Článek
Vyrážet na několik týdnů dlouhý trek s osmnáctikilovým batohem není jednoduché ani pro zkušené dobrodruhy. Když se navíc rozhodnete jít jen se svým psem a bez větších zkušeností s dálkovým putováním, chce to pořádnou dávku odvahy. Přesně tak začal příběh Šárky Huclové, která se vydala na Stezku Českem. Na cestě zažila bolest, únavu, chvíle, kdy chtěla všechno vzdát, ale také nečekaná přátelství, lidskou laskavost a pocit svobody, který se jen těžko popisuje. O tom, co jí putování dalo a proč doporučuje vyrazit každému alespoň na pár dní, vypráví v našem rozhovoru.
Co vás vedlo k rozhodnutí vyrazit na Stezku Českem úplně sama?
Nevyrážela jsem úplně sama, ale s mým psem Benem, kterého jsem si vzala v jeho třech letech, abych ho zachránila před útulkem. Slíbila jsem mu, že jednou obejdeme celou Českou republiku. To bylo před čtyřmi lety. Tenkrát jsem vůbec netušila, že něco jako Stezka Českem existuje.
Jak dlouho vám trvalo, než jste se odhodlala vyrazit?
Připravovala jsem se asi půl roku, četla různé články o potřebném vybavení, sledovala videa ze Stezky Českem… A nakonec jsem se z té cesty tak vystresovala, že jsem málem nikam nejela, protože se mi hlavou honily myšlenky: „Co budu dělat, až… A co když…“ Neměla jsem v okolí nikoho, kdo by byl stejný blázen jako já, tak jsem si přes online skupinu Stezky našla jednoho kluka, s nímž jsem šla prvních šest dní. Každý jsme ale byli jiný a měli jsme o putování odlišné představy, takže nakonec jsem dospěla k rozhodnutí, že dál půjdu už jen s Benem.
Měla jste nějaké předchozí zkušenosti s dálkovými treky a podobným dobrodružstvím?
Mojí jedinou zkušeností do té doby bylo, že jsem šla Camino do Santiaga přes cestovní kancelář, kdy jsme spali v ubytování, takže můj batoh měl jen nějakých osm kilogramů. Na Stezku jsem vyrazila s 18kg batohem, což mě po pravdě málem zabilo už na začátku. Stan jsem poprvé stavěla až na Stezce a trvalo mi to asi hodinu.Vlastně jsem celou naši cestu vzala dost na punk.
Vzpomenete si, jak vypadaly vaše první dny na trase? Byl to spíš euforický start, nebo přišly i obavy a pochybnosti?
První dny, kdy jsem šla sama s Benem, byly hrozné. Hned první den jsem přepálila začátek a ušla s mým osmnáctikilovým batohem 45 kilometrů, což je přesně to, co dělat nemáte. Druhý den jsem nemohla došlapovat na levou nohu a ramena jsem měla sedřená až do krve. Dva týdny mi trvalo dát se dohromady, každé ráno se mi bolestí chtělo brečet.
Kromě vyčerpání a bolesti, co bylo nejtěžší v momentě, kdy jste poprvé vyrazila sama do přírody na delší čas v kuse?
Na plném začátku to určitě byla moje psychika, vědomí, že se musím spoléhat jen sama na sebe… a že pokud se ztratíte v lese, kdo za to může? Celé dny jste jen sama se sebou. Já tedy měla štěstí, že jsem měla ještě Bena, takže jsem si občas povídala s ním. Vzpomínám si na moment, kdy jsem procházela Krušné hory a najednou začalo nějaké zvíře strašně výt, Ben se zastavil a jen poslouchal. V té chvíli nevíte, jestli je to smečka vlků nebo jen psi z vesnice, a říkáte si, sakra, co já budu dělat a kdo nás zachrání?
To mě přivádí k otázce, jak řešíte bezpečnost po cestě, když putujete sama žena? Přespáváte na divoko v přírodě, nebo preferujete noclehy v útulnách či chatách?
Když jsem byla sama, spala jsem většinou v kempech nebo na ubytování. Přiznám se, že mám strach z divočáků, takže přespávání uprostřed lesa není nic pro mě. Když jsem šla s někým dalším, nebála jsem se tolik a nocovali jsme i v přírodě. Jinak jsme přespávali v útulnách, horských chatách nebo u lidí, kteří nám nabídli pomoc. Jedna servírka nás s Benem dokonce ubytovala přímo u sebe doma. Pro větší pocit bezpečí s sebou nosím nůž, pepřový sprej a samozřejmě mám Bena.
Přihodilo se vám po cestě něco, co vás opravdu vyděsilo nebo přinutilo změnit plány?
Loni jsem s Benem přespávala v přístřešku na okraji lesa, kde podle mapy široko daleko nic nebylo. V noci mě probudil Benův štěkot. K přístřešku přijelo auto, zastavilo a řidič rozsvítil dálková světla přímo na nás. Seděla jsem ve spacáku s pepřovým sprejem v ruce a přemýšlela, co budu dělat. Po několika minutách auto náhle odjelo. Přestože jsem zvažovala odejít, ve tmě uprostřed lesa jsem raději zůstala. Naštěstí už se nikdo nevrátil.
Můžete popsat, jak vypadá váš běžný den na Stezce, od rána až po ulehnutí?
