Trápení středního věku

Dlouho se věřilo, že životní období mezi pětatřicátým a padesátým rokem života je výhradně časem vrcholného životního rozmachu. Člověk má za sebou dokončené vzdělání a profesní výcvik a získal zkušenosti, které mu umožňují vystoupat na vrchol profesionální kariéry i osobních met. Teprve v šedesátých letech minulého století došlo v pohledu na tuto periodu lidského života k obratu a střední věk se definuje jako „období, kdy se růst mění ve stárnutí".

V období „vrcholících životních sil" většina lidí očekává prožitky plné stability, spojené se zralým a radostným prožíváním „darů života". Pocity prázdnoty, nejistoty, pochybnosti o správnosti zvolené životní cesty, které se často plíživě začínají v tomto období projevovat, pak zpočátku velká část lidí bagatelizuje nebo se je snaží potlačovat. Připustit si, že procházíme obdobím, kdy nás dosažení toho, po čem jsme toužili, neuspokojuje, či dokonce fakt, že místo očekávané stability čelíme krizi, je pro řadu z nás destruktivní. Podvědomé obranné mechanismy zpravidla nedovolují podívat se pravdě do očí. Často se tak zdánlivě potýkáme s nejrůznějšími typy potíží, úzkostmi, depresí či vztahovými problémy, za kterými však stojí společný „nepřítel" - záludně se schovávající krize středních let.

Listopadovou změnou se naše gerontokratická společnost transformovala ve společnost mladou. Generace, která vstupovala kolem roku 1989 do života, dostala neopakovatelnou příležitost, ale musela zaplatit přeskočením celých životních etap. Vstoupila mnohem dříve do nejnáročnějších profesních pozic a psychologicky možná zahájila střední věk o deset let dříve, než by odpovídalo jejímu kalendářnímu věku. Nyní se nachází uprostřed života a snaží se pochopit své současné postavení, roli a další cíle. Podle výzkumu u 1100 mužů a žen v odborných a manažerských profesích, který byl proveden Kalifornským technologickým institutem, pět ze šesti mužů popsalo, že přibližně kolem pětatřicátého roku prožilo období frustrace, které každý šestý z nich nikdy plně nepřekonal.

Faktorů, jež nás přivádějí do slepé uličky frustrace, je více a lidé ve vedoucích funkcích patří mezi nejohroženější skupiny. Podívejme se na ty nejzásadnější momenty. Patří mezi ně především zkracování periody intenzivní práce. Průměrný věk vedoucích pracovníků se snižuje a období, během něhož člověk může dosáhnout rozhodujícího úspěchu, se zužuje.

Další úskalí přináší neoddělitelnost života a vzorců kariéry. Pro muže ve vedoucí pozici, která znamená intenzivní soutěživost, je každý rok milníkem. Jestliže nepostupuje vpřed, ztrácí zkušenost, postavení a pověst, že je hvězdou. A pak je tu kontinuální hrozba porážky. Jestliže vnitřní i vnější tlak na úspěchy je tak vysoký, bolest z porážky může být zhoubná, bez ohledu na to, jak zdánlivě dobře ji dotyčný snáší.