Hlavní obsah

Kateřina (58): Léta žila s vážnou nemocí, správná diagnóza padla až díky veterináři

Foto: soukromý archiv

Kvůli nemoci netančím, ale nevzala mi radost z každé chvíle, říká paní Kateřina. Už mnoho let žije s roztroušenou sklerózou, nevyléčitelnou chorobou, která jí neubrala nic z vrozeného optimismu. Povídali jsme si nejen o zdraví, ale především o naději, o práci a o rodině.

Článek

Kdybyste znali inženýrku Kateřinu Marii Duškovou (58) jen čistě pracovně, možná by vás ani nenapadlo, že už mnoho let bojuje s velmi vážnou nemocí, která mnohé položí – a to jak na těle, tak na duchu. Ona ale o svých zdravotních problémech mluví spíš jako o inspiraci, která pomohla jí a v důsledku i dalším nemocným.

Jak popsat roztroušenou sklerózu (často se používá zkratka RS, z níž vzniklo lidové označení „ereska“), aniž bychom zacházeli do lékařské terminologie? Hodně stručně a laicky řečeno: organismus začne považovat svou vlastní látku myelin za cizí a začne ji ničit. Jenže myelin obaluje, chrání a vyživuje nervová vlákna, takže po jeho zničení jsou tato vlákna obnažená a postupně odumírají a trhají se. Tělo se snaží ochranu nervových vláken obnovit, čímž se velmi vyčerpává… Proč někteří lidé roztroušenou sklerózou onemocní, to se zatím spolehlivě neví. Patří mezi autoimunitní choroby, svůj vliv má pravděpodobně životní prostředí, někdy se mluví i o retrovirech...

Ať je důvodem propuknutí choroby cokoli, může skončit invaliditou – a její průběh je navíc velmi nepředvídatelný. Někteří pacienti nepociťují její přítomnost po léta a jiným dává doopravdy zabrat. Jak se s takovou nemocí dá podnikat, vést velkou firmu a fungovat v rodině?

Foto: soukromý archiv

Nemoc mne trochu zpomalila, někdy jsem i protivná, ale současně se umím radovat ze všeho hezkého, říká Kateřina Dušková

Nemoc, zvlášť vážnější, bývá zlomem v životě. Kdy zastihla vás?

Příznaky roztroušené sklerózy se u mne projevovaly déle než dvacet let, jen je nikdo nerozpoznal – byla jsem často unavená, cítila jsem se slabá a občas se mi točila hlava, cítila jsem brnění a podobně. Slýchala jsem, že to je z toho, že mám sedavé zaměstnání, nadváhu, zranění z mládí… Později byla důvodem prý prodělaná borelióza. Ještě později jsem právě kvůli neuroborelióze chodila deset let jako opilá. Nikdo to ale nebral moc vážně. První, koho to zarazilo a donutilo k nějaké akci, byl paradoxně veterinář našich koní.

Takže u vás nemoc rozpoznal veterinář?

Vlastně ano. Usoudil, že by to mohlo být něco vážnějšího, a odeslal mne ke svému známému neurologovi. No a ten mi roztroušenou sklerózu diagnostikoval a poslal mne k profesorce MUDr. Evě Havrdové, CSc., takže teď mám tu nejlepší péči.

Nádor mozku by byl horší

Jak jste to vzala?

Abych řekla pravdu, tak mě choroba tolik nezaskočila, byla jsem na ni tak nějak připravená. Mám zdravotnické vzdělání a jisté podezření jsem měla… Od prvních vážnějších projevů nemoci až po diagnózu a zahájení léčby uplynulo deset let, takže jsem dost času ztratila. Ale musím říct, že to vlastně byla i velká úleva – že to je jasné a vím, co mi opravdu je.

Co vám proběhlo hlavou? Na co jste myslela, když jste se dozvěděla, že je to právě roztroušená skleróza?

Že nádor mozku nebo míchy by byl horší, takže tohle je vlastně ta lepší varianta, se kterou se dá docela dobře žít.

A jak se s ní žije? Jak vám změnila život?

Když se nad tím zamyslím, tak ho nezměnila vůbec. Ano, pracuji méně, ale to by s přibývajícím věkem stejně přišlo. Ráda plavu – no a to mohu dělat stále. Nemohu tančit ani běhat a lyžovat také nejde, ale bez toho lze žít.

Vaše pracovní tempo je prý obdivuhodné…

To si tak úplně nemyslím, spíš si připadám nějaká zabržděná, ale to mám za to, že mi to dříve vadilo na druhých. Asi také nemohli rychleji a já si to teď tedy musím prožít, abych věděla, jaké to je.

Foto: soukromý archiv

Být s koňmi je doslova léčivé, tvrdí paní Kateřina

Racionální výběr léčby není ideální

Nemoc ale přináší i krize. Co vás motivuje, abyste zvládla i takové chvíle?

Krizové chvíle mám, ale díky Bohu jich není mnoho. Hodně mi pomáhá moje víra – věřím v Boha, který je láska, soucit, milosrdenství. A také mi hodně pomáhají moji nejbližší. Mám rodinu, tři vnuky, ale i zaměstnance, užitečnou práci, přátele, koně... Je tedy pro koho a pro co žít!

Podnikáte v oblasti, která úzce souvisí se zdravím – ovlivnilo to nějak váš přístup k nemoci nebo její léčbě?

