Nová štědrovečerní pohádka? Podezřelá zápletka i letité nešvary. Zachránil to Oskar Hes a Jana Plodková

Už dlouhé roky je to o Vánocích stejné: diváci se těší na nové pohádky, ale nakonec si stejně povzdechnou, že už to není, co bývalo, a že s Třemi oříšky pro Popelku se ta letošní nedá srovnat. Navzdory tomu, že mnozí reptají, že není třeba zásobit archiv stále novými příběhy, protože „už je natočeno“, Česká televize každoročně na Štědrý večer i na Boží hod nabízí novinku.

Napsat novou originální pohádku a zachovat přitom kouzlo těch nejoblíbenějších byl pro debutujícího scenáristu Tomáše Syrovátku úkol, který by nejspíš nesplnili ani mnozí o dost zkušenější tvůrci. Vymyslel zámek Strašperk – a ten jako by tak trochu vypadl z Poslední aristokratky, byť se děj neodehrává v současnosti, ale v pohádkově neurčené minulosti.

Zámek by měl žít ze vstupného, jenže návštěvníků nechodí tolik, aby bylo peněz dost. Chytrá princezna Elvíra hodlá zvýšit příjmy tím, že personál hraje strašidla, aby se návštěvníci Strašperku mohli pořádně bát a bylo jich čím dál víc, zatímco zlý ministr chce zvýšit daně, což je oblíbená činnost většiny pohádkových záporáků.

Pak se ale na hradě objeví princ Armin. Bloudí světem, aby dokázal svým nevěřícím rodičům, že kouzelné bytosti existují, protože se sám kdysi s jednou čarodějnicí setkal. Elvíra mu nepřizná, jak to se strašidly na Strašperku je, Armin se naštve, a tak se dva mladí, jeden pro druhého předurčení lidé na čas poškorpí.

Zápletka je divákovi tak trochu podezřelá už oním výchozím časovým neukotvením, podle kterého v době, kdy na hradech a zámcích žili skuteční králové a princezny, tam zároveň chodili návštěvníci.

Z toho plyne mimo jiné i jeden z nejprotivnějších, bohužel už letitých nešvarů: postavy mluví chvíli současným jazykem, chvíli zase tím z klasických pohádek. Když ministr pronese, že „nejdůležitější je kontinuální rozvoj hrubého domácího produktu“, divák pochopí, že to má být legrace. Ale jestli se zasměje, to je otázka…

Problematický je i souboj dobra se zlem, protože v rozhodujícím střetnutí nezvítězí hrdinův důvtip ani dovednosti. Bez pomoci čarodějnického kouzla, které připomene Dívku na koštěti i Jak utopit dr. Mráčka, by byl takříkajíc v háji. A to přestože své protivníky mlátí vším, co mu přijde pod ruku včetně princezny (!), což je opět zjevná, ale podbízivě marná snaha o humor.

Režisér Ivo Macharáček je už zkušený pohádkář, má na kontě dvě Tajemství staré bambitky, Dvě Mařenky a loňskou vánoční Čarodějnickou pohádku. Se zkušeným kameramanem Davidem Ployharem stvořili obrazově sympatický svět – a v tom jim nepochybně pomohlo, že točili i na takových skvostech, jako je zámek v Dobříši a v Českém Krumlově.

Herecky Záhadě strašidelného zámku vévodí Oskar Hes. Nejenže potěší početné množství fanynek, ale znovu prokazuje, že je talentovaný a charismatický herec, a hodně toho tak v celkovém pocitu z pohádky zachrání.

Spolu s ním vynikla i Jana Plodková jako princeznina vychovatelka: sálá z ní energie a smysl pro nadsázku i tam, kde jí to scénář příliš nenabízí. Jiří Mádl si roli proradného ministra patrně velmi užíval – občas tlačí na pilu až moc, a Pavel Kříž je lepší v poloze polepšeného generála než toho zlého. Tomáš Maštalír je jako král dost nevýrazný, ostatně nemá ani příliš prostoru se významněji projevit. A Elvíra Sofie Anny Švehlíkové? Je půvabná, ale jako moderní dívka i princezna z pohádky působí poněkud neujasněně a ne zcela přesvědčivě.

Další Štědrý den je za námi a Záhada strašidelného zámku odchází k desítkám svých předchůdců do archivu, odkud se nepochybně v příštích letech opakovaně vynoří. O tom, jak často to bude, rozhodne nejspíš ohlas diváků. A i když se najdou spokojení diváci i reptalové, další novou štědrovečerní pohádku budou napřesrok zase očekávat všichni.

Nejlepší vánoční pohádky posledních 20 let: Souhlasíte s vítězem, nebo máte jiného favorita?