Hlavní obsah

Klára Janečková: Unesená je o mně, ale vypsat se z toho nedá

Foto: Archiv Kláry Janečkové

Spisovatelka Klára Janečková má na kontě už jedenáct knih, v jedné se vypsala i z hrůzného zážitku, kdy se stala obětí únosu. Přes den pracuje jako školní psycholožka, má dospívající dceru a píše v posteli, když má chřipku nebo prázdniny.

Článek

Vždycky mě zajímalo, jaká cesta vede od nápadu až k napsání románu. Kdy múza s nápady přichází, jak spisovatel či spisovatelka vyhodnotí, že je téma dostatečně nosné, a jak poté probíhá příprava a samotné psaní. Zavře se autor do domku u moře a tam nikým a ničím nerušen tvoří? Jak to jde dohromady s rodinou a případnou další prací? Koho jiného se zeptat než úspěšné a oblíbené autorky, které vycházejí romány už skoro dvacet let!

Spisovatelka Klára Janečková (40) vydala první román v roce 2002 a letos vyšel již jedenáctý – Vítěz. Nebojí se těžkých a náročných témat, která zpracovává velmi čtivě, a čtenáři to oceňují. Těžké a náročné chvíle se v životě nevyhnuly ani jí. Když jí bylo 18 let, unesli ji tři muži a drželi třicet hodin v děsivé ukrajinské ubytovně. Jeden z únosců byl její kamarád, kterému věřila, ale on potřeboval peníze. Žádal po jejích rodičích výkupné a jí vyhrožoval, že se nedožije maturity. Když pochopila, že jí jde opravdu o život, požádala Ukrajince, který ji hlídal, o obstarání ženských potřeb. Mezitím utekla. A po letech o tom napsala román. V této době jí vychází už jedenáctá kniha.

Kláro, gratuluju vám k jedenáctému románu. Kdy jste se cítila v životě jako vítěz?

Cítím se tak vždy poslední den v červnu, jelikož mám za sebou náročný školní rok. Pracuju jako školní psycholožka a těším se na prázdniny. Ale úplně nejvíc jsem se jako vítěz cítila před mnoha lety, když jsem zažila únos, podařilo se mi utéct a vyhrála jsem dalších dvacet let života.

O čem váš aktuální román Vítěz je?

O silných vozech, silných mužích, lásce a vítězství nad žárlivostí a vlastními démony. Jde o příběh dvou lidí, kdy on je velmi charismatický závodník rallye, který nikdy neprohrál, je slavný, má krásnou ženu, děti i peníze. Ona je povrchní studentka z dobře situované rodiny, které celý život někdo umetá cestičky. Mají všechno a ničeho si neváží, v jednom zlomovém okamžiku oba o všechno přicházejí.

Vaše romány jsou pestré jak charakterem postav, tak místy, kde se odehrávají. Kde hledáte inspiraci?

Než začnu psát knihu, musím něco prožít, místo, kde se děj odehrává, si sama osahat, strávit tam nějaký čas. Když je člověk aktivní a cestuje, setkává se s lidmi, dělá práci, při které se neustále střetává s lidskými osudy a příběhy, inspirace je součástí. Nikdy nevím, o čem budu psát, a poté něco prožiju, s někým se setkám, ráno se probudím a příběh je na světě.

Jak poznáte, že téma je nosné a patří do románu a kdy jej zpracujete „jen“ do povídky?

Nejsem typ na povídky. Jsem psavec, rukopisy, dlouhé příběhy, to je můj styl. Povídky mě baví, ale nemůžu se rozepsat. Jakmile začnu psát, hned zjistím, zda je téma dobré. A pokud naopak zjistím, že není a čtenáři prožitek z knihy nedá, skončím a vyčkám, nové téma se dostaví.

Foto: František Janeček

Jedenáctý román Vítěz vydalo Kláře Janečkové letos nakladatelství Ikar

Jaká cesta vede u románu od nápadu až po křest a první autogramiády?

Poměrně dlouhá. Zastavují mě čtenářky nebo mi píší, že dočetly knihu a chtějí další. Ale ten proces je složitý – nejde jen o to, získat při běžném povolání čas na psaní. Nejdříve vznikne příběh a poté musím zmapovat prostředí a oblast, kde se děj odehrává. Vlastní zkušenost je zásadní, dá mi možnost zakusit emoce, které pak čtenáři předávám. Potom píšu rukopis, někdy měsíce, někdy rok. Následují obsahové korektury, děj upravuju a dopisuju, nakonec korektury v rámci gramatiky a překlepů. Až potom jde rukopis do redakce. Zde ho načte redaktorka a pustí se do práce. Rukopis mi vrátí na závěrečné korektury, kdy má podobu knihy a ještě se naposledy vychytávají drobné nedokonalosti. Pak se volí obal, název a nejméně po roce práce se kniha dostane čtenáři.

Když srovnáte cestu prvního románu od nápadu až po vydání a toho jedenáctého… Mají vaše současná díla snadnější cestu na svět? Jste rozepsanější a máte větší důvěru ze strany vydavatelů?

V mých dvaceti letech, kdy první román vznikal, jsem byla žabec, ne autorka. Dělala jsem chyby, učila jsem se. Nyní jsem vypsaná a děj příběhu více prožívám. Díky diplomu z psychologie jsou postavy a jejich osobnosti propracovanější. Nynější knihy mají snadnější cestu ke čtenáři. V roce 2002 jsem bojovala za vydání a všichni mě odmítali, protože jsem byla moc mladá a nezkušená. Ale přesto zůstává prvotina mou nejoblíbenější.

Proč, čím je vám tak blízká? 

Stála mě mnoho úsilí. A věnovala jsem ji mé babičce, po které jsem zdědila spisovatelský talent. Byla velmi nemocná, věděla jsem, že má před sebou jen pár týdnů života, a bojovala jsem za to, aby se knihy dožila. Povedlo se. Knihu si přečetla.

Který román se vám psal nejobtížněji?

Rozhodně román Unesená, můj vlastní příběh. Zlo a trauma se vrátilo. Nebyla jsem schopna ho psát jako zpověď v první osobě, proto jsem stvořila Karlu, do které jsem své pocity, zážitky i všechnu tu hrůzu, co se stala, vložila. Díky románu jsem se sice z traumatu nevypsala, ale naučila jsem se s ním žít.

Foto: Archiv Kláry Janečkové

Historie, psychologie, cestování, to vše spisovatelka miluje a o tom všem i píše

Románů jste napsala jedenáct. Který se těší největší popularitě čtenářů? 

Jedná se o Osudovou posedlost. Myslím, že je to tématem. Evropanka a muslim. Dvě Češky se provdají za tuniské studenty a odcházejí s nimi do Afriky. Jedna do bohaté rodiny v hlavním městě a druhá na chudý venkov. V mém románu to není typický příběh ve stylu „Bez dcerky neodejdu“, kde je padouchem vždy muslim. U mě je záporák Češka, která rodinu v Tunisku zostudí.

Máte obdivuhodný záběr, jste psycholožka, píšete knihy, máte dceru, cestujete… V jaké poloze jste to nejvíc vy? Jak se to dá všechno zkombinovat?

Klárou až na kost jsem na cestách a při tvorbě nového příběhu. Vždy říkám, že psychologie je práce, psaní je láska a cestování mi dává motivaci žít. Dcera je můj dar, jsme jako sestry a cestujeme společně. Teď šla do puberty a občas mě dost baví hláškami na mou osobu. Miluju i zvířata a mám jich plný dům, po práci jdu ven s mým tlustým mopsem a aktivním čivavákem. A užívám si i módu a nakupování, takže na konci měsíce skřípu zuby a nemám na zaplacení účtů.

Vy si život užíváte, je to tak? 

Myslím, že ano, žiju poměrně bouřlivě, naplno. Přitahuju nevšední události, asi abych měla o čem psát. Mám komplikované vztahy s muži – co muž, to opravdu výkvět. Dovolené a tanec na pláži, to je moje. Důležitá jsou pro mě setkávání s přáteli, hudba a koncerty, ale i hodiny samoty za počítačem.

