Hlavní obsah

Příběh Alžběty (61): Rakovina? Vrátila se mi už popáté

Foto: Rido, Shutterstock.com

Ilustrační foto

To, co prožívá už desítky let paní Alžběta, se dá přirovnat snad jen k boji s drakem, kterému neustále dorůstají hlavy. Poslechněte si její příběh, ve kterém hraje hlavní roli stále se vracející rakovina.

Článek

Po zveřejnění jednoho příběhu pacientky s rakovinou se nám ozvala paní Alžběta. Chtěla na sobě ukázat, jaký je život, do kterého už přes dvacet let vstupuje rakovina. Ač nechce uvádět své celé jméno a fotografii, myslíme si, že její příběh si zaslouží zveřejnit.

Život před rakovinou

Ve dvaadvaceti letech se mi splnil sen o rodině. Vdala jsem se a rok po svatbě se nám narodil syn, další rok na to dcera. I když jsme neměli moc peněz, a já musela často chodit i na šestnáctihodinové směny, žili jsme si s manželem celkem spokojeně. Až do mých třiceti devíti let. Tehdy jsem si na krku nahmatala bouli.

Bulka na krku

Byla jsem v jednom kole, takže mne nějaký nateklý krk až tak netrápil, nijak to nebolelo. Vlastně náhodou jsem to ukázala příbuzné, která k nám přišla na návštěvu. Byla to zdravotní sestra na onkologii, a hned mne hnala k lékaři. Bohužel se její obavy potvrdily, byl to Hodgkinův lymfom. Tenkrát se o rakovině moc nemluvilo a já prostě nechápala, proč ji mám zrovna já, jak to mám zvládnout, když mám doma dvě děti a manžela, co jim ani uvařit neumí. Následovala léčba ozařováním, tři roky v plném invalidním důchodu, a následný částečný důchod. Nakonec jsem to zvládla a doktoři říkali, že když budu bez obtíží pět let, že to je za mnou. Nebylo.

Foto: Rido, Shutterstock.com

Poprvé musela Alžběta zvládnout rakovinu ve 39 letech (ilustrační foto)

Rakovina se vrátila

Po osmi letech se mi během jediné noci udělala opět na krku boule. Rakovina byla zpět. Tentokrát už jsem musela na ozařování i chemoterapii. Bylo mi hrozně, spadla jsem na samé dno zdravotní i psychicky. Kdyby u nás tehdy nebydlela dcera s dvouletým vnukem, nevím, co by se mnou bylo. Měla jsem deprese, strach o život, bylo mi po každé chemoterapii tak špatně, že jsem tři dny ani nevstala. Kdyby mi dcera nepomohla, byla bych bez pomoci, protože manžel razil teorii, že těm s rakovinou se nemá pomáhat ani je litovat, že se z toho musí dostat sami. Dokonce si i zjišťoval, jestli není rakovina nakažlivá.

Upnula jsem se na vnoučka – jako jsem poprvé sebrala síly kvůli dětem, chtěla jsem to překonat, abych viděla vyrůstat jeho. Byla jsem tak šťastná, když léčba skončila, i když jsem kvůli chemoterapii ztratila čich i chuť a přestala mi pracovat štítná žláza. A zase jsem věřila, že je to za mnou.

Dcera se odstěhovala a my zůstali s manželem sami. Bohužel jsme se odcizili, za čas se provalily i jeho zálety. Skončilo to rozvodem a já se odstěhovala do podnájmu – a při prvním sněhu nešťastně upadla a poškodila si bederní páteř tak, že jsem rok nosila bederní pás. Následky mám dodnes, páteř se bortí a bolí. Ale i s tím jsem se naučila žít.

Foto: Africa Studio, Shutterstock.com

Při léčbě vážné nemoci je zásadní podpora nejbližších. V případě Alžběty to byla dcera (ilustrační foto)

Proč já?

V prosinci roku 2010 přišla další operace břicha. Vyndali mi další napadené uzliny. Tentokrát byla rakovina ve čtvrtém, posledním stadiu. Proplakala jsem noci a dny a pořád se ptala, komu jsem co udělala. Z deprese mne dostaly moje děti – dcera čekala každým dnem miminko a já se tolik těšila. Když jsem vnučku poprvé uviděla, stala se pro mne novou motivací se vzpamatovat, a znovu přežít chemoterapie a zase to překonat.

I tentokrát se povedlo a moc jsem doufala, že mi osud dopřeje alespoň trochu radosti a klidu. Ale asi mi není dáno. V únoru 2017 mne začalo svědit celé tělo a vyšetření odhalilo dvě napadené uzliny. Nastoupila jsem chemoterapii, ale moje tělo už ji nezvládalo, dostala jsem silný zánět a vysoké horečky a zhubla na 46 kilo. Byla jsem připravená, že je konec. Ale znovu se mi podařilo posbírat sílu a přežít. Největší zásluhu na tom mají vnoučata, která za mnou chodí, a já jsem vděčná za každou chvíli s nimi. Vnučka chodí do druhé třídy, vnuk už na střední. Zvlášť vnučka je velký smíšek, to je moje nejlepší léčba a doufám, že právě pro ně tu budu co nejdéle!

Věříme ve šťastné konce!

Tady její příspěvek končil. Jak rádi bychom řekli, že i tentokrát to paní Alžběta zvládla a může si oddychnout. Bohužel tomu tak není. Citujeme z jejího posledního e-mailu: „Tak mám zase špatné zprávy, po roce a půl klidu mi doktoři objevili jedno ložisko blízko páteře, operace nepřichází v úvahu a lékaři hledají možnosti léčby. Koncem února budu vědět víc, ale ani teď to nevzdám a znovu se porvu. Teď vypínám počítač i myšlenky na nemoc, jdu si hrát s vnučkou. Je u mne na návštěvě a nesmí na mně nic poznat.“

Budeme vám držet palce, Alžběto. Tyhle slavné Češky rakovinu také porazily!

ynezorPumanzeSaNyknalC