Článek
Motivy pro pečení vánočního cukroví mohou být různé. U nás se o velkovýrobu vanilkových rohlíčků zasloužil voříšek Kvído, dej mu, pánbůh, věčnou kost. Jedině díky cukroví byl totiž ochoten vykonat naše povely. Nemyslím teď „umyj si všechny čtyři tlapky, než vlezeš do postele“ nebo „příště si namaž vlastní chleba“, ale obyčejné sedni-lehni-pac. Původně jsme doufali, že to půjde hravě. Chlupatý génius z útulku už po třech hodinách v novém domově věděl, kde mám schované boty a kam se strká ocásek, když je panička najde rozkousané. Po tomhle velkolepém nástupu se ale Kvído zasekl. Ať jsem po něm chtěla cokoliv, vždycky se svalil na záda a nabídl mi bříško k drbání.
Pak přišel advent a bytem se rozvoněly vanilkové rohlíčky. „Sedni,“ řekla jsem spíš už jen ze setrvačnosti, když Kvído přiťapkal na ochutnávku. Psík vmžiku kecnul na zadek a ještě sklopil jedno ucho. Za druhý rohlíček vzorně ulehl a elegantně natáhl tlapy před sebe. Za třetí podal pravou pac, za čtvrtý levou. Za pátý předvedl celou sestavu najednou a šestý jsem mu nedala, protože jsem měla strach, že by mi nabídl rámě a vyzval k tanci. Honem jsem šoupla do trouby linecké, abych ten zázrak stvrdila. Nad nimi však ohrnul čumák. (Nevadí. Za linecké s rybízovou marmeládou klidně podám pac já.) Zato když jsem skládala rohlíčky do krabice, bez vyzvání zopakoval psí sestavu a ještě přidal olíznutí nosu. Mého. Nebýt zazvonění telefonu, možná bych ho naučila i mýt nádobí. Ale než jsme s kamarádkou probraly, zda je lepší péct podle Sandtnerové, nebo Rettigové, rohlíčky zmizely. A s nimi i vánoční zázrak v podobě psa, který udělá, co vám na plechu vidí.
„Vanilkové rohlíčky? Nic takového jsem nikdy neviděl a nejedl,“ tvářil se nevinně, čumák pokrytý vrstvou moučkového cukru. Možná jsem mu v tu chvíli i věřila. Od té doby ale pro jistotu peču rohlíčky ze dvou dávek. Nyní už sice in memoriam, ale pořád se stejnou nadějí, že jejich vůně zase způsobí vánoční zázrak.
