Hlavní obsah

Porodím nemocné dítě. Potrat nechci

Foto: Thinkstock

Těhotenství se někdy změní v těžké dilema

Člověk si svůj osud mnohdy nevybere – maminka porodí dítě a zjistí, že je postižené. Zatne zuby, zahrne ho láskou a postará se o něj, jak nejlépe umí. Ale jak se zachovat ve chvíli, kdy máte možnost volby? Právě v takové situaci je naše čtenářka Marta. Každý večer před spaním myslí na jedno: dítě-handicap-potrat. Má tato trojčlenka správné řešení?

Článek

„Je mi 39 let a jsem těhotná,“ začíná své vyprávění paní Marta, která spolu s přítelem bydlí v satelitním městečku nedaleko Prahy. „S dítětem jsem opravdu čekala až na poslední chvíli. Nejdřív jsem neměla partnera, a když už jsem konečně našla někoho, s kým bych si dovedla představit společnou budoucnost, utekl mi. Upnula jsem se na práci a nového životního partnera potkala až v pětatřiceti. Dva roky jsme se snažili o dítě, ale marně. Když už jsem se začala smiřovat s umělým oplodněním, přišla rána z čistého nebe – otěhotněla jsem.

Po dvou měsících mě čekal šok. V 10. týdnu těhotenství jsem absolvovala screeningové vyšetření s pozitivním nálezem, následovala biopsie choria, která bohužel potvrdila krutou diagnózu – plod je postižený Downovým syndromem.“

Downův syndrom patří mezi nejčastější vrozené vady. Pro dítě znamená znatelnou mentální zaostalost, budoucí problémy s učením, které vyžadují nadstandardní péči, a hlavně specializovanou výuku, pro rodinu to znamená neustálou péči, stres a nasazení, které si jen málokdo dokáže představit.

Na postižení Downovým syndromem lze přijít už poměrně brzy – do konce 12. týdne těhotenství. V 10. týdnu žena absolvuje screening, který se mj. zaměřuje na anatomické abnormality plodu a riziko Downova syndromu. Po pozitivním nálezu následuje biopsie choria (známá pod zkratkou CVS). Vpich jehlou v oblasti podbřišku podezření potvrdí, nebo vyvrátí, výsledky lze zjistit do 2–3 dnů. Lékařské záznamy uvádí, že se pozitivní nález potvrdí pouze v 2–3 % případů!

„Screeningové vyšetření ultrazvukem plod nijak neohrožuje, u zmíněné biopsie zde nevelké riziko je,“ upřesňuje MUDr. Michal Koucký, který pravidelně odpovídá na vaše dotazy v Těhotenské poradně, „vlastním výkonem ovšem plod reálně ohrožen není.“

Foto: cdsa.org.nz

Důležitá je pomoc a zázemí v rodině

„Je pravda, že se v poslední době tím, že existují všechny testy, moc takto postižených dětí nerodí,“ konstatuje Miloslava Stará, speciální pedagog ze Společnosti rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem. „Většinou se narodí postižené děti z nábožensky založených rodin a pak také ty, na které se v těhotenství nepřijde.“

To je případ i paní Nadi Kafkové od Mladé Boleslavi: „Ten pocit po porodu byl nepopsatelný. My jsme o postižení totiž nevěděli. Je řada maminek, které se na to připravují. Pro mě to byl to obrovský šok a rána. Nevíte v tu chvíli, co máte dělat. Je velice důležité, jak se k tomu postaví okolí. Maminka je v té chvíli bezradná. Je to milované dítě, na které se těšila – a najednou není v pořádku. Neví, jaká bude budoucnost. Ale synovi je nyní 12 let a jeho stav je lepší, než jsem původně myslela. A to i přesto, že péče o něj je nepřetržitá. Chodí do běžné školy, já tam chodím s ním a dělám mu asistentku. Děti jsou různé, některé jsou klidnější, zato můj syn je hyperaktivní.“

Paní Marta právě začíná svůj 19. týden, na finální rozhodnutí má teoreticky ještě měsíc. „Rozhodla jsem se vlastně už ve chvíli, kdy jsem drsný ortel vyslechla – dítě si nechám. Není jisté, že bych vůbec kdy znovu otěhotněla. Vím, že se až do smrti budu věnovat druhému a mé zájmy a dosavadní život půjdou stranou. Dny trávím studiem odborné literatury, dokonce jsem se obrátila na několik odborníků a lidí, kteří s tím mají zkušenosti. Věřím, že to zvládnu, a přítel mě v mém rozhodnutí podporuje. Tedy alespoň zatím.“

„Některá žena nemusí mít pocit, že kvůli postiženému dítěti ustoupí její život do pozadí. Nemyslím si, že mateřský pud souvisí s rozhodováním o tom, zda porodit nebo neporodit postižené dítě. Je to o odvaze, osobní vyzrálosti, o způsobu přemýšlení, cítění, o síle, o osobní zodpovědnosti, o vlivu okolí. Rozhodně ale není možné ženu, ať už se rozhodne jakkoliv, za její rozhodnutí soudit. Podle čeho bychom to chtěli dělat? Podle sebe? Podle náboženského vyznání, podle toho, co řeknou lidé? Podle toho, jak rozhodne manžel, rodiče, tchán, tchyně? V mezích zákona společnosti, ve které žije, je to o její osobní statečnosti a vyzrálosti. Není to lehké, sama si to bude muset rozhodnutí unést," konstatuje psycholožka Mgr. Olga Kučerová, která radí i v poradně Zeptejte se psycholožky na našich stránkách, „ale v každém případě se domnívám, že žena má právo upřednostnit svoje pocity a sama sebe. Jedině tak se dokáže se ztrátou vyrovnat a nebo na druhé straně také tak dokáže o postižené dítě pečovat – pozitivně, zdravě, s láskou a s podporou, aniž by ho zaplavovala pocity viny, lítosti, bezmocnosti, zlosti, deprese, sebelitování a dalšího."

Martu podporuje v rozhodnutí i pedagožka Miloslava Stará: „Znám řadu rodin, které podobnou situaci zvládly skvěle. Záleží na partnerském vztahu, na rodinném zázemí. Znám dokonce i dvě rodiny, které děti postihnuté Downovým syndromem mají v pěstounské péči.“

A jak to vidíte vy? Potrat, nebo nemocné dítě? Zažila jste něco podobného, nebo někdo z vašich blízkých? Dokázala byste se zachovat stejně statečně jako paní Marta? Nebo její rozhodnutí vnímáte jako nezodpovědné? Zapojte se do diskuse pod článkem nebo nám pošlete svůj příběh na info@prozeny.cz!

ynezorPumanzeSaNyknalC