Hlavní obsah

Se Simonou Vlkovou o smrti dcery, pádu na dno a insolvenci

Foto: Archiv Simony Vlkové

V březnu 2013 se Simona Vlková s rodinou vydala na maturitní ples dcery Báry. Domů se však vrátili bez ní. Úspěšná podnikatelka tak najednou místo faktur řešila nejen bolestnou ztrátu dítěte, ale i mediální smršť. Každý najednou přesně věděl, že Bára brala drogy a kdo za to může. Nakonec Simona skončila v insolvenci. Jak žije dnes?

Článek

Kdo je Simona Vlková (46)? Máma, které před osmi lety zemřela dcera Bára (†19) a ona se snažila nejen překonat smutek, ale také očistit její jméno. Na co taky jiného by mohla mladá krásná holka zemřít než na drogy, že?

Úspěšná byznysmenka, která vydělávala velké peníze, upadla do insolvence. Co se stalo, že nakonec neměla na zaplacení obědů mladší dceři?

Simona Vlková mě na začátku rozhovoru varovala, že jde vždy až na kost, že je upřímná a dlouhá. A já ji nechala mluvit.

Jaká jste byla před smrtí Báry?

Jela jsem těžký byznys, měla jsem stavební firmu, do toho jsem dělala divadlo, stavěla domy, kupovala nemovitosti. Měla jsem oblečení na míru, vedla týmy lidí ve stavebnictví a pracovala šest dní v týdnu.

Byla jsem motor, docela hustá. Měla jsem dvě dcery, starší Báru a mladší Elišku, která se mi narodila ve 36. Na nic jsem neměla čas, tvářila jsem se nablble, namyšleně. Chtěla jsem se zabezpečit, abych byla rentiér. To se ale nepovedlo.

Vše se změnilo v březnu před osmi lety. Co se stalo?

Bára zemřela na maturitním plese v roce 2013, kde jsem byla já i celá rodina. Našli jsme ji na záchodě a první, co mnohé napadlo bylo: „Co si vzala, to není možný!“. Někdo řekl, že extázi, a začalo se to šířit. Byla jsem u ní, když ji oživovali, ale nepodařilo se.

Foto: Archiv Simony Vlkové

Nyní desetiletá dcera Eliška se Simoně Vlkové narodila, když jí bylo 36. Svoji starší sestru Báru měla za bohyni

Domů jste se ráno vrátili bez Báry. Jak na její smrt reagovala Eliška?

Eliška miluje naši velkou rodinu a když se „to“ stalo a my přišli z plesu domů, měla nejdřív radost, že jsme tam všichni. Já si ji posadila na parapet a řekla, že Bára už nikdy nepřijde, že je v nebi.

Eliška si z té doby pamatuje, že jsem brala hořké pilulky. Byla to homeopatika, abych neplakala, chemie jsem se bála. Ale já měla problém ji obejmout, bála jsem se, že mi vezme Báry lásku.

Jak jste se smrtí dcery vyrovnávala vy?

Byla jsem pak rok, rok a půl ve dvou světech. V realitě a tam, kde se to nedá úplně popsat. A měla jsem potřebu ještě dožít ten příběh, pochopit. Rok od Bářiny smrti jsem začala psát knížku.

Zároveň jste ale nedostala možnost smutnit v klidu, musela jste řešit nepříjemný zájem médií.

Pár hodin po smrti byla Bára všude. Na internetu, v novinách, v televizi. Neměli jsme šanci cokoli říct, měla najednou nálepku feťáka, stihli si stáhnout její fotky. Říkala jsem si, že kdyby nebyla tak hezká, tolik by se to neřešilo. Ale měli módní novinku. A já jsem dalších pět hodin volala kamarádům, do Rady České televize apod., ať to zastaví. Vysvětlovala jsem, že je to moje dcera.

Lidi rychle uvěřili, že byla feťačka, vždyť to bylo v televizi. A řešilo se, jak mohla taky dopadnout jinak, když její rodiče jsou rozvedení. To byl zase říčnej Báry táta. A já všem zakázala cokoli komentovat. Byl to strašnej „saigon“ a trvalo to tak tři týdny.

Foto: Archiv Simony Vlkové

Byly doby, kdy na den měly padesát korun. Ale zvládly to

Média z Báry udělala feťačku. Co jste si myslela vy?

Jestli jsem si byla jistá tím, že vím o svém dítěti všechno? Moje sestry i exmanžel řekli, že drogy nepřipadají v úvahu. Bára taková nebyla, ani moc nepila, nekouřila. Ale já jsem měla pochybnosti, klidně přece mohla něco vyzkoušet. Pitva ale ukázala, že v sobě měla těstoviny a možná dvojku vína. Žádné drogy se nenašly. Tu pitvu ale dělali s tím, že hledali drogy. Nepátrali po jiné příčině smrti. A kapitánovi, který vedl vyšetřování, to tehdy nedalo spát.

Nakonec udělali další rozbory a verdikt byl, že příčinou smrti mohla na 70 % být ptačí nebo prasečí chřipka, ze 20 % embolie a na 10 % antikoncepce. Ale přesnou odpověď už nikdy nedostaneme.

Jak vypadal váš život po smrti dcery?

Práce ve stavebnictví je trochu specifická: přes zimu bývá málo zakázek, takže já čerpala energii a v březnu se chtěla vrátit. To se nestalo. Ztratila jsem schopnost komunikovat s lidma, protože jsem si paranoidně myslela, že všichni vědí, kdo jsem, a že musím vysvětlovat, že moje dcera nebyla feťačka. Byznys pokračoval, ale já se do něj nevrátila.

