Naše dítě krade. Co s tím?!

Ne, nechceme se tu zabývat mnohatisícovými částkami, zmizelými zlatými šperky po babičce ani drahou elektronikou, kterou potomek postupně odnosil pod kabátem do zastavárny. To už jsou případy přinejmenším pro psychologa, přinejhorším pro sociální odbory příslušných úřadů. Řeč bude o pár desetikorunách, které vám náhle scházejí v peněžence, o podezřele pohublé kasičce mladšího sourozence nebo o stokoruně, kterou jste ještě včera večer určitě měli v kapse bundy na věšáku.

Co s tím? Kamenem úrazu často bývá nejistota – skutečně byste dali ruku do ohně za to, že stokoruna vám nemohla vypadnout z kapsy ještě v supermarketu? Že mladší bratr nestrčil omylem peníze od babičky jinam než do svého „prasátka“ nebo že jste tři desetikoruny z peněženky neutratili za časopis nebo hamburger? Nespravedlivé obvinění totiž může způsobit rány, které se úplně nezacelí ani v dospělosti. Ale ani v případě, že si jste svým odhadem jisti, není moudré svolávat doma soudní tribunál či udělat scénu. Vyplatí se spíš popřemýšlet nad důvodem, který vaše dítě k takovému jednání mohl vést.

„Není pochyb o tom, že rodiče musejí dát důrazně najevo svůj nesouhlas s takovým jednáním. Přesto ale není nutné reagovat, jako by dítě rostlo pro šibenici," varuje před nepřiměřenou reakcí i dětský psycholog Petr Klíma.

Rozdíl je mezi náhodnou „krádeží“ ze strany prvňáčka, a opakovanou snahou vylepšovat si svůj rozpočet v případě puberťáka. Prvňáček pravděpodobně prvně pozná cenu peněz na příkladu cukrárny kousek od školy. Těch pokladů, které tam lze získat! Žvýkačky s „tetovacími“ nálepkami, lízátka – píšťalky, marcipánové „smajlíky“…  Pokud navíc svým naturelem nepatří zrovna k vůdcům třídy, ale spíš k nenápadným „myškám“, právě takové drobnosti mohou jeho cenu v třídním kolektivu dočasně zvýšit.

Pokud je právě toto váš případ, vyplatí se uvažovat o přiměřeném pravidelném kapesném. Zároveň byste však měli se svým potomkem mluvit. O penězích a jejich ceně, i o vztazích a jejich nepřevoditelnosti na finanční ekvivalent, to vše řečí srozumitelnou sedmiletému dítěti. Zdaleka nejdůležitější je však osobní příklad. Právě z něj by mělo dítě pochopit, že peníze jsou sice důležité, ale vše se jimi poměřovat nedá.

Horší situace nastává, pokud z malého zlodějství podezříváte dítě na hranici či dokonce už po uši v pubertě. Třináctiletá dcera či syn už většinou cenu peněz znají, stejně jako vědí, že „krást se nemá“. A pokud ne, část viny nesou rodiče. Doporučuji proto neodhánět doma pubertální výrostky od diskuzí o rodinném rozpočtu, a to ani v případě (dokonce v první řadě ne v případě), že je momentálně hodně napnutý. Dítě na prahu dospělosti musí pochopit, že peníze nerostou na stromě, stejně jako o pár let dříve muselo vzít na vědomí, že maso k nedělnímu obědu se nerodí zabalené v igelitu v supermarketech.

Dvanácti- nebo třináctileté děti vede většinou k drobným domácím krádežím snaha zařadit se do té „správné části“ třídy. Nezarazili nebo nesnížili jste vašemu potomkovi v poslední době kapesné? Pokud to vnímá jako nespravedlivý postih (a ruku na srdce, ve třinácti jako nespravedlivý postih vnímáme skoro všechny rodičovské kroky vůči sobě), možná považuje svoje drobné zlodějiny za oprávněný krok.

Navíc: pokud si chodí solventnější kamarádky sednout denně po škole k McDonald's, pak tam přece Danielka nemůže chybět. A když se kamarádi ohánějí nejnovějšími balíčky karet Magic? Tomáš přece nemůže zůstat pozadu… Křik a pozastavené kapesné tenhle problém nevyřeší. Možná je lepší nabídnout dítěti alternativní způsob, jak přijít k penězům. Například honorovat menší částkou některé domácí práce, pokud jsou vykonány včas a bez připomínek.

Pozor: Pokud váš potomek náhle opakovaně „ztrácí“ peníze, nechce se mu najednou do školy, i když byl až dosud bystrý žák, a je schopen vymyslet cokoliv, jen aby nemusel mezi své spolužáky, mohou drobné krádeže signalizovat daleko závažnější problém. O případné šikaně ale až příště.