Celý život žiju ve zdravotnickém společenství a vím, že racionální výběr lékaře a léčby není úplně to nejlepší. Nechávám to tedy na tom, co do života přichází, nechávám se vést a přijímám, co přijde. I když jsem na začátku ztratila deset let léčení, teď mám tu nejlepší možnou léčbu a péči v MS Centru Neurologické kliniky 1. FN UK a VFN v Praze. Nechávám se vést vůlí Boží, prozřetelností.... a přijímám to, co mi do života přichází, celkem lehce. A vždy je to ta nejlepší varianta.

Ostatně věřím na to, že všechno má nějaký svůj účel. Moje zdravotní potíže vedly k vytvoření produktů, které dnes patří mezi nejúspěšnější v naší nabídce – a to jsem jejich recepturu přizpůsobovala tomu, co jsem aktuálně potřebovala já a na trhu jsem to nenašla. Moje nemoc se tedy stala příležitostí, abych si na sobě mohla vyzkoušet to, co pomůže i druhým!

Jak nemoc vnímá vaše rodina?

Soucitně. Vědí, že některé věci nemůžu udělat, tak je udělají za mě. Nejvíc mi pomáhá můj muž Petr. Měl by mít svatozář, protože někdy jsem nejenom zpomalená, ale i protivná. I to k mojí nemoci patří. Sice jsem si na to vyrobila přípravek, který mne zbavil depresí, kterým říkám „blbé myšlenky“. Ale někdy lajdám v užívání a „blbé myšlenky“ hned přicházejí. A na to je Petr velmi citlivý a dohlédne, abych ho okamžitě brala. Nebo přiběhnou vnuci, abych s nimi hrála fotbal – a když řeknu, že běhat nemůžu, hned mají náhradní variantu. Posadí mne do brány a jsou spokojení, že proti sedícímu brankáři se uhraje hodně gólů… Nebo jsem od vnuka Tobiáše dostala „zakouzlené mandle a ořechy“. Zakouzlil je, aby mi říkaly, že zvládnu chodit sama – bez pomoci a opory – a že mi to půjde lépe. Beru to tak, že moje nemoc vytvořila mně i mé rodině prostor, ve kterém se můžeme vyučovat v lásce.

Foto: soukromý archiv

Jako trojnásobná babička tráví s vnoučaty hodně času

Každá chvilka má svou cenu

Jste pacientka, ale pohybujete se i „uvnitř“ zdravotnictví. Je něco, co by nemocným pomohlo a oni to zatím nevědí?

Každý člověk je originální individualita a věřím, že každý v sobě najde to, co mu pomůže nejvíc. Čeští lékaři jsou v léčbě roztroušené sklerózy na světové špičce. Možná by mohli klást větší důraz na pozitivní vliv vitaminu D a C, o kterém jsem přesvědčena. Také jakékoliv cvičení je velmi důležité, protože podporuje rozvoj nervových drah. Nebo třeba hra na jakýkoliv hudební nástroj je velice podpůrná, neboť při ní je třeba využívat smysly – sluch, zrak, hmat – a to podporuje rozvoj mozku a nervových synapsí. Cítím, jak moc mi pomáhá, když hraji na kytaru – a jak, když se k ní déle nedostanu, se mi zhorší chůze. Anebo hipoterapie – už jen kontakt s koněm je velice přínosný. Kůň má velmi silné biomagnetické pole a člověku dělá pobyt v jeho společnosti moc dobře.

Máte tedy nějakou svou osobní metodu léčby – takovou „mimomedicínskou“?

Myslím, že nemocní – a to asi platí nejen u roztroušené sklerózy – by neměli spoléhat jen na možnosti lékařů a medicíny. Měli by dělat hlavně maximum sami pro sebe. Uvědomovat si, že každá chvilka, kterou prožijeme, má svou cenu, je darem a je třeba ji využít ve prospěch sebe i druhých. Věřím také, že za každou nemocí těla stojí i poranění duše. Tělo očišťuje voda, duši odpuštění a v mém případě víra. A pak je zde tolik vychvalovaná marihuana. Masti a krémy z ní jsou velmi účinné na různé spastické projevy. Je s ní však třeba zacházet opatrně a používat ji střídmě, neboť její nadměrné zevní používání pak vede k rychlejší progresi choroby. Alespoň tak o tom hovoří řada pacientů, kteří již touto cestou prošli. Já si myslím, že to nejhorší, co sami sobě můžeme dělat, je brát se moc vážně a litovat se. Vždyť život je dar, příležitost milovat, je to krásné a jde to velmi dobře i s ereskou, možná že ještě lépe.

Foto: soukromý archiv

Paní Kateřina si na vlastní kůži vyzkoušela, že hraní na kytaru dovede zlepšit celkový zdravotní stav

Medailonek

Ing. Kateřina Marie Dušková (58 let) je vdaná 35 let, má dvě děti a tři vnuky. Jejími koníčky jsou keramika a chov koní. Pracovala jako vedoucí laboratoře klinické biochemie, výzkumná pracovnice v Institutu Maxe Plancka v Mnichově, v Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, ve Výzkumném ústavu pro biochemii a farmacii v Praze, ve Výzkumném ústavu chorob revmatických v laboratoři pro výzkum pojiva, kterou vedl její otec prof. MUDr. Milan Adam, DrSc. Právě s ním založila v roce 1992 firmu Orling, zaměřenou na výzkum, vývoj a výrobu kloubních výživ pro lidi i zvířata: psy a koně, ale i slony a žirafy chované v zoo v Česku i zahraničí.

Inspirují váš příběhy lidí, kteří se statečně perou s nemocemi?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek