Článek
Když jsem byla malá, rodiče se často hádali. Hlavně kvůli penězům. Nebo kvůli jídlu, které se nedalo „žrát“. Nebo kvůli mně. A také jsem někdy v noci slyšela, jak taťka maminku … a ona u toho brečí. Trvalo to hrozně dlouho a já se dusila pod dekou a polštářem, abych nic neslyšela.
Pak se to na pár let uklidnilo, ale to nejhorší období začalo až později. Bylo mi přibližně 14 let a sestře 9. Naši se hádali skoro každý den. A zničehonic, během chvíle najednou začal taťka maminku bít. A že to nebyly jen facky. On ji chytil, hodil na zem a kopal do ní. Nebo ji škrtil a křičel, že ji zabije.
Já nedokázala udělat nic. Koukala jsem do zdi a modlila se za to, aby to peklo co nejdříve skončilo. Po několika takových výstupech jsem během hádek odcházela do koupelny, vzala taťkovu žiletku a pořezala se. Uklidňovalo mě to. Měla jsem pocit, že ty hrozné chvíle utíkaly rychleji. Dívala jsem se, jak mi krev stéká po rameni a bylo mi příjemně. Mamince příjemně ale nebylo a odešla. A já odešla s ní.
Šly jsme nocí asi 20 km, abychom došly do jejího nového bytu a k jejímu novému příteli. Byly jsme tam asi týden. Pak jsme zavolaly taťkovi. Byl v koncích. Brečel, sliboval, nadával. A my se vrátily. Sice se pár hádek opakovalo, ale taťka nám slíbil, že mamku už bít nebude. Nevím, zda to dodržel, ale hádky, které si pamatuji, se snad už nikdy neopakovaly.
Co se ale opakovalo, bylo moje řezání. Nikdy jsem neměla nějakého extra přítele, nikdy jsem nebyla nějak extra hezká, oblíbená ve třídě, bohatá… a tak jsem nikdy neměla svoji partu nebo nejlepší kamarádku. Vlastně jsem celý život tak nějak sama. Ano, pár dobrých kamarádek mám, ale za jakou z nich bych dala ruku do ohně? A tak jsem si ve chvílích samoty pomáhala zase žiletkou. Nebyla jsem pak tak sama.
Když jsem si pak na vysoké našla přítele, byla jsem šťastná. Byl fajn, bral mě na diskotéky, do kina… dokonce mi navrhl i společné bydlení. Byla jsem jako v pohádce. Pohádka ale skončila, když se z něj vyklubal gambler. Údajně vyléčený. Já jako holka z vesnice jsem pořádně nevěděla, co to znamená. Myslela jsem si, že jde o „horší chřipku“ a že si vezme prášek, bude se vyhýbat hernám, a vše bude fajn. Bylo, ale třeba jen měsíc. Pak prohrál výplatu, pak moje peníze, pak si vypnul telefon a já neměla klíče od bytu. Chodila jsem po městě, obcházela jsem herny a ptala se na něj. Měla jsem přes to všechno o něj strach.
Moji rodiče se hádali pořádFoto: Thinkstock
Pak zavolal, omluvil se a slíbil, že se polepší. A takhle se to střídalo skoro dva roky. Strašně moc bych chtěla, abych ta léta prožila jinak. Nikomu jsem nevěřila, vztahů jsem se bála. Po zkušenostech, které jsem zažila, mám totiž hrozně nízké sebevědomí. Naši nám nikdy nedávali najevo svoji lásku. Nikdy se před námi nelíbali, neříkali si hezká slovíčka. A nikdy jsme od nich neslyšeli, že nám to sluší a jsou na nás pyšní. Vždycky to bylo jen o tom, jak jsme neschopné, jak máme tlusté zadky a malá prsa. A tak si nevěřím.
Pořád se musím s někým srovnávat. Pořád mám strach, že mě přítel kvůli nějaké jiné opustí. Nejsem nejchytřejší, nejvtipnější, nejhodnější, nejhezčí… A až pozná lepší, třeba raději půjde k ní. A to já nepřežiji. Mám svého nynějšího přítele nade vše ráda. Už pro mě udělal i hodně věcí a tak věřím, že mě má snad skutečně rád. Ale… sem tam mi něco přelítne přes nos a jsem šílená. Asi jako můj taťka. Najednou se chci hádat, nevěřím mu, mám pocit, že mě podvádí a že mi lže. Jsem v tu chvíli k nezastavení. Chci křičet, chci brečet.
Sem tam se mu podívám i do mobilu. Jsem hrozná stíhačka, ale nemohu si pomoci. A nevím, jak mu to vysvětlit. Už jsme se o všem bavili a on mi řekl, že mě miluje a chce se mnou strávit zbytek života. Když se hádáme a já mu tvrdím, že mě nemá rád, tak mi řekne, že to není pravda. Že mi věnuje veškerý svůj čas a že pro mě dělá, co může.
Nechci náš vztah zničit. Je to nejlepší chlap, kterého jsem poznala, a vážím si ho. Bydlíme spolu už nějakou dobu, zvládli jsme spolu hodně chvil, které by některé páry neustály, plánujeme časem rodinu, nevadí mu moji rodiče, já snad zase nevadím těm jeho… Jenže jak dlouho vydrží mé nálady? A jak dlouho si zase on bude všímat jen těch špatných chvil?
Možná fakt nejsem normální. Vždycky jsem se asi trošku lišila od ostatních. Jenže o náš vztah přijít nechci. Máte někdo podobné zkušenosti? Máte někdo nějakou radu, jak toto vše vyřešit? A taky si na koupališti prohlížíte každou slečnu, která by mu mohla stát za hřích? Děkuji moc.
Vaše čtenářka, která doufá, že nastanou lepší časy!
