Hlavní obsah

Krev a lásky slavných žen: Všechno pro lásku aneb Proč je Alžběta Durynská svatá

Foto: Wikipedia

Světice nemusí být nutně panna. Jako Alžběta Durynská. Milovala svého muže, jak se na manželku sluší. Po jeho smrti se však cele oddala Bohu, až z toho málem zešílela. Byla to ale také nesmírně odvážná žena. Za co ji církev svatořečila?

Článek

Děvče to bylo z bohaté a urozené rodiny. Její maminkou byla Gertruda von Andechs-Meranská. Tatínek vládl v Uhrách. Byl to tamní král. Jmenoval se Ondřej II. Uherský.

Holka se narodila léta Páně 1207. Mluví se o Sárospataku, což je hrad nedaleko Košic. Nebo také o Bratislavě, která se tehdy jmenovala Posonie.

Rodiče ji zaslíbili vévodovi durynskému. Na jeho dvůr ji odeslali, když jí byly pouhé čtyři roky. Do jejich svatby tehdy zbývalo deset let, protože provdat se za něj měla ve čtrnácti. Což se také stalo a Ludvíka IV. si ve stanovený termín vzala.

Láska

Svého manžela měla ráda a byla mu věrná. Jenže, když jí bylo šestnáct, hluboce se zamilovala. Ale nebyla to žádná chlípná láska tělesná. Mladá vévodkyně našla veliké zalíbení ve svatém Františkovi a v jeho ideálech. V tom obětování se, v té neskonalé lásce a víře k Bohu se mu kořila.

Pan vévoda neviděl svatého Františka jako svou konkurenci. Navíc to byl pravověrný křesťan a vznešený, vzdělaný muž, a tak jí dovolil, aby pomáhala františkánům a všem lidem, kteří žili v durynském vévodství.

Uplynuly další tři roky šťastného manželského života a pan vévoda byl pozván do Cremony, měl se stát křižákem:

„Alžběto, má drahá, zatímco tady nebudu, převezmeš vládu za mě.”

Bála se toho. Hlavně pak toho, že by ji někdo mohl oblafnout, okrást a zbavit vévodství. Nechal jí tam své nejlepší muže, aby jí byli ve všem nápomocni. On jet musel. Vždyť v Cremoně na mezinárodním jednání a na následné křížové výpravě zastupoval císaře Fridricha II.

Země durynská se začala zmítat v problémech a v neštěstích. Nejprve přišly záplavy a s nimi povodně. Poté požáry. Nakonec to nejhorší ze všeho – mor. Černá smrt řádila a vybírala si tisíce a desetitisíce lidských obětí.

Lidé – poddaní se začínali zlobit. Viděli svou situaci jako neřešitelnou. Hrozila vzpoura, povstání a cosi jako občanská válka.

Foto: Miroslava Durcatova, Shutterstock.com

Katedrála svaté Alžběty v Košicích, nedaleko kterých se začátkem třináctého století narodila

Oběť

Věrní pana vévody úpěnlivě žádali mladou ženu, aby nevyčkávala a aby se sebrala a jela daleko odtud. Třeba za mužem do Cremony. Nebo i někam dál, kde jí nebude nic zlého hrozit.

„To v žádném případě,” postavila se proti tomu rázně paní vévodkyně. „Já nesmím zklamat Ludvíkovu důvěru. On mi předal vládu a já ji tedy musím držet, dokud se nevrátí a nevezme si ji zpět. Je to moje povinnost vůči němu, vůči lidu, vůči zemi.”

Co se dělo pak, to nikdo z urozených a mocných nechápal. Nikdo z nich by totiž nikdy nic takového neudělal.

Vévodkyně z vlastních peněz založila pod hradem Wartburg nemocnici. Platila felčary i další personál. Kupovala léky, obvazy, všechno, co bylo zapotřebí. Svou sýpku otevřela strádajícím lidem. A nejenom to, sama chodila do špitálu a vlastníma rukama nemocné morem ošetřovala, nehledíc na nebezpečí nákazy. Tak stávala se již za života svatou. Když jí došly hotové peníze, prodala veškeré šperky, aby mohla pokračovat ve své záslužné činnosti.

Roku 1227 zemřel Ludvík IV. na horečnaté onemocnění v daleké cizině. Ta zpráva letěla do Durynska pomalu.

Vévodkyně stále pevně věřila v návrat svého milovaného muže a byla šťastná, protože provedla zemi nešťastným obdobím bez poskvrny a bez toho, aby došlo k nějakým větším třenicím a vádám.

Jakmile informace o vévodově smrti na hrad dorazila, zhroutilo se Alžbětě všechno. Svět pro ni přestal existovat. Nyní byl pro ni už jenom Bůh. Odešla do kláštera, složila slib čistoty a nechala o sobě rozhodovat inkvizitora Konráda z Marburgu.

Ďábel

Konrád byl nemocný člověk. Úchylný, zvrhlý a zlý. Když získal nad vévodkyní i nad jejím majetkem moc, ze všech sil toho zneužíval. Vyžíval se v tom, že ji bil důtkami za každou maličkost. Krvavé šrámy jí způsoboval za naprosté hlouposti. I jenom za to, že strávila nějaký čas v rozkvetlé zahradě a kochala se tam barvami a vůněmi.

Její bílá kůže nejprve stávala se krvavou, později jí rány hnisaly a ona chřadla víc a více.

Inkvizitor jí odebral i její děti: „Jsi hříšná. Budeš tedy žít v odloučení od svých dětí!”

Alžběta zešílela. Zdálo se, že odchází z tohoto světa. Její zrak se zakalil a nebyla schopna rozumné řeči.

Tehdy se jí ujal a na starost si ji vzal její strýc biskup Ekbert z Bambergu. Zajistil jí lékaře, takže se postupně vzpamatovávala z utrpěných ran fyzických. Vedl řeč s Alžbětinými rodiči:

„Ještě je mladá, mohla by se znovu dobře vdát.”

Víra

Odmítla to zásadně. Ona má jen dvě životní lásky. Ludvíka a Boha. Nikoho jiného již poznat nechce. Když ji nutili, zahájila hladovku a znovu vypadala na smrt.

Přes veškeré spory pochopili Alžbětini příbuzní, že s ní nepohnou. Že ona je ve své víře nezlomná. Tedy svolili, aby vstoupila do řádu františkánů. Stala se terciářkou.

Sestry ji léčily, snažily se ji dostat zase do dobrého zdravotního stavu.

Podařilo se. Postavila se na nohy a převzala majetek, který jí právem patřil. A konala s ním rozumně a ve jménu lidství.

Postavila špitál v Marburgu a plně ho vybavila. Najala personál a uložila prostředky na jeho vyplácení.

Alžběta Durynská zesnula ve svých čtyřiadvaceti letech. Odešla k Pánu a okolo jejího hrobu se prý děly zázraky.

Papež Řehoř IX. ji blahořečil roku 1235. Nedlouho po smrti. O její svatosti totiž nebylo pochyb.

ynezorPumanzeSaNyknalC