Moje sestra se uzavírá a říká o sobě, že je zbytečná a hnusná. Bojím se o ni. Co můžu dělat?

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, dostala jsem se do situace, kde si nevím rady, jak postupovat. Mám mladší sestru, oběma nám je plus minus 40 let. Zatímco já mám rodinu a žiju s manželem, ona zůstala svobodná a bezdětná, bydlí ve dvougeneračním domě s naší maminkou. Dlouho jsme žily všechny tři společně. Napřed jsme zvládly náhlé úmrtí našeho táty před mnoha lety, pak domácí péči o babičku z tátovy strany, když u ní propukla demence, a následně i onkologické onemocnění naší mamky. Zvládly jsme spolu těžké chvíle a vždycky jsem měla pocit, že moje sestra je ta silnější z nás, která si v praktických věcech umí poradit mnohem lépe než já.

Když se tyhle těžké časy přehnaly, našla jsem si partnera a odstěhovala se, ale nejsem nijak daleko. Vztah se sestrou trochu ochladl, pořád jsme si ale blízké. A mám teď o ni čím dál větší obavy. Dřív jsme měly společné koníčky, ale ona je tak nějak „po anglicku“ postupně opustila. Vede řeči, ze kterých vyplývá, že v tom není dostatečně dobrá a že tam o ni nikdo nestojí. Jsou to koníčky, má to být radost a ne výkon, a že o ni nikdo nestojí, to taky není pravda. V kolektivu bývá velmi oblíbená.

Uzavírá se do sebe, čím dál víc času tráví v práci a až nezdravě se na ni upíná. Chová se, jako by firma, ve které je řadovou zaměstnankyní, stála a padala na jejím výkonu. Přesčasy, víkendy, někdy pracuje i v noci, místo aby se vyspala.

Další věc je, že nemá partnera. Tvrdí, že ji nikdo nechce, ale z mého pohledu od sebe spíš muže odhání. Když ji někdo někam zve, tak pozvání většinou nepřijme a nedá dotyčnému vůbec šanci ji něčím zaujmout. Připadá mi, že má ze vztahů strach a že se nechce zklamat, byť nesmírně touží po vlastním dítěti. Bohužel jí nedávno jeden pán prachsprostě vyghostoval. Vím, jak bolestivé to je, ale bohužel mám obavu, že to sestru zasáhlo mnohem víc, než by bylo zdrávo (neměli spolu ani schůzku). Ona o tom mluví jako o „poslední šanci“ a „poslední naději, že nezůstane sama“.

A já mám teď o ni strach… Vnímám, že dlouhodobě není spokojená, ale tohle jako by byla nějaká poslední kapka. Mluví o sobě jako o zbytečné, hnusné, tlusté… Není to pravda – a i kdyby byla… Líčí, že má problém ráno vstát z postele, že v životě úplně selhala. To přece není jen blbá nálada. To je dlouhodobé trápení, které se stupňuje.

Je dospělá a zodpovědná sama za svůj život, ale přesto mi není jedno, že je takhle nešťastná. Názor na to mám, ale nenutím jí ho, spíš nabízím oporu. (Ona samozřejmě nechce obtěžovat.)

Moje otázka je, jestli pro ni můžu ze své pozice něco udělat, nebo co naopak nedělat, abych neudělala víc škody než užitku. Nechci ji v tom nechat samotnou. Děkuju za každou radu. Štěpánka

Milá Štěpánko, děkuji vám za důvěru. A rovnou řeknu to nejdůležitější: máte pravdu, tohle nevypadá jako obyčejná špatná nálada. To, co popisujete, už zavání dlouhodobým psychickým vyčerpáním. Možná depresivním propadem a hlavně stavem, kdy by vaše sestra neměla zůstávat sama jen se svými myšlenkami.

Zkusím to pojmenovat co nejjednodušeji. Vaše sestra podle všeho dlouho fungovala v roli té silné. Táta zemřel, babička onemocněla demencí, maminka měla onkologické onemocnění – a ona byla ta praktická, výkonná, schopná. Takoví lidé často okolí přesvědčí, že unesou všechno. Jenže nikdo neunese všechno donekonečna. Někdy se člověk nezhroutí uprostřed bouřky, ale až ve chvíli, kdy se nebe vyčistí. Takový člověk často jede na vypůjčenou energii, která mu bude chybět v budoucnosti. V podstatě na dluh. Známe to ze situací, kdy skončí válka a lidé se sesypou, i když během těžkých časů fungovali jako opory.

To, že vaše sestra opouští koníčky, uzavírá se, pracuje po večerech, o víkendech, mluví o sobě jako o zbytečné, hnusné… To není bezvýznamný detail. To jsou blikající červené kontrolky na pomyslné palubní desce. A když bliká tolik kontrolek najednou, nemá smysl klepat do budíků a říkat jim, že se spletly.

