O chlípné čarodějnici Kateřině

Kateřina Hubáčková, která proslula za vlády císaře Rudolfa II., bydlela v panské milosti ve velké Fürstenberské zahradě. V zahradním domku, kde si zabedňovala okna a pečlivě zavírala a zamykala dveře. Nikoho dovnitř nepouštěla, protože... no, protože byla čarodějnice. Chovala tam hady, ještěrky, ropuchy, ryby a také havrana a sovu. Ti ptáci vyráželi v noci na lov a přinášeli jí mrtvé myši, krysy a další odporné tvory.

Hubáčková vyráběla v domku lektvary, masti a koření. Ona byla původně kuchařka a dodnes docházela do panské kuchyně a kořenila jídla svými výrobky. Ty dodávaly jídlu podivuhodné chutě, pro které byl zdejší kuchař vyhlášený a uznávaný. Nikdo neřešil, z čeho koření od Hubáčkové vzniká.

Hubáčková žila celý život sama. Nikoho, ani chlapa si nikdy k tělu nepustila. Láska pro ni neznamenala vůbec nic. Tedy, pokud nebudeme uvažovat o jejím nemravném vztahu a obcování s Pánem pekel, se samotným Satanem.

Jenže, každý jednou podlehne, každému se to jednou stane.

Hubáčková se zamilovala do panny Markéty, dcery majitele paláce.

Ta dívka byla nad jiné krásná a všichni muži z okolí po ní šíleli a prahli. Akorát že pro ni nebyli ničím. Ona si přála dostat se do mnohem vyšší a lepší společnosti. A do postele urozené. Pomýšlela dokonce na samotného císaře a zvažovala, že by ho svou krásou mohla odlákat od jeho věčné partnerky hraběnky Stradové.

Hubáčková vídala Markétu pravidelně, ale ta si jí nevšímala.

Ta stará osoba po ní toužila čím dál tím více, a tak jednoho krásného dne pronikla za dne do její ložnice a ukradla její vlasy z polštáře. Vracela se tam často, jednou se jí podařilo odnést si odtamtud noční košilku slečninu.

Kvůli té košilce způsobila Markéta veliký virvál a dlouho ji služebnictvo muselo marně hledat.

Čarodějnice pak ve svém domku spala s košilkou panny Markétky, hladila ji a líbala a muchlala se s ní.

Nakonec to nevydržela a přistoupila ke slečně na zahradě. Vyjevila jí otevřeně své city. Nutno dodat, že to byla baba šeredná a stará – minimálně tři sta let, a možná více.

Slečna ječela, povolala stráže a nařídila Hubáčkovou seřezat a potom vyhnat: „Už nikdy ji tady nechci vidět!”

Stráže Hubáčkovou zmlátily, protože slečna dohlížela, ale pak ji donesly do jejího domku a tam ji nechaly s tím, ať si v klidu zabalí a zmizí druhý den před úsvitem, aby na ni Markéta nenarazila. Ti mužové prostě nechtěli mít s nadutou slečnou plnou hysterie žádné opletačky.

Čarodějnice to slíbila. Jakmile ale za strážemi zapadly dveře, potřela se svými mastmi a byla rázem v pořádku a zdravá. Potom dala vařit kotel vody, do něhož přimíchávala krev a moč žab a myší. Kostry zvířat. Živé hady a ještěrky vhazovala do vroucí vody a také jejich výkaly... Nakonec vzala sekeru a na ní spálila vlasy Markétiny a své a popel do roztoku, který mezi tím zhoustl na kaši, přidala.

Slečna spala, byla hluboká noc. A náhle sebou cukla a jako v mátohách vstala. Přitahována magickou silou vyšla ze své ložnice i z domu, prošla zahradou a vstoupila do domku k Hubáčkové.

Stará žena ji přivítala, usadila a podala jí lžíci. Obě se potom odporné a smrduté kaše pořádně najedly. Jim ale připadala ta strava jako mana nebeská.

Poté si Hubáčková odvedla Markétu na své lože a téměř až do kuropění se tam s ní milovala. Načež vstala, vzala si vak se svými věcmi a odešla.

Slečnu našli v domku nahou a šílenou. Za nic na světě nechtěla opustit postel Hubáčkové. Násilím ji odvedli do paláce. Kopala, škrábala a kousala je při tom. Koupali ji, voněli, lékaře k ní volali.

Po Hubáčkové bylo vyhlášeno pátrání, ale kde té byl konec...

Nakonec, pravda, chytli jakousi žebračku, která jí byla podobná, soudili a odsoudili ji za čarodějnictví a na hranici upálili.

Slečna Markéta kdykoliv mohla do domku Hubáčkové utíkala. S nikým nehovořila, jen cosi ševelily bezhlasně její rty.

Domek byl zbořen. Ale nic platno.

Dívka tam dál chodívala na to místo a sedávala či lehávala na holé zemi. Již nikdy se z toho nevzpamatovala. Nikdy žádnému muži nedala poznat radosti lásky a svého krásného těla. Zůstala navždy šílenou.