Článek
Popravdě řečeno, dříve jsem bývala skvělou lhářkou. Vůbec mi nedělalo problém věci trošku zaobalit či naopak si je přikreslit. Vždycky jsem se ale v duchu obávala toho, aby někdo nezjistil, že slova, která říkám, ve skutečnosti nejsou pravdivá. Lži mě bohužel poslední dobou pěkně komplikují život.
Žádnému rodiči nepřeji, aby si zažil to, co ti moji musí prožívat se mnou. Tatínek byl pro mě vždycky můj hrdina, ten nejlepší chlap na světě! A teď ho mám zklamat?
A tak svému otci už přes tři měsíce dennodenně raději lžu. Ptáte se v čem? V lednu tohoto roku jsem se rozhodla, že odejdu ze zaměstnání, ve kterém jsem pracovala skoro tři roky. Nic mi tam nechybělo - slušný plat ani slušné zacházení a přátelští kolegové. Chtěla jsem se ale vymanit z toho „stáda oveček“. Na konci minulého roku jsem se doslechla se o jedné firmě, která prý umí člověku změnit život, nechá ho při práci splnit si své cíle. Dá vám více volného času a prostoru realizovat se. A tak jsem týden po Novém roce dala výpověď.
Všem v okolí jsem o této změně řekla. Jen tatínkovi pravdu do očí říct nedokážu. On by jen stěží pochopil, jak jsem se mohla vzdát své jistoty – své práce. Pro něj je zaměstnání na hlavní pracovní poměr základem. Místo vysokého platu, který jsem mohla mít, mi teď každý měsíc na účet dojde jen nepatrná částka, která spolkne všechny výdaje a z níž se nedá vůbec nic ušetřit. Já jsem vždy toužila po něčem víc, než je jen hmota. Chtěla jsem sobě, své rodině i svým dětem, které jak doufám, brzy přijdou, dopřát lepší svět. Dostala jsem tu příležitost a já ji přijala.
Celá moje rodina tedy předstírá, že jsem v té staré lepší práci. Vlastně jsem upletla síť plnou lží a každý den se kousek přidá. Tak se stane, že si často beru v „práci“ volno nebo čerpám dovolenou. Když jdu ke kadeřnici, která bydlí jen blok od bytu rodičů, tak auto parkuji tak, aby na ně nebylo vidět z jejich okna, a maskovaně se plížím ulicí. Když vezu maminku na nákup, vyzvedávám ji na rohu ulice. Jsem raději, když tátu nepotkám. Když se mně při návštěvách tatínek ptá, co nového v práci, odpovídám, že je stále to stejné.
Jenže lež má krátké nohy a vždycky vyjde najevo. Navíc v tom našem maloměstě se zná každý s každým. Budu muset sebrat odvahu a přiznat pravdu. Ale kde ji vzít? Nebylo lepší říct ji hned?
Od pondělí startuje nové Téma týdne: Je mi tolik, na kolik se cítím. Je vám padesát a klidně chodíte na diskotéky, bavíte se s třicátníky, jezdíte na in-linech, nosíte krátké sukně... zkrátka žijete, jako by vám bylo o dvacet méně? Pojďte se pochlubit světu na info@prozeny.cz a vyhrajte 500 korun.
