Dřív jsem měla snachu moc ráda. A najednou našlapuju jako v minovém poli! Jsem totiž jen matka syna…

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Vážený pane Shorfe, když jsem viděla, jak kamarádky bojují se snachami o přízeň synů a jak jim snachy promyšleně vracejí údery přes vnoučata, zapřísahala jsem se, že nic takového nedopustím a budu vstřícná, i kdybychom měly se snachou jen málo společného.

S dívkou, kterou si přivedl syn, jsme si rychle padly do oka a s ní i s její maminkou jsme našly spoustu společných témat. Kudy jsem chodila, tudy jsem chválila. Nebyla jsem vlezlá, nepoučovala jsem, pomáhala jsem, jen když to mladí potřebovali, na dobrých vztazích jsem cíleně pracovala.

Narodila se vnučka, idylka pokračovala. Ale druhé dítě nepřicházelo a mladí znervózněli. S druhou babičkou jsme vymyslely, že mladým koupíme poukaz na horský víkend a pohlídáme vnučku, aby mohli nerušeně zapracovat na druhém dítěti. Po čase jsem vznesla ke snaše opatrný dotaz, ale odpovědí mi byl jen pohled, který jsem si vyložila jako zklamaný.

Za pár týdnů bylo rodinné setkání, kde mladí oznámili, že čekají miminko. Jenže se začali halasně chlubit, co jim to dalo práce těhotenství před námi utajit – i přede mnou, bláhovou milující babičkou. Bylo to samozřejmě jejich právo, jenže se ukázalo, že jejich spoluspiklencem byla druhá babička. Zůstala jsem jako opařená.

Prodloužený víkend (který jsem spolufinancovala i spoluvymyslela) vyšel znamenitě, jen jsem se o výsledku dozvěděla, až když to věděly i učitelky ve školce. Snad bych to lépe skousla, kdyby jim alespoň došlo, že mi to třeba může být líto. Muž mě utěšoval, že hlavní je zdravé těhotenství. Kamarádky (matky synů) se mi i trochu posmívaly: Zvykej si, jsi jen matka syna, ne její matka.

Myslíte, že to někdy přebolí? Proč je to tak těžké, proč mám ještě teď, když vám píšu, v očích slzy?

Nemyslete si, že jsem se nesnažila to v sobě nějak potlačit (zapomenout se to nedá), prominout, odpustit, smířit se s tím, nějak to zpracovat – a pomalu se to i dařilo. Jenomže jsem dostala další ránu.

Mám ještě jednu sadu vnoučat, nejsou pokrevní, ale účastní se většiny rodinných setkání, tak by mě nenapadlo, že když s námi vezmu starší vnučku na MS v krasobruslení, že z toho bude pozdvižení. Dozvěděla jsem se, že to bylo myšleno jako velkolepá rodinná akce, poslední před porodem. Do té doby jsem to vnímala jako příležitost ukázat vnučce rozvlněné sukýnky. Velkoleposti rodinné akce pravda trochu uškodilo, že na ni nepozvali ani zcela pokrevního dědečka a strýce.

Snacha mi klidným hlasem všechno vysvětlila – bylo to jako vylučování z Pionýra. Tehdy jsem se ale naštvala a aspoň synovi jsem řekla, že když snacha tak hezky mluví o komunikaci („měla ses s námi domluvit“), možná mohli lépe komunikovat i to těhotenství. Připustil, že říkal ženě i tchyni, že to není dobrý nápad, ale respektoval jejich přání. Dal přednost nové rodině, nedá se mu nic vytknout.

Chtěla bych je mít ráda stejně jako dřív, ale nejde to. Mám je pořád ráda, ale spontaneita je pryč. Začínám pitvat každé slovo, které snacha řekne. Našlapuju jako v minovém poli. Už nehalasím na každém kroku, že mám báječnou snachu. Mlčím.

Najednou vím, odkud může pramenit nesnášenlivost mezi snachou a tchyní. Věci, co jsem dřív přecházela, najednou řeším. Už jsem se i přistihla při myšlence, že čím dřív se mladí odstěhují na venkov, jak plánují, tím lépe. Nebudu se trápit, když už je nebudu mít dvakrát týdně na očích. Co naplat, že je vnučka rozkošná, že je další holčička na cestě. Mám pořád v prsou kus ledu a vážím každé vyřčené slovo. Poraďte mi prosím, co s tím. Dani

Milá Dani, kdybyste mi tenhle příběh vyprávěla někde u kávy, reagoval bych tím, že bych vám přiznal – obyčejně a lidsky –, že vaše zklamání a pocit „vylučování z Pionýra“ chápu. A že to, co cítíte, dává smysl.

