Hlavní obsah

Příběh bezdomovkyně Aleny (49): Aby měla na jídlo, kradla

Foto: Mikael Damkier, Shutterstock.com

Alena H. se ocitla na ulici kvůli tomu, že ve stejnou dobu přišla o práci i bydlení

Je to víc než dva roky, co si Alena H. (49) sbalila jen pár věcí, zamkla dveře od bytu a odešla. Nevěděla, kam se vrtne, ani co bude dělat. Měla totiž smůlu na druhou – přišla o práci a ve stejnou dobu jí bytný neprodloužil nájemní smlouvu. A tak přišla o střechu nad hlavou.

Článek

Paní Alena příští rok oslaví padesáté narozeniny, ale ve skutečnosti vypadá alespoň o deset let starší. Nechápejte to špatně – je upravená a v čistém oblečení, ale ve tváři už asi nikdy nesmaže stopy toho, co zažila za poslední roky. „Největší strach jsem měla, že na ulici zemřu. Sešlostí, věkem nebo na nějakou nemoc,“ vzpomíná na období, které strávila na ulici. Na ni se dostala před více než dvěma lety, kdy musela opustit byt.

„Nájemní smlouvu jsem měla vždy na rok, ale bytný mi ji pokaždé prodloužil. Nevydělávala jsem moc peněz, ale s placením činže jsem se nikdy neopozdila. Sedmý rok mi smlouvu neprodloužil,“ vypráví Alena svůj příběh. Kvůli strachu, aby to neovlivnilo práci, kterou nedávno dostala, nechtěla zveřejnit svoji fotografii.

Jídlo za pět prstů

V té době přišla i o zaměstnání, neměla nic našetřeno, a tak neměla kam jít. Nikoho totiž nemá. „Takže jsem si sbalila pár věcí a odešla. První dny byly hrozné. Dokonce jsem i kradla, abych měla co jíst,“ vrací se ve vzpomínkách. Namísto toho, aby šla ihned do některého z center, která pomáhají lidem bez domova, zůstala na ulici.

Nevěděla, že v situaci, ve které se ocitla, může jít zažádat o pomoc například do Armády spásy nebo kamkoli na charitu, například do Nízkoprahového denního centra pro ženy v pražské Žitné ulici, do něhož se nakonec dostala a v němž jí pomohli sehnat nejen práci.

Jenže tomu předcházela ještě dlouhá cesta. Brzy poté, co skončila na ulici, ji okradli a přišla o své doklady. Kvůli tomu si nemohla jít ani zažádat o hmotnou nouzi. „Zkoušela jsem žebrat, ale nešlo mi to.“ Hlavou se jí honily všemožné myšlenky, i ty na sebevraždu. Život jí zachránila právě paradoxně kriminalita na ulici.

„Přemýšlela jsem, že se oběsím na provazu. Ale tašku, kde jsem ho měla, mi někdo ukradl. Nevím, jestli bych to ale udělala. Také jsem si říkala, že skočím pod metro. Když je člověk zoufalý, tak ho napadá ledacos,“ přiznává.

Na ulici se Alena protloukala úplně sama. Nejprve tedy hledala ochranáře, a tak nějaký čas strávila s jedním mužem. Na ulici k násilí dochází mezi bezdomovci běžně. „Jednou v noci jsem si šla odskočit a omylem na něj šlápla. Jeho to neprobudilo, takže mi došlo, že od něj bych se pomoci nedočkala,“ říká.

Halucinace z hladu

Ze svízelné situace se chtěla dostat, jenže nevěděla jak. Když se zase jednou pokoušela žebrat, paní na ulici jí poradila, ať si zajde pro pomoc k Milosrdným sestrám. „Měla jsem už halucinace z hladu a nevyspání. Tam mne převlékly, vykoupaly, daly mi najíst,“ říká. Hlavně jí ale poradily, ať vyhledá Armádu spásy, kde jí zajisté pomohou i bez toho, aby musela dokazovat, v jaké nouzi je.

