Vychovala jsem tři děti, muž jen chodil po hospodách. Teď si našel milenku, ale dcera nenávidí mě!

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, sleduji vás a obdivuji vaše názory. A ano, sleduji vás, protože jsem se pokoušela zachránit svoje manželství. Manžel bohužel nebyl nikdy ochotný si vás poslechnout, případně o věcech mluvit. Možná mu moje prosby lezly na nervy, ale já byla prostě zoufalá. Naše manželství je (bylo) „tradiční“.

Jsme spolu třicet let, vychovala jsem v podstatě sama tři děti (jedno má psychiatrickou diagnózu, takže jsem si sáhla dost hluboko), kompletní domácnost se vším všudy, zahrada, nákupy, samozřejmě práce… Manžel svoje koníčky (na moje nebyl nikdy čas): sport, hospoda, cigarety, společenský život na dědině. Já jsem se dozvěděla, že pokud chci někam jít, že není problém, ale ať si seženu hlídání (moji rodiče jsou po smrti a tři děti – jedno nemocné – mi bohužel nikdo nepohlídal). Ale to nevadí, věřila jsem, že děti vychovám do dospělosti a potom (je mi 52 let) si ještě s manželem uděláme pěkný život.

Manžel si našel před několika měsíci milenku a jezdí s ní na wellness pobyty, na které se mnou nikdy nejezdil, jezdí do divadla – divadlo miluji, ale on vždycky tvrdil, že ho kultura nezajímá. A já jsem se sesypala, chodím k psychologům, beru prášky, denně brečím, nespím, zhubla jsem za čtyři měsíce dvacet kilogramů. Asi jsem vsadila vše na rodinu, kterou sama nemám, a to není dobrá životní strategie.

Chtěla bych ale poprosit o radu s mladší dcerou (20 let). Narodila se s odstupem od dvou starších a odmala na tatínkovi extrémně visela. Třeba když jí byly tři roky, tak při jeho odchodu do hospody se ho zoufale držela a křičela „Tatínku, neodcházej!“ a pak i hodinu plakala. Přestože se jí celkem nijak nevěnoval, visí na něm doteď.

Manžel se odstěhoval a dcera mě naprosto ignoruje, nepromluví na mě, neodpoví, odchází z místnosti, když tam přijdu, je velmi nepříjemná, s ničím nepomůže a uzavřela se do sebe. Začala mít i žaludeční problémy. Když přijede manžel, je samý úsměv, vesele s ním vykládá, sedá si vedle něj na sedačku. Dokonce mu skládá oblečení! Jinak doma nehne ani prsten, nesloží si ani svoje ponožky a moje prosby o pomoc ignoruje.

Myslela jsem, že to přejde, ale už je toho na mě moc. Vím, že s manželem už před sebou asi nemáme žádnou cestu (bohužel já ho pořád asi miluju), ale jak si mám udržet vztah s dcerou? Syn na tom psychicky není moc dobře. Předem moc děkuji za jakoukoliv radu. Už toho moc nemám, co by mě drželo dál od toho mostu. Pavla

Milá Pavlo, váš dopis se čte hrozně těžce. Je nesmírně emocionálně silný, protože v něm není ani stopa po hysterii či manipulaci. Dýchá z něho jen vaše obrovská únava. Mezi řádky na mě pak prosakuje bezmoc a zklamání ženy, která třicet let svou rodinu prakticky nesla na zádech a věřila, že se jí to jednoho dne vrátí. Že to úsilí nedělá nadarmo, protože na konci dne (jak se říká anglicky) přijde odměna. Ale jak už to často ve vztazích bývá, žádná odměna nepřišla. Místo toho, aby se manžel nějak revanšoval, přišla milenka, wellness víkendy a divadlo, které „ho nikdy nebavilo“. To samo o sobě bolí. Ale to, co popisujete s dcerou, bolí možná ještě víc.

Začnu důležitou větou, kterou zrovna teď asi neuslyšíte ráda. V tom, co se momentálně odehrává mezi vámi a vaší dcerou, nejde o to, že byste byla špatná máma. Vaše dcera není loajální k otci proto, že by byl lepší rodič, ale proto, že je „nedostupný rodič“.

Jak tomu máte rozumět? Děti (a často i dospělí) mají zvláštní tendenci idealizovat si právě toho rodiče, který bývá emočně nedostupný. Ten, kdo odchází do hospody, ten, kdo není doma, ten, kdo často přebývá ve „svém světě“… Nedostupný táta se v dětské psychice stává tím vzácným, zatímco máma, která zůstává, stará se a nese odpovědnost, bývá paradoxně ta, na koho se dítě zlobí. A víte proč? Protože u vás se dcera cítí tak bezpečně a jistě, že si v klidu dovolí být „bezohledná“ či „nevděčná“.

