Článek
Kde naopak mé nároky vysoko převyšují možnosti daného subjektu, jsou plavky. Znovu jsem si to uvědomila teď, kdy pomalu začínám zbrojit na dovolenou. Za ten rok, co byly ukryté v šuplíku s nápisem „otvírat jen v případě nouze“, se na našem vztahu vůbec nic nezměnilo. Já si myslím, že po nich nechci moc. Na vlnobití by přece měly být zvyklé. A ženské křivky se od mořského příboje zase tak neliší. Nebo ano?
Také si myslím, že jako každý slušný oděv by měly zakrývat to, co jest třeba zakrýt, a vyzdvihnout půvaby, které by neměly být přehlédnuté. Nevím, co je na tom složitého, ale nejspíš je to nadlidský úkol pro všechny plavky, co kdy byly ušity. Anebo jsem prostě měla smůlu na obzvlášť vrtošivé modely, protože všechny mé plavky se chovaly a chovají přesně naopak, než po nich žádám. Vyzdvihují vše, co by mělo být schováno, a tu trošku půvabu, která mi ještě zbyla, pečlivě skrývají.
Nevím, proč se mnou hrají tu škodolibou hru. Možná je to krutá pomsta za všechna ta rána, kdy jsem coby dítě sportovní školou povinné skákala každý den v šest nula nula do chladné vody bazénu a nutila je trénovat kraula a motýlka. To bych jako důvod celoživotní nevraživosti brala, mě dneska někdo nutit lézt do studené vody a podávat výkony, také s ním nemám slitování.
Nemohu ale říci, že plavky mají ke mně odtažitý vztah. Spíš obtažitý. Poslední roky až moc. Ale už jsem se s tím naučila pracovat. Teď už si zase mohu fotky od moře prohlížet s radostí a ne s pocitem, že čokoláda způsobuje depresi. Pohled na rodinné snímky ve mně nevyvolává záchvaty pláče, ale uspokojení. A stačilo tak málo. Pořídit si správnou velikost. Ne plavek. Ty nemají správnou velikost nikdy. Ale chlapa. Pokud je totiž dostatečně prostorově rozložen, není nic snazšího než se za něj při focení schovat. Takže jdu naložit svíčkovou, protože dovolená se blíží.