Určitě nejste malicherná, určitě nejde o „uraženou ješitnost tchyně“. Jde o bolestivé zklamání. Přicházíte o rodinnou blízkost, do které jste investovala víc než jen povinnou slušnost. Vložila jste do rodinných vztahů vlastně maximum. Byl tam bohulibý záměr, péče, dala jste do toho i značný kus sebe.

A pak najednou přišla důležitá chvíle, pro mámu a babičku troufám si říct veledůležitá, a vy jste najednou zůstala „venku“ sama. Ba co víc, „uvnitř“ zůstali jiní rodinní příslušníci.

Ani si netroufnu popsat, jak moc to bolí. Nejde ani tak o ten samotný fakt, ale o to, co to vlastně je za „message“. Víte, co je na tomhle pocitu zrady a odloženosti nejhorší? Že jste vlastně udělala všechno „správně“. A ani tak to nezaručilo, že budete s příbuzenstvem na stejné vlně.

To je samozřejmě častá a nepříjemná pravda, která ovlivňuje vztahy mezi rodiči a dospělými dětmi. Blízkost a pevná rodinná pouta nelze vypracovat jako projekt. Můžete s maximální snahou vytvářet skvělé podmínky…, a vy jste je vytvořila…, ale nemůžete si výsledek pojistit.

To, co vás ranilo, evidentně nezahrnovalo jen tajemství okolo těhotenství. Bylo to spojenectví „těch druhých“ bez vás. Najednou jste nebyla součástí kruhu, o kterém jste si myslela, že do něj patříte. A k tomu ještě ten lehký tón „jak jsme vás přelstili“, to je pro citlivého člověka nesmírně kruté. A to i tehdy, když to tak nebylo myšleno.

A pak přišla druhá rána. Situace s vnučkou a „rodinnou akcí“. A najednou se ve vás něco přepnulo. To, co popisujete, že mizí spontaneita, začínáte analyzovat každé slovo a chodíte po špičkách – to nejsou zlé myšlenky. To je jen obyčejná lidská obrana. Váš vnitřní systém říká: „Pozor, tady to není tak bezpečné, jak jsem si myslela.“

Teď k tomu, co s tím. Nejhorší, co byste mohla udělat, je snažit se „být zase ta stejná milující a pečující“. To nejde. Něco se ve vás změnilo. A to je třeba respektovat. Zkuste místo toho udělat malý, ale zásadní posun. Neusilujte o to, být ideální tchyně. Snažte se být místo toho autentická. Neznamená to, že budete říkat všechno na plnou pusu a bez filtru. Znamená to, že přestanete hrát roli „té bezproblémové, která všechno chápe a nic ji nebolí“.

A jednoho dne, když si už budete věřit, že jste ta nová autentická Dani, třeba řeknete toto: „Víš, tehdy se mě hrozně dotklo, že jste mi to neřekli. Nevyčítám vám to. Jen jsem si uvědomila, že jsem to prožívala víc, než jsem čekala.“

Neříkejte to proto, abyste něco změnila, ale proto, abyste našla sama sebe. Říká se tomu „sebehodnota“.

A druhá důležitá věc? Přehodnoťte svá očekávání o své roli uvnitř rodiny. Vy jste si vytvořila model „všichni jsme jedna rodina“. Jenže realita je často jiná: primární a preferovaná vazba vašeho syna je teď jinde. Chce vyhovět své ženě. A její primární vazba je zase na její vlastní rodinu. To není nespravedlnost. To je přirozená gravitace.

Vy nejste „méně“. Jen nejste v centru. Nejste to slunce, okolo něhož obíhají ostatní planety. Možná je to bolestivé, co teď napíšu, ale domnívám se, že vám to prospěje. Čím víc se člověk snaží dostat do centra takzvaně přes zásluhy („já jsem pomáhala, já jsem byla vstřícná“), tím víc ho pak bolí, když tam není.

A proto si myslím, že se vám paradoxně uleví ve chvíli, kdy si dovolíte malinko ustoupit. Ne uraženě, ale s respektem sama k sobě. Prostě se méně snažit. Méně investovat do toho, „aby to bylo dokonalé“. A nechávat si víc prostoru pro vlastní život, vlastní radosti a vztahy, které nejsou závislé na tom, jak vás přijme snacha.

A poslední, možná nejdůležitější poznámka: To, že máte v sobě „kus ledu“, není konečný stav. Je to přechodná reakce na emocionální zranění. Nezmizí tím, že ho budete lámat silou („musím to nějak překonat“). Zmizí tím, že ho přestanete popírat.

Jakmile si dovolíte být na chvíli i zklamanou, zraněnou babičkou (a ne jen tou chápavou a velkorysou), začne ten led pomalu tát. A možná se jednou vrátí i lehkost. Ne stejná jako dřív, ale o to skutečnější.