Hlavní obsah

Martina Viktorie (32): Zpověď farářky s červenou rtěnkou

Foto: Archiv Martiny Viktorie Kopecké

Sympatická krátkovláska s rudě přetřenými rty miluje kubánskou muziku, sklenku dobrého rumu a Starý zákon v hebrejštině. Seznamte se s farářkou Martinou Viktorií Kopeckou.

Článek

V jejím šatníku se potkává minimalismus s extravagancí. Vedle pruhovaného trička a saténové maxisukně visí na ramínku ještě dlouhý talár s červeným kalichem.

Do křesťanské rodiny se nenarodila, cestu k Bohu si zkrátka našla sama. Vystudovala teologickou fakultu, speciální pedagogiku i psychologii, obědvala s papežem a procestovala kus světa. Za pár dní oslaví Martina Viktorie Kopecká Kristova léta a my se rozhodli ji vyzpovídat.

Zbourala jste snad všechny stereotypy o tom, jak by měl farář vypadat. Krásnou mladou ženu by si ve vedení farnosti představil opravdu jen málokdo. Setkala jste se někdy s předsudky mezi duchovními či věřícími?

Předsudky byly, jsou a budou, ve společnosti stejně jako v církvi. Ale neměla jsem nikdy pocit, že bych nedostala šanci. Je úsměvné, když přijdu na svatbu nebo na pohřeb, tak přítomní nemohou uvěřit, že ta holka je farářka. Ve společenství duchovních už jsem pár let, mám pocit, že nás mladé si církev docela hýčká, začínáme být ohroženým druhem. Zažívám hezké kolegiální vztahy, podporu i kritiku, ale to je přeci potřeba, pokud se chci vyvíjet.

Ale proč církev? Dnes...

Církevní prostředí mě kdysi nadchlo svým přístupem k člověku. Oslovení „sestro“, zájem o mou osobu, bez ambice mi něco prodat nebo ode mě něco získat, radost ze setkání s člověkem, bez posuzování, protože divní jsme tak trochu vlastně všichni, mi dodalo chuť zjistit, o co v té církvi jde, co na tom ti lidé mají, jak to funguje a proč.

Co na vaše rozhodnutí stát se farářkou řekli vaši nejbližší? 

Rozměr služby je u nás v rodině normou. Moji rodiče celý život pracují na záchrance – slouží. Denně zachraňují životy, umožňují duchu žít dál v chrámu těla – pokud je to Boží vůle. Je to ohromná dřina, nevděčná, nebezpečná práce andělů. Obdivuju je. A u mých přátel to bylo komplikovanější, některá přátelství vyšuměla, jiná vznikla.

Foto: Archiv Martiny Viktorie Kopecké

Martina Viktorie miluje módu. Preferuje minimalistické, mírně výstřední, ale pořád klasické kousky. Jak sama říká: „Ráda si vezmu oblečení, které mluví za mě, které mě těší svým dotekem, barvou. Klidně si obléknu pruhované triko, k tomu velkou saténovou sukni, obrovské korále, modré brýle a šílenou kabelku. Baví mě to. Vyřadila jsem ze šatníku všechno, co nebyla láska. Jsem vlastně spíš introvert, ale to oblečení mi moc pomáhá říct, kým jsem.“

Jak se vlastně připravujete na kázání a míváte trému? 

Bohoslužba není divadelní představení, řekla mi jednou má nadřízená farářka. A tak mi jde o můj vnitřní prožitek, o pozvání ostatních k tomu, co se při liturgii děje. Mám štěstí, že slušně zpívám, nemusím na to myslet. Kázání je specifické, umím být pěkně plamenná, ale pořád si říkám, že všechno má své meze. Snažím se při bohoslužbě využít poznatky, které do mě nahustili při studiích speciální pedagogiky a psychologie. Z bohoslužby máme jít domů povzneseni na duchu i na těle, nikoliv utahaní, unudění, hladoví s bolavými zády a studenýma nohama. Bohoslužba je život. Život je bohoslužba.

Říká se, že Česká republika je jednou z nejvíce ateistických zemí na světě. Jak to vnímáte z pohledu farářky? 

