Tátu nechci!

Syndrom zavrženého rodiče je v moderní psychologii označením stavu, kdy jeden z rodičů popouzí dítě proti bývalému partnerovi natolik, že dítě začne druhého, „zlého" rodiče, nenávidět.

Tomášův otec se sociální pracovnici i soudu jeví jako člověk laskavý, který má o dítě opravdový zájem a chce se i po rozvodu starat o jeho potřeby. Soud sice určí pravidelný styk Tomáše s otcem, v praxi ho však není možné uskutečňovat. Tomášova matka zdánlivě ničemu nebrání. Kdo se však s otcem vídat odmítá, je Tomáš. Spatří-li otce, hystericky vyvádí a vzpouzí se. A na to je i soud krátký. Otec se po několika drásavých scénách vzdává. Platí výživné, ale o kontakt s dítětem již neusiluje. Matka vítězně roztrušuje, že o ně nemá zájem.

Tomáš je od rozvodu matkou permanentně utvrzován v tom, že otec je špatný člověk, že mamince moc ublížil, že nemá Tomáše rád atd. Tomáš uvěří. Navíc podvědomě ví, že se svým negativním chováním vůči otci zavděčuje matce. Co vede jednoho z rodičů k tomu, aby z bývalého partnera vytvořil v očích dítěte ničemu? V lepším případě nevyzrálost, většinou jsou to ale projevy destruktivních stránek povahy - touha po pomstě, pocit moci, nenávist a agrese. Svou roli hraje i potřeba vnějšího nepřítele, na kterého je možné svést svoje těžkosti a vlastní selhání. Někdy je to strach, aby dítě nebylo svěřeno do péče druhého rodiče, který má pro jeho výchovu lepší podmínky.

U soudu se manipulace s dítětem jen těžko dokazuje, protože dítě s tzv. hodným rodičem plně spolupracuje. Advokáti jsou přesvědčeni, že by bylo dobré, kdyby se podařilo několik manipulujících rodičů alespoň nepodmíněně odsoudit pro maření úředního rozhodnutí, kterým je styk dítěte s oběma rodiči. Další rodiče by se mohli zaleknout a uvědomit si nezákonnost a hlavně nemorálnost svého počínání.

Dítě je (bohužel ve většině případů matkou) programováno k nenávisti, podložené absurdními argumenty. To už je samo o sobě pro jeho vývoj nebezpečné. Malé dítě by tak silnou negativní emoci mělo pociťovat nejvýš k záporné pohádkové bytosti, nikoli ke skutečné osobě.

Nekompromisní zavržení jednoho z rodičů navíc ochuzuje dítě o hmotné statky, výchovné impulzy, o širší příbuzenstvo, protože společně s otcem bývá zavržena celá jeho rodina včetně prarodičů. Chlapcům chybí přirozený mužský vzor, dívkám je ztěžována volba partnera.

Manipulované dítě se nevyvíjí přirozeně. Stalo se obětí vymývání mozku, ztrácí schopnost kritické sebereflexe, což je živná půda pro fanatismus.

Naštěstí čas tlumí emoce a i v mnohém manipulujícím rodiči dříve či později vyhraje zdravý instinkt. Lehčí průběh syndromu zavrženého rodiče tedy proběhne tak, že zavržený rodič na čas od kontaktu s dítětem ustoupí, počká, až se psychika manipulátora zklidní a jeho působení na dítě utlumí. Pak je možné vztah s dítětem znovu navázat.

Pokud si však manipulátor udělá z nenávisti k bývalému partnerovi náhradní životní program, je zle. Zejména pro dítě. Nemůže z něho vyrůst normální šťastná bytost.

V České republice je podle odhadů psychologa Eduarda Bakaláře zhruba sedm tisíc dětí, které jsou každoročně následkem rozvodu ve větší či menší míře vedeny k odporu k druhému z rodičů. Nedopusťme, aby se něco podobného přihodilo i našim dětem. Ať už nás potká v partnerských vztazích cokoli.