Článek
Incest patří bezesporu k nejvíce tabuizovaným tématům v oblasti vztahů. Přesto se s ním lidstvo setkává od nepaměti, jak v dávné historii, tak v současné společnosti. Co přesně znamená, jaké mohou být jeho formy a jak na takové chování pohlíží zákon? Odpovědi najdete níže.
Objasněte prosím, jak lze odborně definovat incestní chování?
To, co u nás na krizových linkách rozlišujeme, je, zda je daná věc trestným činem podle trestního zákoníku, tedy soulož mezi sourozenci nebo dětmi a rodiči, prarodiči, vnuky, nebo zda jde o dítě mladší 12 let - pak se podle nového trestního zákoníku jedná z podstaty o znásilnění. Podobně problematický je sexuální nátlak, zneužívání, vydírání svěřené osoby. Nejčastěji se setkáváme s nátlakem nebo zneužitím dítěte a vlivem této události na dítě i na rodinu.
Jaké mohou být psychické, emocionální i fyzické následky incestního chování pro oběť?
U nás se zabýváme zejména psychickými a emocionálními dopady. Téma incestu je obrovské tabu, nejen kvůli genetickému riziku, ale právě také kvůli tomu, co to dělá se vztahy v rodině. Kombinace různých rolí vztahy velmi komplikuje. Pokud mám milenecký vztah se sestrou, mám se k ní chovat jako k sestře nebo jako k milence? A pokud se rozejdeme, rozcházím se s milenkou nebo i se sestrou? Přísloví „co je v domě, není pro mě“ v podstatě říká, že mix rolí dělá sám o sobě ve vztazích obrovský nepořádek.
V případě nezletilých dětí je to ovšem zřejmě ještě náročnější a komplikovanější…
U dětí je to vše spojené s pozicí podřízenosti, poddání se moci dospělého. Je to něco trochu špinavého, zároveň obestřeného tajemstvím, „nikomu to nesmíš říct.“ Děti často neumí rozlišit, že nejde o standard, nemají tu zkušenost. Z rozhovorů z naší praxe vyplývá, že řada žen, která v dětství nebo mládí zažila incest, znásilnění nebo zneužívání, tedy sex byl použitý jako moc, jako zbraň, v dospělosti sexualitu mnohdy odmítá. Nebo je naopak velmi promiskuitní, v některých případech se i živí prostitucí - v sexu chce mít „navrch,“ situaci řídit, nechává si za něj platit, určuje pravidla.
Je možné říci, zda existují nějaké typické vzorce nebo situace, které k incestu v rodinách vedou?
Na lince nejčastěji řešíme vzorec, kdy je žena na svém partnerovi emocionálně, a často i materiálně závislá. Má pocit, že kdyby ji opustil i tenhle partner, zůstane sama a bude z ní troska. Takže mu všechno toleruje, protože se bojí chudoby. Ve skutečnosti ale nevíme, jestli ta chudoba, která by ji postihla, znamená, že půjde do azylového domu, nebo jenom zpátky do bytu 3+1, ale přijde o kreditní kartu a zahraniční dovolené. Tento vzorec tedy nemusí být nutně spojen s chudobou, jak si ji obvykle představujeme. Můžeme skutečně potvrdit, že incestní chování se vyskytuje napříč socioekonomickými vrstvami společnosti.
A pokud jde o děti? Proč takové chování někdy rodiny „kryjí“?
To je druhý, méně častý vzorec. Skutečnost, že dítě zneužívá třeba dědeček nebo strýc, ale my se to bojíme někomu říct, abychom nepoškodili pověst svou i celé rodiny a nezpůsobili skandál. Obecně platí, že ženy/matky, pokud o problému přímo neví, zpětně často přiznávají, že podprahově něco tušily. Taková věc, pokud se dostane na světlo, vždy dopadne i na matku, která „selhala“ a musí čelit spoustě nevhodných zraňujících komentářů: „Jak to, že jsi to neviděla? Jak jsi to mohla dopustit?“
Problém incestu je ve společnosti stále velké tabuFoto: PeopleImages, Shutterstock.com
Z toho přirozeně nejspíše také plyne obrovský strach…
Ano, samozřejmě. Někdy se pak matky snaží i samy sobě vysvětlit takové chování jakýmkoli jiným způsobem: „On ty děti má rád,“ „On nemá vlastní“ nebo „To je ale přece hezké, že spolu mají tak dobrý vztah.“ Pokud incestní chování odhalí ženy, které naprosto nic netušily, pak hovor často vypadá úplně jinak - jsou naštvané, zuří, chtějí to okamžitě řešit a viníka tvrdě potrestat. Potřebují se uklidnit, aby neudělaly něco zbrklého.