Vaše dcera v tomto rodinném vztahovém vzorci teď za rozpad rodiny paradoxně trestá vás. Ano, vás: tu hodnou a obětavou. Tu, která tam léta byla vždy k dispozici, aby uvařila, vyprala a ošetřila bebíčka. Ale nebojte, ona tak nečiní proto, že byste skutečně za rozchod mohla, ale jen proto, že jste po ruce. Táta odešel. Vy jste zůstala. A tak všechen vztek, smutek, strach a bezmoc teď míří na vás.

To skládání otcova oblečení, úsměvy a okázalé ignorování mámy, to nejsou důkazy o její lásce k tatínkovi. To jsou jen zoufalé pokusy, jak si ho udržet. „Když budu hodná, když budu ta správná, tak mě táta neopustí, tak jako to udělal mámě.“

A teď to podstatné. Pojďme si říct, co v takové situaci můžete dělat a do čeho se za žádných okolností nepouštět. Nevysvětlujte dceři, jaký její otec „doopravdy je“. Nenechte se zatáhnout do nesmyslné soutěže o její přízeň. Nesnažte přinášet „na oltář“ další oběti v naději, že si vás všimne. To vše zmíněné situaci jen zhorší.

Ptáte se tedy, co naopak dělat? Můžete (a měla byste) se okamžitě přestat nechat ponižovat. Můžete (a měla byste) v klidu nastavit jasné hranice, které oddělí lásku od služby. Jak se to konkrétně provádí? Mluvte s dcerou klidně. Bez výčitek. Bez sebeobhajování. Bez toho, abyste nechala vybuchnout křivdy a nespravedlnosti, které máte v sobě zapouzdřené.

Můžete třeba začít takto: „Vidím, že stojíš víc na tátově straně. Bolí mě to, ale respektuju to. Zároveň ale u nás doma musí platit určitá pravidla. A ne proto, že jsem ublížená, ale proto, že už nechci být na všechno sama.“

Jakmile zmíněné hranice nahlas definujete, už je pak musíte dodržovat. Žádný strach. Neznamená to, že se z vás musí zničehonic stát ostrý vlčák. Buďte prostě jen důsledná, tak abyste se ochránila a zároveň nikomu neubližovala. Dvacetiletá dcera už není malé dítě. Může si prát, uklízet a chovat se slušně. Pokud tak nečiní a hranice odmítne, nepůjde o vaše selhání. Bude to její volba a jako každá jiná i tato bude mít důsledky.

A nyní k vaší životní strategii. Ta vaše rozhodně nebyla špatná, jen bych si troufnul říct, ž neúplná. Nastal čas ji doplnit. Ne proto, že byste měla přestala milovat své děti. Ale proto, že přišel čas začít milovat i sama sebe. Když nezapracujete na sebelásce a nebudete sama šťastná, nebudete moci nikomu to štěstí předávat. Přišel čas dobít baterky.

A víte proč? Zhubnout dvacet kilo, nespat, denně plakat… To už nejsou „emoce po rozchodu“. To je nejvyšší stav ohrožení. Prosím, pokračujte v  terapiích, a pokud máte pocit, že „už to nezvládáte“, řekněte to otevřeně svému lékaři nebo psychologovi. Na nic nečekejte a zatáhněte za záchrannou brzdu. To není slabost. To je zodpovědnost.

Znám hodně lidí, kteří překonávali podobné situace. A v danou chvíli to vypadalo, že se jim zhroutil svět a už nikdy nic dobrého nebude. Nevzdali to, naučili se být „zdravě sobečtí“, prošli terapiemi, brali prášky, zabojovali. Našli svoji hodnotu, naučili se být spokojeni sami a nakonec obnovili i rodinné vztahy, které se zdály být neobnovitelné.

A ještě jedna věc. Vztah s dcerou se nemusí spravit hned. A možná ani brzy. Ale často se začne léčit právě ve chvíli, kdy matka přestane mizet sama před sebou. Když dcera uvidí, že její máma stojí na vlastních nohou, že dýchá, že má nějaký vlastní život, paradoxně se může znovu přiblížit. Zřejmě ne zítra. Ale časem.

Pavlo, váš život neskončil. Jen se zhroutil svět, který jste celou dobu nosila na bedrech sama. Přišel čas, aby vás taky někdo kus cesty „poponesl“. Držím palce. Opravdu.