Myslím, že je velmi důležité, abyste nepodlehla pokušení sestru jen rozveselovat nebo jí dokazovat, že není tlustá, hnusná a zbytečná. Chápu, proč to člověk má tendenci dělat. Milujeme blízkou osobu, slyšíme, jak o sobě mluví, a okamžitě se nám chce zachraňovat, utěšovat a říct: „To není pravda!“ Jenže v hlubokém trápení takové krátkodobé povzbuzení často nefunguje. Sestra vám nesděluje objektivní posudek svého těla a života vůbec. Ona vám tak manifestuje, jak se uvnitř cítí.

Ptáte se, co můžete udělat. Nemůžete za ni začít žít, nemůžete jí najít partnera, nemůžete ji donutit být šťastná a nemůžete jí přikázat, aby se zvedla z postele. To by stejně nefungovalo. Ale můžete udělat něco velmi důležitého: být konkrétní, laskavá a zároveň pevná. Prostě opěrný bod ve vesmíru, který tam je a sestra se o něj může opřít, až bude chtít bojovat.

A ano, čtete to mezi řádky, myslím si, že odborná pomoc je tady namístě. Ne proto, že by vaše sestra byla „blázen“. To slovo nemám rád a v podobných situacích nadělá víc škody než užitku. Ale proto, že zjevně trpí a její vnitřní svět se jí začíná nebezpečně zužovat. Když člověk mluví o poslední šanci, poslední naději a vlastním selhání, není to romantická melancholie. Je to signál, že se mu v hlavě zavírají dveře.

Tady budu velmi přímočarý. Pokud máte strach, že by si mohla ublížit, zeptejte se jí na to přímo. Ne v náznaku, ne mezi dveřmi, ne opatrně jako pyrotechnik u bomby.

Když tam ta myšlenka není, neobjeví se jen proto, že jste se zeptala. A když tam je, může se jí ulevit, že konečně někdo vyslovil nahlas to, čeho se sama děsí. Pokud by odpověděla ano, neberte to jako tajemství, které musíte pietně opatrovat. V takové chvíli je namístě okamžitě zapojit další pomoc: krizovou linku, lékaře, psychiatra, případně záchrannou službu. Tady končí diskrétní sesterské našlapování a začíná ochrana života.

Nesnažil bych se ji teď tlačit do randění. Chápu, že téma partnera a dítěte je velké a bolestivé. Ale když je člověk na dně, další seznamovací neúspěch může zapůsobit jako potvrzení jeho nejhorších představ o sobě. Nestavěl bych záchranný plán na fiktivním muži, který se někde objeví a všechno spraví. To by bylo jako posílat promrzlého člověka na ples, aby se zahřál tancem.

Také bych ji nekáral za práci. Možná se na ni neupíná proto, že by firmu tak milovala, ale protože práce je poslední místo, kde ještě cítí nějakou hodnotu, řád a kontrolu. Když jí řeknete „už toho nech“, může slyšet „i tohle děláš špatně“. Lepší je pojmenovat dopad: „Vidím, že tě práce úplně vysává. Mám strach, že už ti nezbývá nic pro sebe.“

A určitě bych se vyhnul větám jako „vždyť máš všechno před sebou“, „nepřeháněj“, „jiní jsou na tom hůř“ nebo „musíš myslet pozitivně“. Tyhle věty jsou sice většinou myšleny dobře, ale člověka v hlubokém smutku často jen víc obklopí osamělostí.

Ještě jedna důležitá věc. Dávejte pozor i na sebe. Nejste ani její terapeutka, ani psychiatrička, ani nonstop krizové centrum. Jste její sestra. To je hodně, ale není to všechno. Můžete být mostem k pomoci, ale nemáte se stát „jediným pilířem“, na kterém bude stát její přežití.

Zkuste proto vytvořit malou síť. Pokud je to bezpečné a vhodné, zapojte maminku nebo někoho dalšího, komu sestra důvěřuje. Ne formou rodinného tribunálu, kde ji posadíte doprostřed a budete analyzovat její život. Spíš jemně: „Máme o tebe strach a chceme, abys v tom nebyla sama.“

Štěpánko, z vašeho dotazu je cítit hodně lásky, ale i naprosté bezmoci. A právě v takových situacích je potřeba držet se jednoduchého kompasu. Nezlehčovat. Nesoudit. Nebýt dotěrná, ale ani se nenechat odbýt větou „nechci obtěžovat“. Ona teď možná neumí natáhnout ruku. Tak ji natáhněte vy.