Od jistého věku bych už brala kohokoliv. Snad i ženskou… Ještě nikdy si mě nikdo nevšiml!

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, pane Shorfe. Četla jsem příběh Lenky a – i když nevím, je-li skutečný - v mnohém se poznávám. Jmenuji se Alena a pomalu, ale jistě se mi blíží šedesátka. A celý život jsem sama. Doslova. Tento osud jsem si nezvolila, často se cítím strašně osamělá a zbytečná, ale změnit to nedokážu. Možná mám nějakou tu „moderní“ poruchu, dřív se to nezkoumalo a neřešilo.

Nikdy jsem neměla žádné přátele. Ne že bych nechtěla, ale v mezilidských kontaktech jsem vždy byla jako slon v porcelánu. Když jsem si už myslela, že kamarádku mám, byl z toho akorát průšvih a zklamání. Abych dala příklad. Na střední jsem se seznámila s jednou veselou a komunikativní holkou. Seděly jsme spolu v lavici a já byla šťastná, že konečně někoho mám. Jednou jsem jí řekla, že se mi líbí kluk ze třídy. Holčičí tajemství. To jsem si ale naběhla! Do druhého dne to věděla celá třída a byla jsem akorát tak všem pro smích. Když jsem se zeptala, proč to roztroubila, říkala, že to přece byla jenom legrace, aby řeč nestála.

Od té doby jsem si už dávala pozor. V práci se s kolegyněmi bavíme, ale přátelství to není. Vlastně ani nevím, jaké to je, mít kamarádku, neřkuli kamarády.

Co se týká mužů, je to podobné. Líbí se mi, ale zůstává u platonického obdivu. Poté, co se mi smála celá třída, jsem už nikdy nikomu nic neřekla. A oslovit přímo dotyčného? Nedokážu. Když tak přemýšlím o příběhu té Lenky, tak mě taky na kafe nikdo nikdy nepozval. To ale není až tak důležité. Spíš to, že si mě nikdo nikdy nevšiml. A když píšu nikdo, tak opravdu nikdo. Žádné kino, žádné rande, žádné držení za ruce.

A nejsem vybíravá. Od jistého věku bych už brala kohokoliv. Snad i ženskou, jen abych se necítila tak strašně osaměle, zbytečně. Jenže asi jsem pořád ta divná. Ráda bych vyšla ze své komfortní zóny, ale netuším jak. Jak jsem už napsala, ve vztazích jsem jako slon v porcelánu a mám pocit, že se mi každý raději vyhne. Zájmy mám, ale také takové spíš neobvyklé, jako dávná historie, jazyky, sci-fi nebo astronomie. Je nějaká cesta ven z toho kruhu? Zdraví vás Alena

Milá Aleno, především vám chci říct, že příběhy v naší poradně jsou skutečné. Vím to na sto procent, jelikož řada pisatelek nakonec skončila v mé „terapeutovně“ a tam mi prozradily, že nejdřív napsaly… a pak dorazily osobně.

A teď k vašemu dotazu. Váš příběh je smutný, ale mimořádně upřímný. A to je podle mě první důležitý bod: Umíte pojmenovat, co cítíte, a přiznat si to. Bez příkras. Bez lakování narůžovo. To nedokáže každý. Připadáte si „divná“, ale spíš jste jen jiná. Bohužel být jiný v mladém věku bolí. Děti (a často i dospívající) dokážou být nesmírně kruté ke každému, kdo vybočuje. Když jste se na střední domnívala, že máte kamarádku, a ona veřejně zesměšnila vaše city, není divu, že jste si kolem srdce postavila hradby.

Problém je, že ten hrad vás chrání i dnes. Padací most je zavřen, v hradním příkopě se prohánějí hladoví krokodýli… Ale vaše tvrz už dávno ztratila obranný význam. Už vás před nikým, kdo by vám chtěl ublížit, chránit nemusí. Teď naopak brání hlavně vám.

Ptáte se, jestli existuje cesta ven. Ano, ale nebude to romantická zkratka typu „zamilujete se a všechno špatné zmizí“. Bude to spíš, jako když poznáváte nové město. Učíte se v něm zorientovat, chodíte opatrně a pomalu. S mapou, občas ještě zabloudíte.

Co tím myslím? Buďte trpělivá, nepůjde to hned jako po másle. Budete muset podnikat výlety z komfortní zóny. Budete muset dělat věci jinak. Proto si na začátek neklaďte příliš velké cíle. Neupínejte se na okamžitý přerod, nesněte o velkém přátelství nebo vytoužené lásce. Začněte drobnými, bezpečnými kontakty. Ne s cílem „najít přátele“, ale jen být mezi lidmi, s nimiž máte něco společného. Kurzy astronomie? Klub čtenářů sci-fi? Online skupiny, které se pak občas sejdou naživo? Tohle jsou místa, kde vaše „jiné“ zájmy nejsou divné – naopak, jsou spojovacím můstkem. (Mimochodem, zrovna já sci-fi miluju a rád si o něm povídám, takže asi také vybočuju z řady…)

A ano, bude to nezvyklé a nejspíš zpočátku i nepříjemné. Možná si budete připadat neohrabaná jako slon v porcelánu, přesně jak píšete. Ale věřte, že v těchto komunitách sedí další „sloni“, kteří se s podobnými druhy lidí rádi setkávají. Když s nimi budete mluvit o hvězdách, o knize, která vás nadchla, nebo o posledním Vetřelci, nebudete muset řešit, jestli jste „zajímavá“, protože už budete.

A že vám je hodně let? Nikdy není pozdě. Šedesátka dnes není konec, ale spíš nový začátek. Záleží jen na vaší energii a rozhodnutí, kterým si to dovolíte. Vůbec nepřemýšlejte o tom, kolik jste toho zmeškala, ale co si můžete dopřát teď. Minulost se změnit nedá. Změnit lze jen příští vteřinu vaší budoucnosti. Tak vzhůru do nového života.

Začněte zkoumat svět. Uvidíte, že je mnohem větší a barevnější, než jste se kdy odvážila doufat. Musíte vyskočit z akvária, které znáte, a vydat se do oceánu. A když vás někdy přepadne myšlenka, že jste zbytečná, zkuste ji chytit za ocas a říct: „Možná jen čekám, až začnu.“ Protože začít se dá v jakémkoli věku.

A první krok? Tady je jednoduchý plán na příští měsíc:

Možná to nebude rychlé, ale bude to jízda. Jsem si jistý, že zkoumání nového města (nebo v jiném příměru „oceánu“) bude pro vás velké dobrodružství. A dobrodruhové zažívají věci a potkávají lidi.

A tím si vytvoříte nové příležitosti. Uvidíte, že se věci pohnou.