Vlastně každý, kdo za mnou přichází do kostela, pojmenovává nebo naznačuje ve svém životě rozměr, který by se dal nazvat „duchovní rovinou“. A je jedno, jestli se hlásí k církvi, nebo ne. To je mimochodem nejčastější odpověď: „Já nějak věřím, ale členem církve se rozhodně stát nechci.“ Mít vztah k něčemu, co nás přesahuje – co je nám transcendentní, je pro člověka charakteristické a přirozené. Nemusí být každý nutně husita nebo katolík, podle mě je důležité hledat autentickou, pravdivou duchovní cestu.

Foto: Archiv Martiny Viktorie Kopecké

Martina Viktorie procestovala kus světa a naučila se žít z obsahu svého kufru. Moc dobře ví, ve kterém hotelu mají fén a žehličku na pokoji, co se v kufru nezmačká a že na podpatky musí vždycky být dost místa. Nejvíce ji okouzlila Arménie, Jordánsko i ostrovy Indonésie nebo čínský venkov, ale doma je prý doma

Může mít vůbec žena vašeho postavení partnerský vztah? 

Myslím, že je zdravé žít ve vztazích. Dát se poznat a poznávat, vytvářet citová pouta. Hledat pravou lásku a nikdy v tomto ohledu nerezignovat. Jestli Bůh používá nějaký jazyk, je to láska. Církev československá husitská světí ženy víc než sedm desítek let. Duchovní se mohou ženit, vdávat, žít v partnerství. Anebo sami, jak kdo chce.

Jak vás vůbec napadlo přihlásit se zrovna na teologickou fakultu? 

Popravdě – nejdřív jsem chtěla ten titul, za který se schová, co jsem to vlastně vystudovala. Nevím, jak jsem přišla na to, že studovat teologii bude snadné. Asi proto, že latina mi na gymplu docela šla. Netušila jsem, že se na celý život zamiluju. Další vysokoškolská studia jsem už realizovala víceméně poučeně.

Latina není nejjednodušší jazyk, vy jich ale ovládáte mnohem víc. Které to jsou? 

Milovaným mateřským jazykem je pro mě čeština. Moc ráda poslouchám slovenštinu mých spolužáků v doktorském teologickém studiu. Pracovat a přemýšlet dokážu anglicky a francouzsky. Šest semestrů jsem se zabývala latinou, hebrejštinou a řečtinou. Dokážu rozumět většině románských jazyků, pokud se mluví pomalu nebo jsou to snazší texty. Třeba perte na třicet, nežehlit, pijte chlazené, citronová zmrzlina a k zámku tudy.

Foto: Archiv Martiny Viktorie Kopecké

Z Bible si čte Martina Viktorie každý den, Parabible od Alexandra Fleka patří mezi její oblíbené

To je opravdu slušný výčet. Jakou řeč byste se chtěla ještě naučit?

Chtěla bych rozumět jazyku svého srdce, umět překládat řeč své intuice, chtěla bych uslyšet každé Boží slovo.

Pamatujete si na chvíli, kdy jste v sobě našla víru? 

Jednou v noci jsem nad hebrejskou Biblí dumala nad každým písmenem, pracně skládala větu o tom, že „všechno má svůj čas“. A najednou jsem si uvědomila, že tohle jsou ty hodnoty, které mi dávají smysl, že tuhle moudrost hledám, jen jsem netušila, kudy k ní. Ale to byl jen začátek. Když jsem dočetla o pár kapitol dál příběh Ježíše – Boha i člověka zároveň, už jsem tak nějak na vybranou neměla. Otevřela se nová životní etapa. Cesta, která není lehčí, ale nejde po ní nejít.

Bible je nejpřekládanější knihou světa a má tisíce podob. Kterou verzi jste přečetla jako první?

Začala jsem s obrázkovou Rodinnou biblí, a dodneška se k ní občas vracím.

A jaká je vaše nejoblíbenější? 

Česky čtu nejraději ekumenický překlad, na kterém pracovali úžasní a citliví biblisté. Bible mám doma na různých místech, čtu z nich denně, a nikdy to nekončí. Pěkný vztah mám k Bibli 21 (překlad 21. století), částečně kvůli Sašovi Flekovi, (který na ní spolupracoval, pozn. red) a jehož dílem je i skvělá Parabible. Ale láska na celý život? Starý zákon v hebrejštině a Nový zákon v řečtině. Přečíst a pochopit jednu větu někdy trvá i deset minut, ale ten pocit...