V tu chvíli je naším úkolem volající bezpečně dovést na správnou policejní stanici, aby to oznámily. Samostatnou kapitolu tvoří matky, které žijí se svým dospělým postiženým synem. Jsou odmalička zvyklé dělat pro dítě úplně všechno – a v nějakou chvíli mu začnou poskytovat i sexuální uspokojení. Těm se snažíme vysvětlit, že existují služby pro postižené, které umějí pracovat se sexualitou lidí s handicapem, a že toto není role matky ani nikoho jiného v rodině.
Jakým způsobem bývá incest odhalen? Protože oběti o takovém chování často ze studu či strachu dlouho mlčí.
Buď se jedná o dopadení „in flagranti,“ nebo se dítě svěří. V obou případech je třeba se rozhodnout, zda budu chránit dítě, nebo sebe a rodinnou pověst. V druhém případě nastupuje zpochybňování: „Kdo ví, jak to bylo, jestli si to náhodou nevymýšlíš, to by přece nikdy neudělal,“ Poměrně často jsou oznamovateli noví partneři žen, kteří si něčeho všimnou, a protože nejde o „jejich“ rodinu, jsou ochotní věc začít aktivně řešit.
Ve chvíli, kdy k odhalení dojde, jak by mělo bezprostředně reagovat blízké okolí oběti i pachatele?
Neříkat první věty, které nás obvykle napadnou, tedy nezlehčovat, nepoučovat, nezpochybňovat, nemoralizovat jako například: „A nemohla si za to trochu sama, když mu pořád sedala na klín?“ nebo „A nechce se mu jen pomstít?,“ případně „A to tě nevaroval mateřský instinkt?“ Vhodné je vyslechnout, důvěřovat, nabídnout pomoc, říct třeba: „Pojďme na tu policii spolu“ nebo „Nechceš se ke mě na nějakou dobu nastěhovat?“
Téma incestu je ve společnosti stále velké tabu. Jak by se o něm mělo hovořit, aby nedocházelo k bagatelizaci nebo potlačování problému?
My se na lince nejčastěji setkáváme s incestem, který je v podstatě mocenský - zneužití dítěte rodinným příslušníkem. Ideální by bylo, kdyby se k takové věci přistupovalo stejně, jako ke krádeži. Je to nemorální, tečka. Pojďme konečně přestat mluvit o tom, že „ty 13leté holky vypadají mnohem starší“ a „podívej, co nosí“.
Dítě je do 15 let sexuálně nedotknutelné, i když může zkoušet hranice nebo dělat hlouposti - a právě proto ho nepovažujeme za plně svéprávné. Dospělý už má mít vyvinuté mechanismy na to, aby jakýmkoli „svodům“ odolal. Zletilost s sebou nese nejen svobodu, ale i odpovědnost.
(Cesta z krize je nezisková organizace, zaměřená na pomoc lidem v krizových situacích, s důrazem na ochranu dětí. Podpořit její záslužnou činnost je možné ZDE).
Incest je trestný čin. Jak jej řeší policie?
odpovídá kpt. Jakub Vinčálek, vrchní komisař, odbor komunikace a vnějších vztahů, Policejní prezidium České republiky
Jak často se Policie ČR setkává s případy incestního chování v rámci trestních řízení?
Statistika registrovaných skutků neeviduje samostatně trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti (laicky mravnostní trestné činy) spáchané mezi příbuznými. Z dat organizací, poskytujících pomoc obětem trestných činů, je zřejmé, že tyto trestné činy jsou z větší části páchány mezi osobami blízkými nebo osobami, které se znaly.
Jak policie postupuje při vyšetřování podezření na incest, zejména pokud jde o ochranu obětí?
V případě jakéhokoli trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti je věc šetřena a prověřována automaticky specialisty služby kriminální policie a vyšetřování. U dětských obětí je navázána na spolupráci s orgánem sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) a organizacemi poskytujícími pomoc obětem trestných činů.
Primárním cílem je dostat oběť z možného závadového prostředí a zamezit styku s podezřelou osobou. V případě, že pachatelem je rodič nebo pečující osoba, je ve vztahu k hájení zájmů dítěte v trestním řízení státním zástupcem ustanoven kolizní opatrovník.
Kam by se měli svědci takového činu nebo při podezření na něj obrátit?
Pokud se jedná o akutní ohrožení je nutné kontaktovat tísňovou linku 158. V případě, že se skutek stal v minulosti, je možné trestní oznámení sepsat včetně všech podrobností a zaslat na státní zastupitelství nebo službu kriminální policie a vyšetřování podle místa spáchání nebo bydliště.
Jakmile je v takovém trestním oznámení uvedeno, že ohlašovatel žádá, aby byl vyrozuměn o učiněných opatřeních, bude mu zaslána zpětná vazba s informací, jaký specialista (a útvar) bude jejich trestní oznámení zpracovávat.
