Článek
„Chtěla bych jen říct, že jsem k napsání článku nesvolila proto, abych ze sebe dělala chudinku,“ říká mi Lenka. „Chci ten příběh zveřejnit, protože mnoho lidí přichází o své blízké a jejich okolí neví, co cítí. Třeba by jim tohle mohlo pomoci. Slovo sebevražda ode mě ale nečekejte, to jsem ze slovníku vymazala,“ vysvětluje.
Začátek příběhu
Lenčin brácha Vláďa byl o čtyři roky mladší než ona. „Odmala jsme si byli blízcí, i když jsme se občas rvali jako koně. Neříkám to proto, že ‚o mrtvých jen dobře,‘ ale protože jsme prostě byli nejlepšími přáteli,“ snaží se nastínit jejich vztah Lenka. Jenže v devatenácti se Lenčin brácha zamiloval a začaly neshody s rodiči. Ona v té době žila v Praze, kde má školu i práci. Na začátku roku 2009 se po jedné hádce s rodiči Vláďa sbalil, o měsíc později se oženil. Nikdo z rodiny nedostal ani svatební oznámení. S Lenkou spolu mluvili až na podzim, od té doby si ale často volali. „Znovu jsem ho viděla na Vánoce, když jsme spolu šli na kafe. Ani ve snu mě nenapadlo, že je to naposledy,“ vzpomíná teď už se slzami v očích.
Nejkrutější okamžiky
„Naposledy jsem s ním mluvila v pondělí 8. března. Volala jsem mu, jestli by nechtěl o víkendu přijet, že bychom mohli někam zajít. Ptala jsem se, jestli stačí, když mu dám vědět v pátek, co a jak. Prý ať mu zavolám radši už ve čtvrtek,“ vzpomíná Lenka. Vláďa do Prahy nakonec opravdu přijel. Jenže ne v sobotu, ale už ve středu. A ne za ní, ale na dálniční nájezd, ze kterého skočil do třicetimetrové hloubky. Lenka i její rodiče se to dozvěděli až s jednodenním zpožděním. „Když mi došlo, že jsem se s ním na jednom místě v Praze minula, že tam mohl být tak o půl hodiny dřív než já, zamrazilo mě. A co jsem dělala ve chvíli, kdy se to stalo? Vytírala koupelnu,“ říká trpce Lenka.
Kdo nechce, tomu není pomoci
Kdo jí tehdy hodně pomohl, byl její přítel a spolubydlící Marie. „Několik týdnů jsem nebyla doma sama. A jsem jim za to vděčná. Nebyla jsem a dodnes občas nejsem zrovna příčetná,“ vysvětluje Lenka kajícně. První dny se zmítala mezi vztekem, hořkostí a zoufalstvím. Stále jí nedocházelo – a podle jejích slov možná ani teď nedochází – co se vlastně stalo. „Kdysi jsem od něj dostala k narozeninám plyšáka. Tehdy mi řekl, že jsem ho dostala proto, že on mě na rozdíl od jiných chlapů nikdy neopustí a nebudu ho tudíž muset schovávat pod postel. Nechtějte vědět, co mě napadne pokaždé, když ho vylovím zpod polštáře,“ přemýšlí Lenka smutně.
Stále mi to nedochází
„To, že je brácha mrtvej, samozřejmě vím. Ale i přesto se mi stává, že jsem třeba někde na prohlídce hradu a přistihnu se, že mu chci koupit přívěsek na krk. Zdaleka nejhorší jsou ale okamžiky, kdy se třeba pohádám s přítelem. Vytáhnu telefon a dojde mi, že tohle číslo nevytočím. Že tomu, komu jsem se svěřovala, už se nedovolám,“ říká Lenka s pláčem. A přiznává, že Vláďovo telefonní číslo stále nesmazala a občas má nutkání zkusit, jestli nezazvoní.
Prázdno vedle vás
„Otázku, proč to udělal, jsem v podstatě ještě první den vytěsnila.Neexistuje důvod, který by tohle vysvětlil. Dopis na rozloučenou sice zanechal, ale manželce, ne nám,“ pokračuje Lenka. „Naši nás vždycky vychovávali tak, že až tu jednou nebudou, budeme mít jenom jeden druhého. A teď jsem tu najednou bez něj,“ říká přemýšlivě. „Jedno ze zatím nejhorších období jsem měla v létě. Víte, jak lidi říkají: ‚Jdu s bráchou na kafe‘ nebo ‚Přijela ségra se svýma dětma!‘. V tu chvíli jsem jim hrozně záviděla. Já už s bráchou na kafe nikdy nepůjdu. Byla to velmi prchavá závist, jako když dítě na pískovišti závidí hračku. Tohle už je, doufám, naštěstí za mnou,“ pokračuje.
Hlavně se udržet nad vodou
Nad pomyslnou hladinou Lenku držel hlavně její přítel. S rodinou se snažili být si vzájemně co největší oporou, ale všichni měli tolik problémů, že bylo ulevující moci být s někým, kdo v tom neplaval tolik jako oni. „Všechny emoce jsem zamkla někde uvnitř. Asi to nebylo správné řešení, ale hypotéku musíme platit dál a daně mi taky nesnížili,“ říká cynicky Lenka. „Občas mi to ujede a nevím si se svými emocemi rady a na všechny řvu, ale začíná se to rovnat,“ vysvětluje na svoji obhajobu.
Jenže pokus o uzamčení negativních emocí se podepsal i na těch pozitivních. „Víc než půl roku, a stále se mi to občas vrací, jsem žila v emočním vakuu. Nic jsem neprožívala. Měla jsem třeba z něčeho radost, jenže jsem měla pocit, jako bych koukala sama na sebe seshora. Lenka byla tam dole a smála se, zatímco já jsem necítila nic,“ popisuje těžké období. „Vím, že je to všechno ještě hodně čerstvé, rok není zrovna dlouhá doba, ale postupně začínám nacházet klid,“ říká o něco lehčeji.
Všechno zlé je pro něco dobré
„Teď to bude znít hodně cynicky a dost lidí mě za to asi odsoudí, ale já jim na to kašlu,“ říká najednou rezolutně Lenka. „Osobně si myslím, že nic se neděje jen tak a z každé špatné zkušenosti si člověk musí odnést nějaké ponaučení. Já si od té doby mnohem víc vážím každé chvíle, kterou mohu strávit se svými blízkými. Snažím se nehádat se kvůli maličkostem a už vůbec ne se s někým rozejít ve zlém. Nikdy totiž nevíte, kdy jste ho viděli naposledy. Jako rodina jsme se hodně semkli, častěji a víc spolu mluvíme, jsme si prostě tak nějak blíž. Je smutné, jak daleko to muselo zajít, aby člověk pochopil, jak důležitý jeho život je, ale lepší pozdě než nikdy.“
Prožila jste vy nebo někdo blízký podobně tragickou událost? Napište nám svůj příběh na pribeh@prozeny.cz.