Pokaždé je to jiné. Většinou jsem si den předem udělala plán, kam bych chtěla dojít a co je po cestě k vidění. Občas jsem si tento plán dělala až ráno. První a nejhorší částí dne je vždy balení a skládání věcí do batohu tak, aby se vešly. Pak to chce nějakou snídani a vyrážíme na cestu. Podle plánu se to vždy ale nedaří, například když někoho potkáte a povídáte si s ním třeba i hodinu, tak potom nestíháte. Nebo najdete nějaké místo, kde se vám líbí a chcete si tam dát pauzu, případně když se nekouknete na profil trasy a zjistíte, že tohle nikdy v životě do večera neujdete.
Pokud jde o jídlo, stravovala jste se jen z vlastních zásob, nebo jste si dopřála oběd či večeři v restauracích, když jste nějaké cestou potkávala?
Jasně, když se naskytla po cestě možnost nakoupit v obchodě nebo si dát něco dobrého v restauraci, skoro vždycky jsme zastavili a posilnili se. Většinu času jdete od rána do večera s několika pauzami buď na jídlo, nebo třeba i na pivo. Večer dojdete na místo, kde chcete spát, a zase stěhujete milion věcí z batohu, stavíte stan, vaříte si večeři a jste rádi, když si můžete lehnout a spát. Někomu to může znít strašně, ale já to miluji. Není vůbec čas myslet na svůj běžný život a máte naprostý klid od všeho.
Co všechno si nesete na zádech v batohu a co se třeba ukázalo jako zbytečné? Stezkaři začátečníci určitě ocení…
Minulý rok jsem začínala Stezku na konci května, letos jsem ale vyrážela už na konci března, takže to bylo dost složité, jelikož jsem začínala ve sněhových vánicích a minusových teplotách v Českém lese a šla až do Beskyd, kde již bylo téměř 30 stupňů. Třeba jen výbava pro psa se pronese, dále si nosím vařič s plynovou kartuší, pár dehydratovaných jídel a nějaké kaše.
Bez jakého vybavení se člověk na Stezce neobejde a na co by si měl dát při jeho výběru pozor?
Záleží, jak dlouhou trasu plánujete a kolik chcete do vybavení investovat. Boty musí sedět každému jinak, mně se osvědčily běžecké do terénu o číslo a půl větší, protože nohy hodně natékají. Vyplatí se ale všechno předem vyzkoušet. Já si například koupila odlehčený batoh, aniž bych si zjistila jeho nosnost, a osmnáct kilo výbavy mi sedřelo ramena do krve. Stejně důležitý je i správný spacák – když zvolíte moc slabý, můžete si trek pořádně znepříjemnit.
Jak jste na cestě řešila hygienu a doplňování vody?
Protože jsem nechtěla spát jen venku, občas jsem si našla ubytování, kde jsem se mohla umýt a vyprat si oblečení. Se psem to bylo náročnější na plánování, ale vždy se něco našlo. Hodně se mi osvědčil filtr na vodu. Na některých úsecích jí po cestě moc není, a když jdete se psem, musíte dělat větší zásoby. Jednou nám v Bílých Karpatech voda došla a pomohl nám až Trail Angel, u kterého jsme nakonec i přespali.
Co jste o sobě během putování zjistila? Změnil se nějak váš vztah k sobě samé?
Zjistila jsem, že si umím stát za svým snem a že se jen tak nevzdám. Jsem hrdá, že jsem Stezku zvládla, hlavně po tom těžkém začátku, a nejvíc pyšná jsem na Bena. Díky Stezce jsem si oblíbila dálkové treky, přestala se tolik bát vystupovat z komfortní zóny a dnes se mnohem snáz seznamuji s novými lidmi.
Říká se, že Stezka Českem spojuje lidi a píše krásné příběhy nových přátelství. Platí to i ve vašem případě?
Rozhodně. Když jsem byla po pár dnech rozhodnutá, že pojedu domů, zastavila jsem se na Děčínském Sněžníku, kde mě povzbudil milý majitel kiosku. Krátce nato jsem potkala Mirka, se kterým jsme pak šli dalších čtrnáct dní a dodnes jsme v kontaktu. Díky Stezce jsem poznala spoustu skvělých lidí – kamarádku Vendy, Trail Angel Káju i další stezkaře, se kterými se dodnes vídáme. Právě ta lidská setkání patří k tomu nejcennějšímu, co mi Stezka dala.
Obejít celou republiku chce odhodlání a smysl pro dobrodružství. Které části trasy vám obzvlášť utkvěly, kde se vám líbilo nejvíc a naopak, které úseky byly nejtěžší?
Mám moc ráda Krkonoše, Jeseníky a Šumavu, takže pro mě je tohle pořád srdcovka. Velmi mě překvapily Bílé Karpaty. Jsou opravdu krásné a musím se tam ještě zajet podívat. A co mne celkově zklamalo, to byla část Dolnomoravského úvalu, Česká Kanada a část Novohradských hor, jelikož tam bylo moc asfaltových rovin. A když člověk jde sám, dost to leze na mozek. Jinak nejtěžší jsou za mě Beskydy, ty mi vždy doslova vyrazí dech.
Co byste doporučila těm, kteří se chystají na svůj první dálkový trek?
Hlavně se nebát. Na Stezce Českem jste pořád v České republice, takže se prakticky odkudkoli dostanete domů během pár hodin. Na začátek bych zvolila kratší etapu blíž domovu a hlavně nečekala na ideálního parťáka. Já jsem nakonec vyrazila sama a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí. A věk? Ten není překážkou. Loni jsem potkala 76letého Jardu, který obešel celou republiku za 69 dní.
