První moderní gay. Rodina stála při něm, přesto zemřel v osamění. Jak to bylo s Karlem Heinrichem Ulrichsem

Narodil se v roce 1825 ve Westerfeldu, který je dnes součástí města Aurich v Dolním Sasku. Tedy v době, kdy jedinou „povolenou“ sexuální orientací byla ta heterosexuální. Jenže Karl Heinrich Ulrichs odmala cítil, že je jiný než ostatní chlapci. Zájem u něj vzbuzovali spíš jeho spolužáci než spolužačky, na nich se mu líbily jen jejich šaty a typicky holčičí aktivity, kterým se mohly věnovat. A když se v devíti letech platonicky zamiloval do spolužáka Eduarda, o tom, že je homosexuál, už nikdy nepochyboval. A to i když tohle slovo v té době ještě ani neexistovalo…

První sexuální zkušenost si německý spisovatel, novinář, průkopník sexuologie a první bojovník za práva gayů prožil už ve svých čtrnácti letech. A byť šlo o akt násilí, protože byl zneužit svým instruktorem jízdy na koni, pochopil, že existují i jiní muži, které přitahuje stejné pohlaví.

Tahle negativní zkušenost tak vlastně formovala jeho snahu bojovat za práva gayů. Protože možná, kdyby homosexualita nebyla trestným činem, mohl jeho instruktor (a jemu podobní) žít ve spokojeném vztahu s jiným mužem a lásku a fyzický kontakt by si tak nevynucoval nátlakem či násilím.

Tyhle myšlenky se ale zatím honily jen v jeho hlavě, a když studoval na Göttingenské univerzitě práva a teologii, přibývalo jich. Jak jeho sexuální orientace s přibývajícími roky sílila, víc a víc zkoumal sám sebe, své pocity, pudy, touhy.

Aniž by si to uvědomoval, byl nejspíš prvním gayem, který si prošel veřejným coming outem. V 50. letech během studií i během své právnické praxe totiž celkem otevřeně udržoval vztahy s jinými muži a svoje úvahy o tom, že zalíbení ve stejném pohlaví je vrozené, vyjadřoval čím dál víc hlasitěji. A to i za cenu, že se dostal do hledáčku policie, jeho milostné vztahy byly zaprotokolovány a přišel o práci.

>>> Lesba, transsexuálka nebo žena, která milovala pouze boha a Francii? Jak to bylo s Johankou z Arku

Tahle negativní zkušenost ho ale nezastavila, touha po svobodném životě místo skrývání byla prostě silnější. Prostřednictvím dopisů („Vier Briefe an meine Verwandten“, v překladu „Čtyři dopisy mým příbuzným“) se se svou orientací svěřil rodině. To bylo v roce 1862.

Reakce jeho nejbližších byla samozřejmě rozpačitá, obzvláště jeho sestra Ulrike a také jeho matka se obávaly o jeho bezpečí. Zpočátku ho tak přemlouvaly, aby se „napravil“ a přestal praktikovat „zvrhlé“ zvyky, ale Ulrichs jim trpělivě vysvětloval, že nejde o sexuální úchylku, ale o jeho přirozenost. Že ho muži nepřitahují jen fyzicky, ale cítí k nim skutečnou lásku. A když je někde láska, navíc vrozená (cítil to od dětství), nemůže to být přeci zvrhlé.

I když rodinu stále sužovala nejistota a hlavně strach ze skandálu, společenského opovržení a izolace, vztahy s Ulrichsem nezpřetrhali.

A to ani když pak začal v této oblasti vystupovat a psát veřejně, už ne pod pseudonymem, ale pod svým skutečným jménem. Zlomový byl především srpen 1867, kdy vystoupil v Mnichově na sjezdu německých právníků a veřejně bojoval za rovná práva pro gaye. Poprvé vyslovil to, o čem muži jako on v minulosti jen snili – žádal zrušení postihů a trestů pro muže milující jiné muže. A přestože jeho projev vyvolal obrovské pobouření, křik a chaos, Ulrichs nikdy nelitoval. „Co mi dalo sílu, bylo vědomí, že v tu chvíli se na mě upírá vzdálený pohled soudruhů mé povahy. Mám jim jejich důvěru oplatit zbabělostí?“ vzpomínal později.

Ulrichs ale nebyl jen gay, co bojoval za práva ostatních homosexuálů. Poprvé nahlas vyslovil to, co už moderní doba pokládá za zjevný fakt – s homosexuální orientací se lidé rodí, je vrozená, a tím pádem přirozená. Není to zlozvyk, který se můžete odnaučit, je to vaše přirozenost.

Své tvrzení se snažil podpořit vlastní sexuologickou teorií o lidech, jež přitahuje stejné pohlaví – teorie třetího pohlaví.

V ní muže rozdělil do několika kategorií. Do první spadali muži s heterosexuální orientací, tedy muži, které přitahují ženy – těm říkal Ulrichs „dionings“. Homosexuály označoval jako uranisty. Ty navíc dělil ještě na podskupiny podle toho, zda navenek působili mužně či spíše zženštile.

Třetí skupinou pak byli takzvaní urano-dioningové, což podle Ulrichsova popisu nejlépe odpovídá tomu, co dnes nazýváme bisexualitou. Spadali tam muži, které přitahovalo stejné i opačné pohlaví.

Posledních 15 let života nakonec strávil Ulrichs v Itálii, kam byl nucen uprchnout. Když totiž v prusko-rakouské válce zvítězilo Prusko, které tak anektovalo část Německa včetně Ulrichsova rodného kraje, už tak puritánská společnost ještě přitvrdila. Pro muže, který veřejně vystupoval jako gay, tam nebylo ani trochu bezpečno. Cenzoři zničili řadu Ulrichsových spisů, provedli u něj domovní prohlídku, homosexuálové začali být zatýkáni, trestáni a perzekvováni.

V Itálii našel Ulrichs útočiště u markýze Persichettiho. Boj za práva gayů vzdal, žil spíš v ústraní, o samotě a finančně byl na dně. Zemřel v roce 1895 na akutní zánět ledvin, bylo mu 69 let.

Sám Ulrichs, byť neměl lehký život a ani jeho konec, nikdy nelitoval. „Až do smrti se budu s hrdostí ohlížet zpět na to, že jsem našel odvahu postavit se tváří v tvář v boji proti přízraku, který od nepaměti vstřikuje jed do mě a do mužů mé povahy. Mnozí byli dohnáni k sebevraždě, protože veškeré jejich životní štěstí bylo poskvrněno. Jsem vskutku hrdý na to, že jsem našel odvahu zasadit první ránu hydře veřejného opovržení,“ tvrdil Ulrichs, muž, jenž je považován za prvního moderního gaye v historii.

Zdroj: Pensylvania Psychiatric Institute, All Gay Long, Hypotheses.org

Legendární česká atletka Zdena Koubková našla klid až po změně pohlaví. Jak to bylo se Zdeňkem Koubkem