Stojí obutý u dveří a odpočítává mi minuty. Já z toho šílím! Sleduje čas a kontroluje každý můj plán

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Vážený pane Shorfe, nikdy jsem nemyslela, že budu potřebovat tuto pomoc, ale už si nevím rady. Předem musím napsat, že z mé viny jsme nikdy nikam nepřišli pozdě a ani já sama nikam pozdě nechodím, jsem dochvilná a pečlivá.

Manžel vždy předem oznámí, v kolik hodin přesně odcházíme z domu (divadlo, koncert, návštěva, nákup), já to vezmu na vědomí a na tuto hodinu jsem vždy připravená. Jenže to nestačí, nejméně 30 minut před stanoveným odchodem začne „otravovat“, nelze to říci jinak. Sám je zcela oblečený a obutý, stojí u dveří a pohání mě.

Já mám přitom vše propočítané a vždy vyjdeme přesně v termínu. To mu ale nepřekáží a průběžně mi oznamuje, kolik je hodin, má starost, že přijdeme pozdě, a tak dále. Já někdy znervózním až tak, že mám problém připravovat se ve stanoveném pořadí (např. si zapomenu připnout náušnice), což mě znervózňuje ještě víc.

Podobně se chová, když něco zařizuji já, neustále se ptá, zda jsem věc zařídila, zda platí, co jsem domluvila, zda je vše v pořádku atd. Je schopný začít závazně plánovat rodinné vánoční návštěvy třeba v srpnu apod.

Už nevím, co mám dělat. Jinak je hodný, ale toto chování mě dlouhodobě ničí. Když jsem ho konfrontovala s tím, že nikdy nikam nechodím pozdě a vždy vše zařídím a na nic nezapomenu, tedy že není potřeba, aby se tolik strachoval, uznal to, ale své chování nezměnil. Prosím, poraďte, jak se mám zachovat, aby nebyl tak nervózní. Děkuji. Jiřina

Milá Jiřino, z vašeho dopisu přímo cítím nashromážděnou únavu. Nemám tím na mysli nějaké dramatické hádky nebo že by byl váš muž zlý člověk. Unavuje vás něco mnohem nenápadnějšího. Říká se tomu každodenní kapání vody na kámen. Kap, kap, kap – a po měsících se člověk může zbláznit. Neustálé připomínky, kontrolování, ujišťování nebo otázky. Jednotlivě jde samozřejmě o maličkosti. Po letech ale dokážou člověka vyčerpat víc než občasná silná bouřka.

Přitom si všímám, že problém nejspíš vůbec není ve vás. Sama píšete, že chodíte včas, věci zařizujete spolehlivě, a manžel to dokonce uznal. To je důležitá informace. Protože kdyby šlo o vaši nedochvilnost, jeho chování by mělo logiku. Jenže ono pokračuje i ve chvíli, kdy realita opakovaně dokazuje, že není čeho se obávat. No a právě to mě vede k domněnce, že manžel vás svým chováním vlastně nechce kontrolovat. On se pravděpodobně jen snaží regulovat své vlastní úzkosti.

Každý člověk se s nejistotou vyrovnává jinak. Někdo ji vytěsní, jiný začne vtipkovat. A někdo se snaží mít všechno pod kontrolou. Když stojí třicet minut před odchodem oblečený u dveří, možná tím neříká: „Ty to nestihneš.“ Možná mu jeho mozek říká: „Když všechno pohlídám, nic se nepokazí.“

Jenže úzkost má jednu nepříjemnou vlastnost. Když jí ustoupíme, na chvíli se „uklidní“. Ale pak udeří znovu. Proto nestačí, že jste desetkrát odešli včas. Pro člověka, který potřebuje mít absolutní jistotu, je ten jedenáctý odchod zase další novou zkouškou: Co když to tentokrát vážně nestihneme?

Zatím jste udělala něco, co mi dává smysl. Vysvětlila jste mu, že všechno funguje, že nemusí mít obavy. Jenže úzkost se málokdy nechá přesvědčit argumenty. Kdyby to tak fungovalo, už by dávno byl klid.

Proto navrhuji změnu strategie. Až se příště půl hodiny před odchodem objeví první připomínka, zkuste místo obhajování klidně (opravdu klidně, nikoli podrážděně) říct: „Vím, že máš rád rezervu. Já jsem ale připravená podle svého plánu a odejdeme přesně v domluvený čas. Už se o tom nebudu bavit.“

A dodržte to. Opravdu neopakujte. Neobhajujte se, nevysvětlujte, nedokazujte. Každá další odpověď totiž nevědomky udržuje celý nezdravý rituál při životě. Je to podobné, jako když někdo opakovaně hledá ujištění, že je vše v pořádku. Krátkodobě se uklidní, dlouhodobě se jeho potřeba ujišťování ještě posílí.

Možná bude chvíli nervóznější. To je v pořádku. Vaším úkolem není jeho nervozitu odstranit. Jeho úzkost patří jemu, stejně jako vaše podráždění patří vám.

A pozor. Zásadní rada. Neprobíral bych to těsně před odchodem. To je chvíle, kdy jeho nervový systém jede na plné obrátky. Mnohem lepší je otevřít téma večer u kávy, kdy je klid. Ne stylem: „Pořád mě kontroluješ.“ Ale spíš: „Přemýšlela jsem, jestli tě vlastně netrápí něco jiného. Mám pocit, že když se blíží nějaká společná akce, jsi hodně ve stresu. Co se ti honí hlavou?“ Jak už jsem tady v poradně několikrát napsal, problémy se řeší v míru, nikoli v době války.

A víte co? Možná se dozvíte něco překvapivého. Třeba že vyrůstal v rodině, kde se za pozdní příchody tvrdě trestalo. Nebo že má pocit, že když není dokonale připravený, selže. A možná taky neřekne nic. I to se může stát.

Pokud ale podobné kontrolování prostupuje i další oblasti života, tedy zmíněné plánování Vánoc v srpnu, opakované ověřování každé domluvy nebo potřeba mít vše pod kontrolou, stálo by za úvahu, zda za tím nestojí dlouhodobější úzkostné nastavení. To není nálepka ani diagnóza. Jen vysvětlení, že některé vzorce nevznikají ze špatné vůle, ale z přetíženého mozku, který se zoufale snaží předcházet problémům.

A nakonec jedna věc, kterou bych nerad přehlédl. Píšete, že je jinak hodný muž. To je dobře. Jen nezapomínejte, že i hodní lidé mohou svým chováním druhého dlouhodobě vyčerpávat. Láska není jen o dobrých úmyslech. Je také o tom, že jsme ochotni přijmout odpovědnost za to, jak se vedle nás ten druhý cítí.

Přeji vám, aby se váš manžel časem naučil důvěřovat nejen hodinám, ale i vám. Zdá se totiž, že jste mu za ta léta dala dost důvodů věřit, že všechno zvládnete.