Hlavní obsah

Veronika Žilková píše ProŽeny.cz!

Foto: Mona Martinů

Nový článek od Veroniky Žilkové čekejte každé pondělí

Veronika Žilková na ProŽeny.cz! Ode dneška každé pondělí zde najdete její komentáře našeho, ženského, světa. A hned ten první nemá chybu!

Článek

Milé ženy – vy, co jste mladší, vy, co jste stejně staré, i vy, co jste starší, – je mi potěšením, že se s vámi budu na těchto stránkách setkávat, protože, a to cituji klasika: „Muž by nikdy nepochopil, co žena prožívá, ten to kolikrát ani pochopit nechce, to je to.“

Žena nejásá nad tím, co vidí při pohledu do svého zrcadla, do své skříně či do své peněženky. Každá na sobě vidí něco nedokonalého: kruhy pod očima, vrásky, řídké či nepoddajné vlasy, nadbytečná kila či naopak… To vše nás ženy každodenně tíží, a k tomu ještě musíme řešit vztahy „s nima“. Ano, s muži.

Je mi 49 let. Na to, abych si myslela, že mě ještě čeká závratné štěstí, jsem stará. Na to, abych to zabalila a nečekala už vůbec, jsem zase moc mladá. Pár věcí se mi v životě už povedlo:

Zaprvé, naučila jsem se prát tak, že bílé zůstane bílé a nezabarví se od zapomenuté ponožky.

Zadruhé, ze třech kuřecích prsou udělat 40 řízků pro nečekané hosty.

A zatřetí, natočit snad jeden dobrý film.

Co se mi nepovedlo, jsou vztahy s muži. Nejspíš proto, že jsem je vždycky moc milovala a byla pro ně ochotná udělat cokoli. Porodit jim dítě, unést pytel cementu, uvařit jejich oblíbená jídla, vydělat peníze, aby se nemuseli honit… Výsledkem bylo, že muži vedle mě ztráceli chuť být muži. Proč taky, když mají vedle sebe někoho, kdo se tváří, že „dohodí dál“.

Neštěstí nás žen 21. století je, že jsme muže v pomyslném mužsko-ženském závodu dohonily a teď najednou běžíme vedle nich. Oni byli zvyklí razit cestu a jejich prvenství bylo neohrozitelné. Teď jsou z naší rovnosti nervózní, cítí se ohrožení, a následkem toho útočí.

V nás se to také mele. Víme, že od nás čekají oddanost a poddanost, ale už se nám tak nějak nechce. Proč se máme ptát na to či ono, když samy víme, co je pro nás či rodinu nejlepší. Proč se ptát na nákup, když víme, že než oni se rozhoupou, bude po slevách. Proč máme žádat o jejich souhlas, když stejně dárky podle jejich vkusu většinou musíme jít vyměnit?

Můj otec nás tři děti vedl jako bojovníky ve starověké Spartě. Nesměli jsme cítit bolest, být nesamostatní a říkat: to nejde. Získala jsem tak pár dovedností, které později nikdo z mužů neocenil. Chodila jsem na rande o 10 minut dřív, nenechala si nikdy zaplatit a neřekla „ten nákup neunesu".

Chyba, chyba, chyba.

Milé ženy, i když běháme, myslíme i organizujeme rychleji než oni, nesmíme je předběhnout. Před nimi už totiž nikdo neběží, a my bychom tak zůstaly samy. Samy po večerech, o Vánocích i v kině. Musíme s nimi hrát „tu hru“. Hru, že vedle nich běžíme jen jejich zásluhou, že to, co vypadá „vedle sebe“, je vlastně za nimi, a že v žádném případě nemáme na to je předběhnout.

Která z nás je předběhla, tak vyhrála, ale za předpokladu, že samotu snáší a vyhovuje jí. Pak jen můžu gratulovat. My, které patříme k těm, co chtějí uléhat ve dvou, musíme rozdat karty a hrát.

A kdyby vám přišlo eso, raději ho snězte, než byste jím trumfla jeho krále.

ynezorPumanzeSaNyknalC