlížejme se teď na to, co se dělá pro koho, ale faktem je, že showbyznys osloví ohromnou masu lidí, aniž by od nich vyžadoval nějaké velké vzdělání. S tím je dobré počítat, ale zároveň s sebou lze přinést i něco, co jistou stopu vzdělání nese. To se pak promítne třeba do toho, že si uvědomuju, že na to, aby se člověk udržel, nestačí mít jeden hit nebo jednu šťastnou televizní událost. To všechno chcípne. Ale to, že jsem vystudoval herectví, že jsem měl chytré rodiče, že mám chytrou ženu, dobré zázemí, že rád čtu, to jsou velmi cenné pomocné atributy, které se i v showbyznysu zúročí. Malý příklad: protože jsem vystudoval pantomimu, také jsem ji učil a měl k ní celý život velmi blízko, vnesl jsem ji i na scénu, do písniček, aby se ten tříminutový příběh snáze zapamatoval. A hned se to posunulo někam jinam."

Jaké máte na kultivaci ducha metody?

„Zase vám odpovím, že nejspíš nevím. Jistě vycházejí z vědomí sebe sama. Je-li si člověk vědom své role, toho, kam směřuje a čeho chce dosáhnout, pracuje na tom, čemu bych řekl estetika myšlení. Začíná už v přístupu k druhým, ve vnímání okolí, v třídění myšlenek a třeba i v nepohrdání neúspěchy. Jedno staré čínské přísloví sice říká, že když chce člověk otevřít nové dveře, má za sebou zavřít ty předchozí, ale já si myslím, že to tak není. Do těch nových dveří vnášíme to, co si neseme z těch předešlých. Moc dobré je neztratit dětskou zvídavost, umět naslouchat. I to je výtečné pro cvičení ducha."

Vaše encyklopedické heslo ve wikipedii jako by pojednávalo o několika lidech naráz: herec, zpěvák, scenárista, režisér, tlumočník, moderátor a textař... Co jste ale nejvíc? A snad ještě lépe: co jste nejraději?

„Nejraději jsem divadelník, i když by se to ode mě zřejmě nejméně čekalo. Nejbližší je mi všechno, co nějak souvisí s exhibicí na scéně. Tam se vejde jak přímá práce na jevišti, tak i tvorba pro ně. Na herectví jsem šel proto, že jsem chtěl pracovat v divadle. Nestal se ze mě ani věhlasný herec, ani věhlasný režisér nebo dramatik, ale po kapsách mám od všeho trochu, abych na scéně mohl fungovat."

Nakonec jste ale největší kulturní brázdu zanechal v hudbě...

„Pravda je, že stát se slavným zpěvákem jsem nikdy netoužil. Jak by řekl Jan Werich, showbyznys mě vcucnul a já si dobře uvědomoval, že je to pro mě snadný způsob, jak dobře existovat. Přihlédneme-li k tomu, že neumím noty a na nic nehraju, je zpívání určitý dar, který mi nadělil pánbůh v podobě příjemného hlasu, dobrého sluchu a schopnosti zaujmout. Ale naštěstí i ke zpěvu patří jeviště. Taky nezapomínejte, že jsem odehrál role v deseti muzikálech, a to už je víc divadlo."

Vzdor téměř devateru umění, které zvládáte, vás v mainstreamové zábavě moc vidět není. Co...

„Musím vám skočit do řeči, promiňte. Mně to nevadí. A víte, proč mi to nevadí? Protože možnosti komparace jsou mizivé. Proč? S kým? Proti komu? Když se ještě i dnes v tom, jak říkáte, mainstreamovém prostředí náhodou octnu, v nějakém programu, kde jsou všichni, první, druhý až desátý, a budou tam potit krev, ještě vždycky zčeřím vody. Znervózním je. To není vytahování. Ale nevyhledávám to. Nepotřebuju tam být. Už si můžu vybírat."

Co si tedy z toho všeho, čím se umíte živit, dnes hlavně vybíráte?

„Z každého kousek, je tam všechno dohromady. Stále dostávám nové scénáře zájezdových divadel, abych jim to zrežíroval. Ale mně se máloco líbí, protože mi to přijde všechno vyšumělé. Moderní konverzačka v podstatě neexistuje. A aby uspěla průměrná, k tomu musejí být alespoň dobří herci. V zájezdových divadlech není jejich přítomnost pravidlem. Koketuji s inscenací jedné ze svých vlastních her, ale mám obavy, že její humor je tak nečeský, že naše publikum bude mít problém jej vstřebat. Moderuji a zpívám na příležitostných firemních akcích. Píšu povídky. A do wikipedie by možná měli přidat ještě jednu profesi – reklamní textař..."

Prosím?

„Mám už nějakou dobu nahrávací studio a v posledním čase se na mě obracejí různé firmy, které už nejen chtějí v něm pouze natočit reklamní spot, ale chtějí ho ode mě od základu vymyslet. A tak tvořím reklamní slogany, pro traktory, pro farmaceutický průmysl i pro moravské vinné sklepy. Tahle oblast je nejen hodně dobrý způsob obživy, ale neobyčejně bystří mozek. Člověk si hraje se slovy, s jejich významy, synonymy, s rýmy, s krátkým časem, do kterého je nutné se vejít. Pro mě jako pro cizince, který se češtinu naučil až jako druhý jazyk, je to obzvlášť vzrušující."

Tak to chápu, že ani na muzikály, další zlaté rýžoviště, už nemáte čas.

„Ne že nemám čas, ale žádné nejsou, kromě těch, které jsem s rozmyslem odmítl. Muzikály, ve kterých jsem hrál, už vlastně všechny doběhly a v nových pro mě není role."

Oplakal jste smrt Petera Falka? Zbyl jste tu jako poslední poručík Columbo... Vlastně ne, ještě Dalibor Gondík, který vás alternuje...

„Já jsem hlavně moc rád, že se zdejší inscenace Vraždy na recept, která mimochodem uvedla poručíka Columba na scénu vůbec poprvé na Broadway, a teprve potom přišel seriál a do něj nastoupil Falk, povedla. K čemu by mi byly muzikály? Tohle je pro mě velká radost a z ohlasů vím, že spokojenost je nejen na jevišti, ale i u diváků. Rozpoznali, že nejde ani o kopii, ani o plagiát, ale o oživení, připomenutí téhle vděčné postavy. A zůstal jsem tady s Columbem už sám, protože kolega Gondík ho už nehraje."

Doutník, šediny, hlas, pronikavý pohled... Mám hádat, proč Columba hrajete už jen vy?

„Raději ne. Dalibor Gondík z inscenace odešel pro velké vytížení."

Reklama

Související témata:

Načítám