Foto: Archiv Martiny Viktorie Kopecké

Martina se nechala pokřtít až v dospělosti. Viktorie znamená vítězná a podle svých slov sice možná bojuje, ale Bůh v jejím životě vítězí

Vaším prvním působištěm byl kostel svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí. V čem přesně spočívala vaše práce a jak je to dnes? 

Zde jsem již osmým rokem. Začínala jsem jako pastorační asistentka – rozdej zpěvníky, uvař čaj, zazpívej, navštiv někoho v nemocnici, pak jsem byla vysvěcena jáhenkou – připrav ke křtu a pokřti, připrav k svatbě a oddej snoubence a tři roky nazpátek už je moje pole působnosti kompletní, jsem knězem – sloužím bohoslužby, kážu, zpovídám, vyplňuji účetní uzávěrku, píšu grantové žádosti, obcházím úřady, zahajuji benefiční koncerty a spoustu dalších věcí.

V Ženevě jste před rokem poobědvala se samotným papežem Františkem. Co pro vás toto setkání znamenalo? 

Pamatuju si, jak jsem si to psala do diáře, jako by to bylo včera. Byl to pro mě vzácný, výjimečný moment. Setkání, které určitým způsobem pokračuje do dneška. Papež František je pro mě zdroj inspirace, obraz pokorného služebníka. Překvapilo mě, že ze mě spadla všechna nervozita, jen co vstoupil do místnosti. S jakým zájmem odpovídal na otázky, které už možná předtím tisíckrát slyšel. A jak vypadal jeho úsměv, když mi podával ruku.

Foto: Archiv Martiny Viktorie Kopecké

Že se Martina Viktorie setká s papežem se dozvěděla jen tři dny dopředu a jako každá žena samozřejmě řešila i to, co si vezme na sebe. „Všechny slušné šaty, které jsem si vzala na deset dní zasedání Světové rady církví s sebou do Ženevy, jsem měla dávno zmačkané na dně kufru. Zachránila mě Carla Khijoyan (výkonná ředitelka pro Blízký východ ve Světové radě církví, pozn.red.), která mi přivezla část svého šatníku. Všechno mi bylo velké, až na ty jedny šaty,“ vzpomíná farářka

Od roku 2014 zastupujete také Církev československou husitskou ve Světové radě církví a dokonce předsedáte jednomu z jejích orgánů. Jakým tématem se aktuálně zabýváte? 

Světová rada církví sdružuje 350 církví po celém světě, když bychom počítali jejich věřící, tak je to přes půl miliardy křesťanů. Agenda takového společenství je veliká. Od roku 2014 se věnujeme tématu „Pouť za spravedlností a mírem“, což zahrnuje témata jako ochrana ohrožených menšin a věřících, snaha o genderovou rovnost, dialog mezi náboženstvími.

Jak na vaši profesi vlastně reagují při seznamování muži?

Zatím jsem se nesetkala s tím, že bych přišla na rande, řekla, že jsem farářka, a protějšek utekl. Já službou žiju, ve vztahu se mnou je nezbytná určitá tolerance. Mám sklon k práci pořád a všude, ale učím se vypnout. Nebýt na plovárně kazatelkou a ve vlaku neprudit s evangeliem.

Foto: Archiv Martiny Viktorie Kopecké

Farářka se věnuje také rodinné terapii a má několik let praxe v oblasti krizové intervence dospělých i dětí. Od roku 2017 pravidelně píše svůj blog s názvem Deník farářky

Volných chvil opravdu moc nemáte. Co byste dělala, kdyby měl den více hodin? 

No, volné chvíle bych potřebovala. Co já bych tak dělala? Šla na výstavu, podivovala se, co to zase je, pila rum, tančila na kubánskou hudbu a šla bosa domů. Asi bych měla najít čas na to „mít čas“. Zrovna včera někdo někde psal, že „mít čas je sexy“.

ynezorPumanzeSaNyknalC