Článek
Tuhle na mě na facebooku vyskočila nějaká reklama na kosmetiku pro, ehm, zralou pleť. Marketingový expert se v ní zamýšlel nad tím, jak to, že „našim babičkám“ stačila Indulona a vypadaly vždy tak svěže (zatímco my potřebujeme onen sofistikovaný přípravek, na který byla ta reklama). S pomocí obrázku generovaného umělou inteligencí dospěl k fascinujícímu závěru, že „naše babičky“ – na rozdíl od nás – žily v souladu s přírodou, neměly stres, těšily se čistšímu ovzduší a jedly zdravou stravu bez éček.
Vzhledem k tomu, že byla řeč o Induloně, pisatel zřejmě neměl na mysli babičku Boženy Němcové, ale ženy, které prožívaly svou dospělost v šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých letech. Takže uf. Dost jsem se vytočila.
Protože „naše babičky“ – třeba generace mojí mámy – fakt nežily v panenském ratibořickém údolí. Pracovaly ve znečištěných továrenských provozech, na polích popráškovaných chemickými hnojivy, v zakouřených kancelářích. Polívky z pytlíku byly mohutně propagovanou novinkou a stres? Mnohaleté čekání na dekret z OPBH v dvoupokojovém bytě, kde se tísnily tři generace, mohlo být jen jedním z mnoha jeho zdrojů. Takže ta Indulona jim musela stačit prostě proto, že nic jiného nebylo.
Některé „babičky“ možná vypadaly svěže, ale mohlo to být taky tím, že babičkami se mohly stát klidně těsně po čtyřicítce, a mnohé už ve třiceti vypadaly díky trvalé, šatům z OP Prostějov a dvojitým směnám jako ženy středního věku.
Vždycky mě na sociálních sítích rozesmějí takové ty dokonalé fotografie skupiny vystajlovaných modelek z šedesátých let (minišaty, oční linky, natupírované účesy, perfektně padnoucí džíny do zvonu) pořízené nejspíš v ulicích některého západoevropského velkoměsta a u toho komentáře typu: „Přirozená krása našich babiček.“ „To byly časy, kdy ženy ještě byly ženami!“ Ach, ty má prostoto. Stačí si pustit některý z Formanových filmů z té doby, aby člověk viděl, že běžná dívka v Československu se možná snažila takhle vypadat, ale dařilo se jí to v nejlepším případě tak napůl.
Nostalgie je prostě mocná čarodějka a člověku nemusí být sedmdesát, aby mu milosrdně zastřela paměť. Pozoruju to i na sobě, i když v mém případě jde o léta devadesátá. Taky mám pocit, jak jsme byli krásní… A pak mi dojde, že tím myslím sedmnáctiletou Aňu Geislerovou ve filmu Jízda. Realita byla někde jinde: pytlovité svetry, zablácené martensky, křiklavé prsatice v reklamách na motorovou pilu a Jágrův mullet, kam se podíváš. Usvědčujících důkazů je až příliš mnoho.
