Hlavní obsah

Uštvaná matka: Jednou tam musíme všichni

Foto: Petr Makovička

Každý vlastenec by měl někdy navštívit Prahu!Foto: Petr Makovička

Reklama

Každé dítě by mělo mít před nástupem do první třídy jisté dovednosti a znalosti. Zakoupila jsem tedy synovi knihu, která obsahuje výčet různých informací, které by měl jako prvňáček již znát.

Článek

Na jednom listu knihy byl údaj o tom, že žijeme na planetě Zemi, na kontinentu evropském, ve státě českém a naším hlavním městem je Praha. Otázala jsem se tedy sama sebe: „Ví tvůj syn, kde leží stověžatá Praha?“. „Neví,“ hned jsem si i odpověděla a rozhodla jsem se, že se je nutno i přes veškerý pud sebezáchovy do Prahy podívat. Vzdělání syna si to žádá. U nás na Moravě máme pár rčení, která tady takříkajíc zdomácněla. „V Praze, tam je blaze“, volají závistivě občané Zlínského kraje. „Dá sa, nedá sa, dá sa Pražákom“, dělí víno do třech kategorií zákeřní občané kraje Jihomoravského.

Já se řadím do kategorie nestranného pozorovatele, neboť nejsem žádná rasistka a k národnostním menšinám či jiným lidem, kteří se vymykají normálu, se stavím ohleduplně. O Praze jsem slýchala různé báje, až jsem nabrala dojmu, že tam lidé snad lítají ve vesmírných lodích. Také jsem zaslechla pár mýtů o nižším pražském IQ, ale upřímně musím říct, že i ve Zlíně jsem už potkala spoustu tupců, takže si nemyslím, že by byli nějak strategicky rozmístěni více v Čechách než na Moravě. Opravdu jsem tedy toužila po tom, přesvědčit se osobně.

Sbalili jsme si tedy slovník cizích slov, nemalou částku ušetřených peněz a vyrazili jsme do Prahy. Předem jsem děti připravila na opravdu ohromný zážitek, neboť jsem si byla naprosto jistá, že v našem hlavním městě musí být něco navíc, co jinde nenajdeme. Jelikož odmítám jezdit autobusem, pokud to není životně důležité, vyrazili jsme tentokrát vlakem. Cesta ubíhala rychle, děti byly nadšené z mašinky a těšily se do nových míst.

Že jsme v jiném regionu, mi došlo zhruba půl hodiny před Prahou. Přistoupili lidé, jejichž dialektu jsem rozuměla asi jako Francouz prodavači u polských hranic. Můj syn, jehož děda pochází z Prahy, se aklimatizoval velmi rychle. Se slovy „hele, mami, koukej, to je krása, viď“ napřahoval své dětské ruce a ukazováček zabodával do vzdálených těžko rozpoznatelných bodů.

Mé počáteční obavy z přelidněného města se naplnily na nádraží, kde jsem si děti musela uvázat ocelovým lanem k pažím, aby mi je dav pochodující sem a tam, nestrhnul a neodnesl. V Holešovicích, kde jsme měli v úmyslu přejít frekventovanou silnici, abychom se dostali do pražské Troji, jsme se na chvíli zdrželi. Jelikož nejsem papež ani svou vizáží nepřipomínám Simonu Krainovou (mám jiný tvar nosu, jinak jsme takřka sestry), žádný vůz nám nezastavil. Po hodině prošení v pokleku se spjatými dlaněmi jsme to vzdali. Vydali jsme se tedy pěší chůzí k nejbližšímu zhruba dva kilometry vzdálenému podchodu.

Poté, co jsme vyprahlí jako poušť Serengeti dorazili k Mořskému světu, potlačili jsme nutkání uhasit žízeň prozkoumáním nádrží zevnitř a užasle jsme pozorovali dary moře. Poučená z návštěvy brněnského Antroposu, kde číslo jedna zahučelo i s botami do podlahového akvária plného pestrobarevných rybek, jsem svírala tlapičky svých ratolestí opravdu silně. Deseticentimetrová rybka je přece jen méně nebezpečná než půlmetrový rejnok. Těsně před koncem prohlídky jsem poučila děti o přítomnosti kardiovaskulárních chorob v naší rodině a obchůdek se suvenýry jsme, dá se říct, jen minuli. Toto minutí mě stálo menší záchvat tachykardie a tisíc korun.

Když už jsme byli v Praze, byl by hřích nenavštívit i Karlův most a zoo, kde se mi záchvat opět vrátil. Po cestě domů jsem celé čtyři hodiny uvažovala nad tím, že mě výlet do hlavního města stál zhruba tolik, co týdenní dovolená v Chorvatsku pro jednoho člověka. Možná jsem mohla synovi koupit atlas Evropy, obrázkového průvodce Prahou a dané publikace mohl prostudovat po cestě k moři.

Jednou tam ale musíme všichni, Praha je přece srdcem Evropy a co bychom to byli za vlastence, kdybychom ji nikdy nenavštívili?

Reklama

Načítám