Jak píšete? Můžete psát kdykoli, nebo na to potřebujete speciální náladu?

Píšu, když mám ve škole prázdniny, na dovolené u moře, v letadle, na cestách, když mám chřipku nebo o víkendu. A běžně pracuju i po práci. Dopoledne jsem ve třech školách, na kterých dělám psycholožku. Potom přijdu domů, zacvičím si jógu nebo zumbu, pustím se do práce na rukopisu a do noci pracuju. Potřebuju k tomu bylinkový čaj, vonnou svíčku a mou kočku Terezku, obyčejnou mourovanou krásku, která sedí vedle počítače. Píšu v posteli, asi jsou tam nějaké dobré zóny a nejlépe mi tu jde práce od ruky.

Foto: František Janeček

Máma a dcera, nebo nejlepší kamarádky? S dcerkou mají krásný vztah

Máte mezi spisovateli svůj vzor? Přátelíte se s „konkurencí“?

Mám ráda historickou literaturu, obdivuju autory historických románů či příběhů na základě skutečnosti. Občas se s autorkami setkávám a rozhodně je za konkurenci nepovažuju. Každá máme svůj styl psaní, naopak jim fandím a přeju úspěch.

Na čem teď pracujete?

Dělám korektury rukopisu Zrada, který vyšel v roce 2003 a nyní jde znovu do tisku. Je s ním hodně  práce, protože ho celý přepisuju. Je znát, že jsem ho psala kdysi dávno a ve staré redakci ho hodně pokrátili, takže některé pasáže nedávají smysl a musím je uhladit. V hlavě mám detektivku, kterou budu psát jak jinak než o prázdninách, na Vánoce.

Co podle vás musí dobrý spisovatel mít a umět? Díky čemu jste uspěla vy?

Vždy říkám, že za knihou stojí trojlístek schopností a dovedností. Nutná je trpělivost, bez níž by kniha nevznikla, protože psaní je mravenčí práce. Nezbytný je talent, člověk to musí mít v sobě. A pak štěstí a být ve správný čas na správném místě.

A co považujete za svůj největší profesní úspěch?

Asi fakt, že mi vyšlo jedenáct knížek a je zájem o další.

Kdo je vaším prvním čtenářem, s kterým diskutujete o svých knihách?

Moje kolegyně, učitelka, která rukopis načte a dá mi zpětnou vazbu. Poté již paní redaktorka.

Mají to z vašeho pohledu v něčem těžší ženské autorky ve srovnání s muži? Liší se v něčem ženské a mužské psaní?

Ženy mají ženské uvažování, zaměřují se na vztahy, city a lásku. Muži mají tvrdší témata, válku, násilí, kriminálky. Dokážou také popsat vztahy a emoce, ale jinak. Naštěstí dnešní doba přeje rovnocennému postavení muže a ženy a autorky to nemají o nic těžší než autoři. Dříve tomu tak bylo, ale taková doba je naštěstí pryč. Možná dílo, ve kterém je hodně sexu, se u muže bere lépe než u ženy. Čtenářky se více ztotožní s romantickými chvilkami než s intimitou bez citů.

Vánoce se blíží. Jak si užíváte advent?

Po létě jsou pro mě Vánoce nejkrásnějším obdobím roku. Navštěvuju trhy, ve školách jsou vystoupení dětí a chodbami se nesou koledy, je to krásné. Zdobím stromeček dva týdny předem, nemohu vydržet to čekání. Tento rok budu po dvanácti letech doma. Vždy jsem někam cestovala, letos si užiju pohádky a cukroví. I když sama péct neumím. Kdysi kvůli dceři proběhl jeden neúspěšný pokus, který dopadl spálenými lineckými kolečky. Potřebovala bych zaučit od nějaké šikovné kuchařky.

Znáte některou knihu Kláry Janečkové? Nechte se inspirovat zajímavými knižními novinkami.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.