Znásilňovaly ji desítky mužů včetně vlastního manžela – bez jejího vědomí. Jak to bylo s Gisèle Pelicot?

Ve Francii i ve světě se Gisèle Pelicot stala symbolem odvahy, ženské síly a důstojnosti, o kterou vás nikdo nemůže připravit. Vzdala se anonymity, na kterou měla jako oběť sexuálního násilí právo, a celý svět tak mohl vidět tvář ženy, kterou roky znásilňoval její vlastní manžel a další desítky cizích mužů, kterým svou ženu dal k dispozici. Tvář ženy, která se rozhodla změnit svět, protože „stud musí změnit stranu“.

Právě to je asi nejslavnější citát Gisèle Pelicot, kterým vysvětlovala, proč se rozhodla anonymity vzdát. „Když jste znásilněna, dostaví se stud. Ale ten stud nepatří vám – patří jim,“ vysvětlovala, že stydět by se měli pachatelé, nikoli jejich oběti.

Manželství Gisèle a Dominiqua Pelicotových se zdálo jako ukázkové. Brali se v roce 1973, vychovali spolu tři děti (dva syny a dceru). V roce 2013 společně odešli do důchodu a přestěhovali se do krásného domu na jihovýchodě Francie, kam za nimi v létě jezdily jejich dospělé děti s vnoučaty. Prostě takový život, jaký si většina lidí představuje.

Jen Gisèle poslední roky trápily nejrůznější zdravotní problémy – výrazně hubla, vypadávaly jí vlasy, měla výpadky paměti. Rodina se bála, že je to Alzheimerova choroba nebo nádor mozku. Lékaři ale ani jednu z možných diagnóz nepotvrdili, vlastně dle všech vyšetření byla Gisèle úplně zdravá.

Příčina jejích problémů byla totiž mnohem děsivější než rakovina a nedozvěděla se ji od lékařů, ale od policie. Ta totiž v roce 2020 chytila jejího tehdy osmašedesátiletého manžela Dominiqua, když v obchodním centru tajně natáčel ženy a to, co mají pod sukní.

Při prohlídce jeho počítače totiž objevili něco mnohem horšího než tato videa z obchoďáku. Ve složce „zneužívání“ bylo asi 20 tisíc videozáznamů a fotografií, na nichž byla Gisèle v bezvědomí znásilňována buď svým manželem nebo desítkami jiných cizích mužů. Ukázalo se, že Dominique svou ženu v letech 2011 až 2020 pravidelně omamoval prášky na spaní a když byla v hlubokém bezvědomí, páchal na ní sexuální násilí.

Byli to obyčejní muži ve věku od 26 do 74 let, manželé a tátové od rodin. Profesionální řidiči, tesaři, vojáci, muži pracující ve zdravotnictví, v bankovním sektoru nebo třeba i novinář. Bylo jich celkem 72, včetně Dominiqua Pelicota, a ani jeden z nich se nezdráhal znásilňovat ženu v bezvědomí, nechat se u toho natáčet, a na dnes již zrušeném webu sdílet zážitky a hlavně rady, jak nejlépe případné další oběti omámit a snadno ji „naservírovat“ komukoli se jim zachce.

Před soudem tak nakonec nestanul jen Dominique Pelicot, ale i padesát dalších mužů, kteří jeho ženu také znásilnili. Zbylých 21 vyvázlo bez trestu – před soudem nestanuli, protože se policii nikdy nepodařilo je identifikovat (kvůli nekvalitnímu záznamu, falešným internetovým identitám a podobně).

>>> Vulgarita první dámy šokovala Francii: „Ty špinavé dě*ky vyhodíme!“

Soudní proces, který se rozjel, měl samozřejmě gigantické rozměry. A Gisèle Pelicot jako oběť sexuálního násilí měla nárok zůstat v anonymitě, ale přesně to odmítla. A i když se s manželem rozvedla a vrátila se ke svému rodnému příjmení, v rámci procesu vystupovala stále jako Pelicot – protože tohle je jméno pachatele, agresora, toho, jenž by se měl stydět a skrývat.

Pelicot se tak stala symbolem odvahy a boje proti sexuálnímu násilí. Ve Francii a před soudní budovou v Avignonu se konaly obří demonstrace na její podporu. Ve srovnání s jejím hrdinstvím se pokusy jejích trýznitelů o obhajobu zdají snad ještě nesmyslnější.

Před soudem padala všemožná tvrzení. Někteří z pachatelů si prý mysleli, že to Gisèle Pelicot baví, že chce být v bezvědomí znásilňována. Jiný muž zase tvrdil, že žil v domnění, že souhlas jejího manžela s pohlavním stykem stačí, že ten Gisèliin už potřeba není.

Všichni z padesáti obžalovaných byli ale uznáni vinnými, soud je poslal na 3 až 15 let do vězení.

Možná nejstrašidelnější obhajoba ale zazněla z úst Dominiqua Pelicota. Ten sice svou vinu nepopíral, ale vysvětloval ji tím, že je na tomto jednání závislý. „Jsem násilník stejně jako všichni ostatní v této místnosti,“ řekl v soudní síni směrem k dalším padesáti obžalovaným mužům. „Miloval jsem ji nesmírně a stále ji miluji… Snažil jsem se přestat, ale moje závislost byla silnější.“

Soud mu uložil ten nejpřísnější možný trest, a to dvacet let za mřížemi. Pelicot pak svou ženu i děti prosil o odpuštění, ti to však rezolutně odmítli. „Tento muž pro mě už neexistuje. Je to monstrum, které zničilo naši rodinu,“ řekla například jeho dcera Caroline. Směrem ke svému otci pak v soudní síni pronesla snad ještě tvrdší slova: „Zemřeš v těchto lžích! Zemřeš sám!“

Stejně tvrdá byla i Gisèle. „Byl to člověk, kterému jsem plně důvěřovala. Žila jsem s ním padesát let. To, co udělal, není závislost. Je to naprosté zničení lidské bytosti. Říká, že mě miloval, ale pro mě je to, co udělal, naprosto neobhajitelné a neodpustitelné,“ uvedla.

Když soud nad jejím exmanželem vynesl rozsudek, byla dojatá, cítila částečné zadostiučinění, ale jako osobní triumf to nevnímala. S kůží na trh a do boje prý nešla z touhy po pomstě. Podle svých slov to dělala pro budoucnost svých dětí, vnoučat a všech žen, které se staly oběťmi násilí.

Zdroj: BBC, Le Monde, The New York Times

První moderní gay. Rodina stála při něm, přesto zemřel v osamění. Jak to bylo s Karlem Heinrichem Ulrichsem