Z Armády spásy to pak byl už jen krok do Nízkoprahového denního centra pro ženy v Žitné ulici, které spadá pod Farní charitu Prahy 1. Tam mohou přijít ženy v nouzi a dostane se jim nejen bezpečného prostředí, kde jsou pouze ženy, ale mohou se tam i osprchovat, dostanou najíst a napít. Také tu je nabízeno oblečení. To však není zadarmo, ženy, které o ně mají zájem, zaplatí symbolickou částku – mezi třemi až deseti korunami. Záměrem je zabránit tomu, aby si tam ženy chodily pro oblečení a prodávaly je dál.

„Když nemáte peníze, můžete si to odpracovat. Třeba tím, že vytřete,“ říká paní Alena a ukazuje, že i oblečení, které má na sobě, pochází z tohoto šatníku. Přitom byste na první pohled nepoznali, že se obléká v charitě. Ostatně – nepoznali byste to na většině žen žijících na ulici.

Foto: Discha-AS, Shutterstock.com

Alena poprvé vyhledala pomoc u Milosrdných sester svatého Karla Boromejského

Ženou za každé situace

Přes to, v jaké životní prekérní situaci se ocitly, se o sebe vždy snaží dbát. To bere v potaz i denní centrum. V dispozici tu jsou tedy jak hygienické potřeby, tak třeba i nějaké šminky, nebo dokonce barvy na vlasy. Často to bývají dary, které jim do centra nosí lidé, kteří chtějí pomoci.

Alena byla stále na ulici, ale v nízkoprahovém denním centru našla útočiště. Chodí tam přes den, i když dnes už ne tak pravidelně. Sociální pracovnice v přilehlém komunitním centru, které také spadá pod Farní charitu Prahy 1, organizují různé kroužky, kam ženy mohou přes den chodit. Paní Alena to velice oceňovala, protože jí suplovaly práci. „Pomáhalo mi to zase se zajet do určitého denního řádu,“ vysvětluje.

Nakonec se na Alenu usmálo štěstí. „Jeden chlap na ulici mi půjčil peníze na občanku. On neměl nohu, takže za den vyžebral docela dost,“ říká takřka bez mrknutí oka. Mohla si tedy dojít na úřad a zažádat si o nový občanský průkaz, na jehož základě pak mohla zažádat o hmotnou nouzi. Za vyhotovení nového občanského průkazu totiž musí žadatel zaplatit stokorunový poplatek.

Dostala se také do azylového domu, kde bydlí v pokoji se dvěma dalšími ženami, ale rozhodně si nestěžuje. „Ubytovna je mnohem horší. Jsou tam hlavně dělníci a člověk si připadá skoro jako v noclehárně, kde jsem strávila dost nocí v zimě. Sice tu člověk musí dodržovat pravidla, jako je příchod do devíti do večera a nesmí se pít alkohol, ale mně to nevadí,“ vysvětluje.

Nová práce a naděje do budoucna

Moc dobře ví, o čem mluví. Na ubytovně totiž pracuje jako noční vrátná a je spokojená. Práci jí pomohli sehnat v denním centru. Kromě zaměstnání by si vyučená pokladní, která pracovala jako kuchařka, přála ještě vlastní bydlení, což se teď snad i podaří. V nízkoprahovém centru pomohli Aleně najít sociální byt v místě jejího trvalého bydliště, který by se měl po novém roce uvolnit.

Nízkoprahové denní centrum pro ženy je nezisková organizace a velice ocení každou pomoc zvenčí, aby ono samo pak mohlo pomáhat dále. Ať už to je finanční dar anebo právě potřeby pro ženy, jako jsou kosmetické přípravky, mýdla, vložky (včetně inkontinenčních) nebo zimní oblečení, jako jsou teplé ponožky, bundy, rukavice, šály, čepice, ale i deky. Více informací najdete na stránkách www.programmari.cz/podporuji-nas.

Znáte někoho, kdo znenadání přišel o domov?

ynezorPumanzeSaNyknalC