Veselé vánoční příhody našich dětí!

Pro většinu rodičů jsou Vánoce pořádný šrumec, ale zároveň ta nejkrásnější chvíle v roce. Shon s nakupováním dárků, pečením cukroví či obalováním kapra je zapomenut s prvním úsměvem dítěte, které našlo pod stromečkem přesně to, co si přálo. A také snad neexistuje rodina, která by se Štědrým večerem či Vánocemi neměla spojený nějaký veselý příběh, dětské nedorozumění, jednoduše situaci, které se smějí i po několika letech. A tohle je jen malá ukázka takových příhod…

Už třeba několik týdnů před Vánoci píší děti dopisy Ježíškovi. Jak jinak by přece věděl, co by pod stromečkem rády našly? A stejný dopis psal i tříletý Ondra, pravda s pomocí své maminky. Ta dokonce pořídila i krásnou papírovou schránku, aby byl dopis s obrázky Ondrových přání bezpečně uložen a Ježíšek ho našel.

Schránku i s dopisem Ondrovi rodiče uložili za okno jejich bytu v přízemí s tím, že až jejich syn usne, dopis vyndají, aby to vypadalo, že si Ježíšek vzkaz skutečně vyzvedl. Jenže předvánoční shon se na nich podepsal a na schránku zapomněli. Ráno Ondra radostně koukal na prázdné okno, protože schránka záhadně zmizela. Zda ji odfoukl vítr, nebo si ji jednoduše někdo vzal, nikdo neví. Ale Ondra má jasno! Byl to Ježíšek, který teď už ví, jak moc by potřeboval motorku!

Rodiče dnes už osmileté Terezky zase nezapomenou na předvánoční čas, když byly jejich holčičce tři roky. „Manžel odjel na služební cestu a já mu koupila k Vánocům lyže, po kterých strašně toužil. Mělo to být velké překvapení,“ vypráví Monika, maminka Terezky. Když tahle tajná zásilka dorazila, poprosila ještě Monika pána z doručovací služby, zda by jí lyže nedal na skříň, na kterou ona jen těžko dosáhne. „Pak se mě dcera samozřejmě ptala, kdo to byl a co to přinesl a podobně. Řekla jsem jí, že to je dárek pro tatínka, ale že o tom nesmí mluvit, že mu to nesmí říct, jinak by to překvapení zkazila,“ vzpomíná Monika.

Když se za pár dní její muž vrátil, už ji ani nenapadlo, že by si Terezka příhodu s ukrýváním lyží ještě pamatovala. „Jenže jakmile manžel vešel do dveří, vrhla se mu Terča kolem krku, a když se jí zeptal, co se tady dělo, byl průšvih,“ vypráví Monika. Terezka začala tatínkovi vyprávět, jak tu byl takový pán, o kterém nesmí mluvit, že mu nesmí říct, že byl u nich v ložnici, protože by se maminka zlobila a podobně. „V podstatě to vypadalo, jako bych tu během jeho služební cesty měla milence. Tak jsem radši řekla pravdu a ukázala mu jeho nové lyže. Měl obří radost a dodnes se smějeme, jakou máme doma malou povídalku,“ dokončuje Monika.

Je ale jen otázkou času, kdy začnou děti nad existencí Ježíška pochybovat. Většinou to přichází někdy v době zahájení školní docházky, což potvrzuje i příběh naší jazykové editorky Jany Netopilové. „Tehdy jsem pracovala jako vychovatelka a přišel za mnou prvňáček Tomášek s tím, že kluci ve třídě tvrdí, že Ježíšek není a že dárky kupují máma s tátou, a jak to tedy je. Já mu celá v rozpacích říkala, že by byli mamka s taťkou smutní, kdyby jim prozradil, že to ví, ale že rodiče Ježíškovi jen trochu pomáhají, protože se chtějí z Tomáškovy radosti taky radovat, že je přece moc hezké dát někomu dáreček. Že tam jen tak vždycky něco přistrčí, ale že já pevně věřím, že Ježíšek je,“ vzpomíná Jana.

Po Vánocích pak přišel Tomášek a hned se řítil k Janě. „Oči měl na vrch hlavy a volal ,paní učitelko, paní učitelko, měla jste pravdu, Ježíšek je! Pod stromečkem našli máma s tátou porcelánový servis a dohadovali se, od koho by mohl být, ale nic je nenapadlo. Tak ten byl přece od Ježíška, to je úplně jasné!',“ vypráví Jana, která na tenhle příběh i po letech velmi ráda vzpomíná.

Tip redakce:Myslíte, že už je vaše dítě na Ježíška trochu velké, ale nevíte, jak mu říci pravdu? Tak si přečtěte článek Je třeba „zabít" Ježíška?!, v němž určitě najdete řadu užitečných rad.

O něco hůř dopadlo prozření osmileté Kristýnky, která byla o existenci Ježíška pevně přesvědčená, každé Vánoce velmi prožívala a nemohla se jich dočkat. „Už jsme si s manželem říkali, že bychom jí to měli asi nějak prozradit, aby to za nás neudělal někdo z jejích spolužáků. Nakonec jsme se dohodli, že to necháme na příští rok,“ vzpomíná Kristýnina maminka Veronika. Jenže to, čeho se báli, se také stalo.

Spolužačka jejich dcery to tajemství poněkud nešetrně Kristýnce prozradila a samozřejmě se nevzdala ani poněkud pohrdlivého úšklebku. „A jak se v naší Kristýnce praly ty emoce, to zklamání, pocit zrady, smutek a já nevím co všechno, tak ji nenapadlo nic lepšího než popadnout šutr a praštit jím tu druhou holčičku po hlavě,“ vypráví Veronika. To, co ale vypadalo jako velký průšvih, nakonec dopadlo dobře. Holčičce se nic nestalo, Kristýna zklamání z neexistence Ježíška zpracovala a i maminka druhé dívenky vše pochopila.

Tip redakce:Zajímá vás, jak jsme jako děti slavili Vánoce my? Tak si přečtěte článek Jak slavila Vánoce redakce?.

A co vaše příběhy? Také máte nějakou rodinnou vánoční příhodu, na kterou každý rok s úsměvem vzpomínáte?