Jak jste v té době vydělávala?

Byly to těžké roky a nakonec jsem skončila v insolvenci. Nejsem na to pyšná, ale chci o tom mluvit, protože je to obecně velký problém, není tu finanční gramotnost.

Měla jsem hypotéky, úvěry, volaly banky. A já jsem přestala všechno řešit, bylo mi to jedno. Vypojili i elektriku. Věděla jsem, že se řítím do dluhové pasti, nedokázala jsem ale opustit náš dům, abych nepřišla fakt o všechno. V té době jsem požádala o pomoc kamarádku, která za mě zaplatila hypotéku. A dala mi tím čas na rekonvalescenci. Věděla, že se zase zvednu, jsme kamarádky přes dvacet let, ona ten můj motor zná.

Foto: Archiv Simony Vlkové

Prožily si svoje, ale humor je neopustil

A co vaše rodina?

Pár měsíců po smrti Báry, chvíli po tom, co jsme ji konečně pochovali, jsme jeli na tradiční rodinnou dovolenou. Ta pro nás byla hrozně těžká. Měla jsem pocit, že mě sestry nemůžou chápat. Ony ji milovaly stejně jako já a bylo pro nás obtížné o tom mluvit. Ani rok po smrti Báry to nepřestalo bolet a já se ji rozhodla definitivně očistit a napsat o ní knížku.

Přinesla vám kýženou úlevu?

Knížka neudělala nic, Báru neočistila. A nedostala jsem ani odpověď na otázku, kdo jsem. Jednou mi někdo řekl, že jsem se rozhodla proslavit smrtí dcery. Na to jsem odpověděla, že bych dala cokoli za to, abych tu knížku psát nemusela.

Foto: Archiv Simony Vlkové

S dcerou Eliškou jsou parťačky. Říká o ní, že se narodila jako šťastné dítě

Pak přišla ona insolvence?

Chvíli jsem vedla v reklamní agentuře projekt, a vydělala tak na hypotéku. Pomalu jsem cítila, že mi začíná najíždět ten můj motor. Když projekt skončil, byla jsem zase bez příjmu. Pak přišel konec roku 2014, firma, kde jsem dělala, mi nezaplatila, a já neměla na Vánoce. Měly jsme v té době s Eliškou padesát korun na den.

Psala jsem blogy, spravovala sociální sítě, ale vydělala jsem tak akorát, abychom to nějak zvládaly. V té době jsem se dozvěděla o insolvenci. Měla jsem pocit, že jsem prohrála svůj život: ztratila dceru, kariéru, dům, všechno. Připadala si úplně bezcenná. Zkuste někam nakráčet a říct: Jsem Simona, chci pro vás dělat za tyto peníze – ve chvíli, kdy nemáte na kafe a nosíte oblečení po jiných.

V insolvenčním řízení se mě soudce zeptal, kam jsem dala ty miliony. Řekla jsem mu, že mi v roce 2013 zemřela dcera a já nedokázala dále vydělávat. On řekl, že můj příběh zná, že kvůli naší zkušenosti své dcery nabádal, aby si na diskotéce hlídaly pití. A že každý by měl dostat druhou šanci a odklepl mi insolvenci.

Byla to úleva?

Ano, byla to úleva. I když víte, že musíte vydělat dost peněz a pět let vydržet, nenaskakují vám exekuce, úroky. Kupovala jsem jen to nejlevnější, vařila jsem ledvinky, Eliška naštěstí spoustu věcí dostávala.

Foto: Archiv Simony Vlkové

Své obrázky draží na Facebooku a peníze posílá tam, kde je potřeba

Čím jste se tedy živila ?

Uklízela jsem byty, dělala sociální sítě, začala jsem pronajímat byty a s Eliškou jsme spaly tam, kde bylo zrovna volno. A v roce 2016 mi jeden klient nabídl, abych mu pomohla navrhnout a zrealizovat rekonstrukci. Přemýšlela jsem, jestli na to po letech mám zase sebevědomí. A ukázalo se, že to pořád umím a navíc mě to baví.

To mě nakoplo a začala jsem rekonstruovat byty. Vloni jsem stála na čtyřech stavbách najednou, lidi si mě vzájemně doporučují. Umím z chaosu udělat domov. Dělá mi radost, že zase mám práci, na jejíž výsledek si můžete sáhnout.

Kdy insolvence skončila?

Vloni v prosinci. Byl to těžký rok, pracovala jsem nadoraz, abych zvládla splátky. A na konci roku se duše a tělo složily. Díky zkušenosti z minulosti jsem věděla, že už si musím nechat pomoct. Poprvé v životě mám antidepresiva. Přišlo zklidnění, začala jsem malovat obrázky.

Každý den namaluji jeden a vždy ve středu je na svém Facebooku dražím. Dokážeme vybrat 15–30 tisíc týdně pro lidi, kteří to potřebují.

Foto: Archiv Simony Vlkové

Živelná a usměvavá. Simona Vlková se ze dna dokázala zvednout

Na co jste nejvíc pyšná?

Kromě skvělých dcer? Po letech máme s Eliškou svoje „doma“. Říkám tady tomu Růžena, a když něco zrekonstruuju, tak mi to strhne majitel z nájmu. Miluju hrabat se v záhonech, přírodu. Na Růženě se cítím víc doma než v domě, který jsem si postavila. Po letech mám klid.

A jsem na sebe pyšná, že se učím říkat si o peníze za práci a že mohu stále pomáhat. Ono je totiž výrazně jednodušší zachraňovat ostatní než sama sebe.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek